Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Caesar a Antikrist

Třetí a zároveň poslední recenze na knihu Speculum exilii Bohemici, tentokrát od Stanislava Balíka....

Ačkoli jsem měl rukopis Specula díky Miroslavu Novákovi v rukou již před několika lety, přesto jsem se těšil, až jej otevřu jako skutečnou knihu, nikoli jen strojopis. Vzpomněl jsem si při tom na až jakousi posvátnou bázeň, s níž jsem před více než dvěma desetiletími četl svá první preisnerovská díla – Kritiku totalitarismu, Českou existenci a Až na konec Česka. Nad mnoha interpretacemi českých a evropských dějin se mi tajil dech – byly tak rozdílné od všeho, co jsem do té doby četl. Byly to knihy plné skepse, ale neřekl bych, že bezvýchodné. 

Když se k tomu v dalších letech přidaly Preisnerovy pozdější práce jako O životě a smrti konzervatismu či nedávno vydané Trialogy o toleranci, skutečné skutečnosti a Evropě, cítil jsem z nich nejenom skepsi, ale přímo hlubokou beznaděj Speculum jsem proto četl se zvědavostí – nejenom kvůli odlišnosti formátu (souvislý výklad oproti metodám fragmentu či trialogu), ale především s otázkou, kde se bude na oné ose naděje–skepse–beznaděj nacházet. Po přečtení se mi zdá, že má mnohem blíže k Preisnerovým dílům raného exilu. Obnovu společnosti zde eště stále nepovažuje za chimérickou a jako jedinou naději a útěchu ještě nevidí apokalypsu. 

Zvláště mě zaujala pasáž o rozdílu mezi říší Caesarovou a říší Antikristovou. Preisner tu zajímavě tematizuje odvěký křesťanský problém ohledně vztahu ke světské moci; problém, který nelze řešit tak, jak to zbožní znalci Bible rádi činí – odkazem na Kristův výrok ohledně císařova obrazu na minci Problém se dodnes neustále vrací v nových variacích, jež ale přes vnější podobnost mohou být diametrálně odlišné. Caesar totiž nemusí být Antikrist, a jeho říše je tak svou kvalitou zcela jiná. A současně může vládnout Antikrist, a zde už je otázka postoje křesťana k takové moci neřešitelná biblickým „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Preisner poukazuje na věky ověřený přínos sice labilní, ale tolik potřebné balance mezi císařem a papežem, na plod bojů o investituru v podobě plurality moci světské a duchovní. A všímá si, že spolu se zánikem křesťanské kultury nedochází k očekávatelnému triumfu Caesara, ale k jeho paralelnímu zničení, neboť Caesar byl od počátku „až po posledního Habsburka, a možná i po poslední americké prezidenty, bytostně vázán k viditelné moci Kristově, k viditelným reprezentacím moci duchovní“ (s 135). 

To je něco, co souzní s mým přemýšlením o žádoucím modelu vztahu státu a církve. Nechci dominanci jednoho, či druhého, nevnímám jako šťastná období dějin periody, kdy církev světsky panovala, stejně jako nepovažuji za šťastná období, kdy byla služkou všemohoucího státu či kdy proti ní stát explicitně bojoval. Nelehké ekvilibrium v podobě neustálého vyvažování, situace, kdy si je suverénní světská moc vědoma svého vertikálního rozměru a současně duchovní moc nepanuje ve světě, je v dějinách (i nedávných) zřejmě nejvhodnějším modelem pro působení Kristova učení ve světě. Neznamená to ale jenom historickou inspiraci – vždyť v citovaném úryvku Rio Preisner naznačuje, že Spojené státy americké jsou v tomto směru dědicem té nejlepší evropské praxe. A že tedy ani nemusí jít o nutné spojení s jednou konfesí – Preisnerovi jde samozřejmě o papežství a o katolickou církev, současně mu ale jde o křesťanskou kulturu a civilizaci obecně, která zrovna v USA, kde našel svůj exilový domov, není prvořadě reprezentována církví katolickou. 

S touto balancí si pak spojuje sociálně politický realismus, zakotvení politiky ve „skutečné skutečnosti“, jak napsal v jiném svém díle, ve stvořeném světě. To až Antikrist staví toto vše na hlavu. Spolu s křesťanskou kulturou ničí i Caesara – a namísto realismu přichází nevázaný a nespoutaný totalitarismus. Ten je jednak anti-teistický, jednak antihumanistický. Říše totality je říše neboha a nečlověka Jaký rozdíl oproti Kristu – současně Bohu a člověku. 

Zajímavá je otázka, kterou Preisner jen podprahově naznačuje, zda je možný Ježíš bez Caesara. V tomto smyslu se totiž vysmívá známému Masarykovu heslu „Ježíš, ne Caesar“. Podle Preisnera toto Masarykovo přesvědční „neví nic o nezbytnosti této balance, což náleží ostatně k notorické české neschopnosti zacházet se světskou mocí“ (s 135). 

Na zvláštní debatu by bylo – bohužel už ne s Rio Preisnerem –, zda se v dějinách Caesarových říší stávalo, že se z Caesara stal Antikrist a naopak. Vláda Diokleciána či Nera, budemeli jmenovat alespoň dvě velká jména, byla už vládou Antikristovou? 

Co by řekl Rio Preisner dnes? Vnímal by dnešní západní státy jako říši Caesarovu, či Antikristovu? Jak by hodnotil situaci, v níž se ocitá řada věřících, kteří jsou státem nuceni skrývat své skutečné postoje – především v důsledku politiky politické korektnosti? Kdy jsou nuceni rituálně spálit kadidlo před sochami všemožných módních ideologií (a přitom si třeba myslet své)? Ne, nehrozí jim újma na životě jako sedmi Makabejským bratřím. Leckde už ale občas hrozí újma na svobodě, pokud třeba vyjádří svůj údajně homofobní názor ohledně práv sexuálních menšin. Zdá se, že se potichu přesouváme, pokud už se tak nestalo, z říše Caesara do říše Antikrista. 

Ztracený svět římsko-německých císařů už neobnovíme a nezachráníme. Není ale americký příběh ukázkou naděje, z níž možná alespoň v počátcích svého amerického života čerpal Rio Preisner, nežli jej zlomila k pesimismu realita levicově liberálních intelektuálních kruhů osmdesátých a devadesátých let? Naděje, že se lze, byť ve zcela jiných společenských a politických podmínkách, inspirovat velkými strukturálními fenomény minulosti? Vždyť právě v Americe vidíme, že Caesar nutně nemusí mít na hlavě korunu a být dědičným panovníkem z Boží milosti. A stejně tak vidíme, jak snadno se ze složitě balancované rovnováhy sklouzne za stejného institucionálního nastavení směrem k Antikristu popírajícímu odvěké antropologické konstanty. K Antikristu, který chce odlidštit člověka, a tak nastolit absolutní, odosobnělou říši totality. 

Rio Preisner i ve Speculu ukazuje, že je prorockým hlasem volajícím na poušti a před touto podobou Antikrista varujícím. Hlasem, který možná nevnímáme, ale který byl a je důležitý. Zde zní snad ještě přesvědčivěji než ve svých pozdějších, ultrapesimistických dílech.

Související

Čtení pro fajnšmekry

Roman Joch 07.03.2021.

Konzervatismus dnes: Obrana normálnosti

Petr Fiala a František Mikš 01.02.2021.

Čtení pro fajnšmekry

Roman Joch 07.03.2021.

Konzervatismus dnes: Obrana normálnosti

Petr Fiala a František Mikš 01.02.2021.