Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Americká společnost

Co mají společného Barack Obama a Tony Soprano

Shutterstock

Dva nejvlivnější kulturní nostalgici Ameriky 21. století se zamýšlejí nad ideálem správného amerického muže....

Barack Obama dal perfektně načasovaný rozhovor – není lepšího kontrastu než minulý prezident vyrovnaně, poučeně a rozvážně komentující svět, zatímco se jeho nástupce zmítá v hysterických rétorických křečích a utíká před porážkou do fantazie. Rozhovor, který vyšel v časopise The Atlantic, je možná nejzajímavější svými pasážemi o kultuře.

Dojde na ně při diskusi o tom, kde se vzal fenomén Trump. Obama je až úporně rozumný – říká, že Trump je podle něho možná akcelerant, ale nikoli zdroj amerických politických problémů. Což už je nějaký čas standardní pozice, když chcete v Americe říct něco hlubšího o Donaldu Trumpovi. Konkrétně je zmaten tím, že „někdo, kdo obyčejnými lidmi zcela pohrdá, dokáže získat pozornost a pak podporu právě těchto lidí“, což, uznává, není originální. Ale pokračuje:

„Vezměte si klasického mužského hrdinu v americké kultuře z doby, kdy jsme vy a já vyrůstali. Postavy jako John Wayne, Gary Cooper, Jimmy Stewart, ale i Clint Eastwood. Existoval určitý kodex. (…) Je to i ve mně. Kodex mužnosti, se kterým jsem vyrůstal a který má kořeny ve třicátých, čtyřicátých letech a ještě dřív – je to představa, že muž stojí za svým slovem, že přijímá odpovědnost, že si nestěžuje, že není tyran, ale naopak chrání zranitelné proti tyranům. Takže i když jste někdo, koho irituje ‚woke‘ ideologie a politická korektnost a chcete, aby byli muži zase muži, a otravuje vás, jak si kdekdo pořád stěžuje na patriarchát, představoval jsem si, že tím vzorem nebude Richie Rich – typ, který si jen stěžuje, lže a nikdy za nic nepřijímá odpovědnost.“

Dědictví kansaské části

A rozhovoří se o svém obdivu k tradicím, které zdůrazňovaly mužné ctnosti. Až novinář, který rozhovor vede (šéfredaktor Atlanticu Jeffrey Goldberg), poznamená, že někteří o Obamovi v nadsázce říkají, že je v hloubi duše „never-Trump konzervativec“. A Obama se tomu nebrání. Říká, že to je dědictví „kansaské části“ jeho rodiny, tedy jeho bílých prarodičů. Vzdává úctu americké „největší generaci“ (to jsou ti, kteří vyrostli za velké hospodářské krize a bojovali ve druhé světové válce). Jeho strýček byl v jednotce, která se vylodila v Normandii a osvobozovala Buchenwald.

Obama měl vždy zvláštní vztah ke svému rodinnému dědictví. Navenek zdůrazňoval svou afroamerickou část. Bylo to politicky výhodné. Symboliku prvního afroamerického prezidenta ničím nenahradíš. Každopádně nebyla šance, že by ho mediální svět uchopil jinak. Své bělošské dědictví zdůrazňoval méně. Nejčastěji v rozhovorech s takovými intelektuálními partnery, jako je Goldberg. Tam byl Obama ochoten promluvit o své distanci od části černošské kultury. V tomto rozhovoru dal do souvislosti Trumpovu podporu mezi černochy s rapem.

Podívejme se, co ještě na adresu „největší generace“ Obama řekl: „Byli to muži, kteří se při všech svých omezeních, při všech limitech ohledně toho, co jim bylo vštípeno, že mohou a nemohou jako muži cítit, jakkoli tím byl jejich vztah k ženám deformován – obětovali pro ostatní. A nikdy se nevytahovali a rozhodně by se nikdy nevychloubali tím, že podvádějí a zneužívají ostatní.“

Tady Obama podmíní svůj obdiv k největší generaci úlitbou progresivismu, která zní podezřele povinně. Musí dát najevo, že absorboval všechny revoluční výdobytky šedesátých let, feministickou revoluci a revoluci práv. Že chápe, že tehdejší Amerika diskriminovala, že myšlení bylo v zajetí „represe“, kterou uvolnila terapeutická kultura. A přesto by si chtěl zachovat to dobré z té doby.

Je to pro určitý druh liberála dnes častý problém. Najednou zjišťuje, že ta padesátá léta nebyla tak špatná. Přinejmenším v tom, že dělník uživil z jednoho platu celou rodinu a jeho děti vyrůstaly na předměstích bezpečněji a šťastněji než dnes. Jak dostat zpátky to dobré bez toho špatného?

Dělal to, co měl

Ta stížnost má svůj komický dřívější život. Jedna její slavná verze zazněla totiž už v roce 2002: „Něco vám povím. Dneska každý musí chodit k psychiatrům a k terapeutům a do televizních talk shows jako Sally Jessy Raphael a mluvit o svých problémech. Kam se poděl Gary Cooper? Silný, mlčenlivý typ. To byl Američan. Nebyl v kontaktu se svými pocity. Prostě dělal to, co měl. Oni totiž nevěděli jednu věc: že když přimějí Garyho Coopera, aby se dostal do kontaktu se svými pocity, už ho nedokážou přimět, aby sklapnul! A pak už bude tahle dysfunkce a tamta dysfunkce a dysfunkce vaffancul!“

Vaffancul je zkomolená sprostá italská nadávka, protože tento vyznavač Garyho Coopera je Italoameričan. Je to Tony Soprano, hrdina televizního seriálu o mafiánovi, který musí chodit na psychoanalýzu – sice fiktivní, nicméně nápadně anticipující slova čtyřicátého čtvrtého prezidenta Spojených států.

Postava inteligentního mafiána zakotveného v tradičním světě organizovaného zločinu a zároveň aspirujícího na své místo ve vyšších středních vrstvách postmoderní Ameriky je samozřejmě výtvorem svých tvůrců. Umělým a nadsazeným. Ale ta nadsázka je hlavně v centrální situaci mafiána v psychoanalýze. Mnohé Tonyho výroky a soudy o společnosti autoři stylizují tak, aby se divák přistihl, že s nimi – je to možné? – vlastně tak trochu souhlasí.

Jenže to, co Obama nabaluje na Garyho Coopera jako devalvující přílepek, vidí Tony jako centrální problém. Od užvaněné terapeutické kultury vede přímá cesta k „mikroagresím“, ke školením senzitivity, k pláči na pracovišti a k masovým protestům proti zraňujícím slovům, díky nimž mladí zaměstnanci prohlašují, že se necítí na pracovišti bezpečně. Šéfredaktor Atlanticu by o tom mohl vyprávět. Jednu takovou vzpouru zažil před dvěma lety, když přijal nového komentátora, aby zjistil, že kvůli něčemu, co řekl v roce 2014, se ženy v jeho redakci v komentátorově blízkosti necítí bezpečně.

Dva nejvlivnější nostalgici

Každopádně je zajímavé, kolik společného mají první afroamerický prezident a (fiktivní) mafián. Barack Obama a Tony Soprano – dva nejvlivnější kulturní nostalgici Ameriky jedenadvacátého století?

Už v roce 1998 ale jiný autor, zesnulý novinář jménem Michael Kelly, provedl podobnou diagnózu vývoje veřejných ctností jako Obama i Soprano. Byl to krátký sloupek o Franku Sinatrovi, exempláři pojmu „cool“. Kelly byl preciznější, jak co se týče zaniklého ideálu mužství, tak i toho, co jej vytlačilo.

Estetickým a morálním vzorem, na nějž muži před Sinatrovou érou aspirovali, píše Kelly, „je Humprey Bogart v Hlubokém spánku nebo Casablance… Navenek působí jako cynik, ale víme, že to je jen převlek; v jádru je slušňák. Hodně se pere, zpravidla na straně slabších. Za své přesvědčení je ochoten zemřít, a třebaže se to snaží skrývat, je to přesvědčení v zásadě staromódní. Věří v pravdu, spravedlnost, americký způsob života a v lásku. Je na straně zákona, kromě případů, kdy je zákon zkorumpovaný. Nepodléhá šovinismu, ale je vlastenec. Když je válka, narukuje. Je svým způsobem gentleman a docela moderní ohledně rovnosti pohlaví. Je přímý a pohrdá nepoctivostí ve všech svých formách od pozérství po lhaní. Nepřátelům se staví otevřeně, i když může prohrát. Je čestný a ctnostný, i když patřičně podezíravý vůči lidem, kteří hovoří o cti a ctnosti. Je sice unavený světem, ale není ironický“.

To je věrnější a zvídavější popis amerického ideálu než ten Obamův s povinnou úlitbou feminismu. A stejně tak je následující odstavec ještě lepší črtou Trumpa:

„Cool muž, kterého Sinatra definoval, byl velmi odlišný typ. Cool říkal, že staré hodnoty jsou pro hlupáky. Cool usiloval vždy o první místo. Cool se nepobuřoval, ale oplácel. Cool nechodil do války. Do války chodili hlupáci a Cool beztak nevěřil v nic, za co by byl ochoten zemřít. Cool se zásadně nikdy nedostal do boje, ve kterém by mohl prohrát; na vyřizování těchto věcí měl Cool kamarády. Cool byl děvkař a chlubil se tím. V jeho filozofii je lady vždycky tramp a podle toho se s ní zachází. Cool nebyl na straně zákonů, Cool si tvořil své vlastní zákony. Cool nebyl světaznalý, a přitom v zásadě idealistický; Cool byl nihilistický. Před ním bylo ještě přitažlivé být dobrý, po něm už bylo přitažlivé jen být špatný.“

Obama by leccos rád svedl na popkulturu posledních dekád, ale Kelly připomíná, že ta historie je starší a pod povrchem feministického zploštění mnohem barvitější. Skýtá nám mnohovrstevnatější pohled než jen mizernou volbu mezi nostalgií stárnoucího levicového politika a nostalgií fiktivního mafiána.

Trump proslul urážlivými slovy na adresu Johna McCaina: „Není válečný hrdina. Byl válečný hrdina, protože se nechal zajmout. Mám rád lidi, které nezajali.“ Sofistikovaná analýza zní, že to byl Trumpův způsob, jak se důrazně distancovat od ideologie „nekonečných válek“, která ovládala republikánský establishment. To jistě obstojí jako vysvětlení toho, jak si Trump podmanil republikánskou základnu. Ale stejně tak to bude vysvětlením, proč se ta podpora teď může vypařit. „Mám rád prezidenty, kteří vyhrávají volby,“ vzkáže mu republikánský volič.