Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Evropská politika

Co se nám na té Unii nezdá…

Flickr

Proč nejsme spokojeni s výsledky, se kterými přichází Evropská unie, když by měly reflektovat naše rozhodnutí, nebo alespoň rozhodnutí našich zástupců?...

Častou výtkou konzervativců k Evropské unii je, že celkem bez obalu prosazuje progresivistickou agendu. Jednodušší oponenti na to odpoví, že Unie je přece demokratická, máme v ní své zástupce, tak co se divíme. Ti sofistikovanější zmíní, že se jedná o proces, který probíhá nezávisle na tom, zda jsme či nejsme v Unii. Ostatně v Británii progresivistická agenda po Brexitu také nepolevila. Pravdou ovšem je, že Unie dokáže nejrůznější pokrokové výmysly tlačit mnohem rychlejším tempem, než by se to dělo na národní úrovni, a ukazuje přitom pozoruhodný smysl pro právnické kličky, kterými se toho dá dosáhnout. Ostražitost je tedy na místě. Můžeme si to ověřit na nejnovějším nápadu na povinné uznávání stejnopohlavních sňatků a stejnopohlavního  rodičovství, které by „naoktrojovalo“ tento nápad i zemím, kde by to normálně nemělo šanci projít. (Jan Gregor: Evropská komise usiluje o uznávání stejnopohlavního rodičovství)

Státem posvěcené svazky osob stejného pohlaví jsou tradičním tématem kulturní války mezi konzervativci a liberály. Trend je jasný – směřuje k jejich uznávání na stejné úrovni jako manželství. Vzdoruje tomu už jen několik zaostalých států vesměs ve střední a východní Evropě. V těchto zaostalých státech pak ještě zaostalejší menšina – hodnotoví konzervativci – měla vždy obavu, že jim bude tento výdobytek vnucen z Bruselu. Setkali se vesměs s posměchem.

Vypůjčím si z Twitteru některé argumenty solidních a bezesporu kvalifikovaných znalců EU z podobné debaty loni v létě (týkala se povinné rodičovské dovolené pro otce).

Co se týče sociální agendy EU, členské státy vyzvaly před třemi lety k jejímu posílení (evropský pilíř sociálních práv).

Princip subsidiarity se řeší v první fázi projednávání směrnice a žádný stát nic nenamítal. Naopak členské státy předtím vyzývaly EU k posílení sociální politiky.

Zajišťování rovnováhy mezi pracovním a rodinným životem je tzv. „dobyté pole“. V 90. letech státy chtěly po EU, aby to harmonizovala, tak to prostě dělá. V 2017 to po ní chtěly zase.  

„Jde přece i o naše rozhodnutí“, tvrdí nám zastánci EU.  „Rozhodl to lid prostřednictvím svých volených zástupců“, napsal na twittru jeden vysoce postavený evropský úředník. Je to obvyklý postup při debatě o Evropské unii. Vysvětlíte, že v jejích orgánech přece máme své zástupce, tudíž je to i naše demokratické rozhodnutí, a buď se naši zástupci málo snažili, (takže mlčte) nebo hlasovali pro (takže mlčte).

Tento argument ale míjí podstatu věci. Pokud je nějaký systém natolik složitý, že mu rozumí v této zemi opravdu dokonale možná tak stovka lidí, tak ano – těch dalších několik tisíc, kteří mu rozumí trochu, se může kasat na těch zbývajících deset milionů, kteří tomu nerozumí vůbec. Ale stálo by za to zamyslet se nad tím, zda je vhodné přesouvat  stále více pravomocí systému, jehož fungování připomíná běžnému člověku jakési tajemné oraculum. A ne, nepomůže tu víc eurocenter, ani víc informačních akcí. Tenhle problém je strukturální.

Jak alespoň zhruba funguje český stát tuší - doufám - většina lidí. Je to proto, že se nějakým způsobem vyvíjí už po staletí. Třeba parlamentní procedury stále do značné míry kopírují model ještě z monarchie. Ten je ovšem nastavený na tehdejší tempo přijímání legislativy. Tempu, jakým legislativu chrlí Brusel, prostě nestačí. Ano, ten věčný argument, že my jsme přece součástí Evropské unie, a tudíž její rozhodnutí jsou i našimi rozhodnutími, je čistě technicistně pravda, ale je to asi jako tvrdit, že boxer nejnižší váhové kategorie si to může rozdat s Muhammadem Alím, protože oba mají rukavice.  

Ano, formálně probíhá vše zcela v pořádku. I lidé, kteří se v legislativním procesu EU nevyznají vůbec nebo jen trochu, ale tuší, že díky mechanismu rozhodování v Unii se dostanou na národní úroveň věci, které by u nás v životě neprošly. Ano, zastánci Evropské unie mají pravdu v tom, že kolikrát to na národní úrovni ještě řádně doupravíme. Důkazem toho může být podpora biopaliv, nicméně těžko říct, zda by samotný nápad s biopalivy prošel, kdyby nebyl „evropský“. Stejně tak je pravdou, že se naši zástupci kolikrát dost aktivně nesnaží. Ale to na podstatě věci nic nemění.

To, že český parlament přijme zákon, se kterým jako český občan nesouhlasím, je prostě jiná kategorie než v EU. Protože tady je systém jednoduchý a pochopitelný: volič-parlament-vláda. Vím, jak funguje, jak to ve volbách změnit.

Můžu jít na Malou stranu a potkám tam za chvíli poslance a ministry a můžu jim tak teoreticky od plic říct, co mi vadí. Vím, kam se postavit s transparentem, vím, kam adresovat petici. Zkuste někde v hospodě vysvětlit rozhodovací mechanismus v EU. Sdílené pravomoci, výlučné pravomoci, tichá procedura, žluté a oranžové karty, veřejné konzultace, dohodovací výbor, spolurozhodování…

Jak se opravdu vládne

Většinou vám tak nezbývá, než hodnotit jen výsledky. Podle ovoce poznáte je, že… A ty mohou být často pozitivní (třeba levné letenky máme jen díky rozbití státních monopolů na aerolinky díky EU nebo se za peníze Unie opravují mosty, aby po nich mohly jet americké tanky), ale žel Bohu, když jde o věci hodnotové, tak se na nás valí jedna katastrofa za druhou. Jeden drobný příklad prosazování genderové agendy vysvětluje expert pod pseudonymem Euročlověk v článku v Konzervativních novinách.

Tato regulace přitom může mít podobu konkrétních legislativních návrhů a judikátů či méně viditelných a o to důležitějších koordinačních opatření a iniciativ (tzv. otevřená metoda koordinace, doporučení, peer pressure, vyzdvihování příkladů „dobré praxe“ atp.). Právě tyto „měkčí“ nástroje, které jsou zpravidla  „pod rozlišovací schopností“ běžného voliče ale i leckterého politika, jsou paradoxně přímo provázány s možností finanční podpory, a tudíž zasluhují stejnou pozornost jako legislativa. Jejich důležitosti přispívá i to, že představují určitou laboratoř, v níž lze testovat, kam až lze v daném politickém kontextu zajít, aniž by zanechaly „legislativní stopu“. Podle výsledku testu je pak možné ze strany Evropské komise kalibrovat „viditelnou“ legislativní iniciativu. Pokud se některá taková měkčí, koordinační iniciativa ujme, často pak představuje referenční bod pro návrh tvrdšího či závaznějšího opatření. V případě jejího provázání s finanční podporou pak nutně vede k vytvoření potřebné absorpční (konkrétní projekty) a administrativní (úřednictvo) kapacity na straně členského státu. Dochází tak k synergii: unijní opatření generuje opatření domácí. To zase vyžaduje monitoring a schvalování či audit z úrovně EU.    

Mimochodem, i bývalý německý spolkový prezident Roman Herzog už v roce 2007 varoval, že „Lidé jsou znejistěni, vůči EU jsou stále zdrženlivější a skeptičtější, protože pro ně integrační proces přestal být průhledný, protože se jim vkrádá pocit stále silnější centralizace kompetencí, jež je v rozporu s věcnými zájmy, a protože nejsou schopni rozlišit, kdo za jakou politiku nese odpovědnost. Tyto obavy je třeba brát velmi vážně, protože nepřicházejí jen tak odnikud.“

A upozorňuje na to, že už v létech 1998-2004 pocházelo z Bruselu 84 procent německé legislativy.  „Jedna z příčin tkví v tom, že i politici EU jsou politici a úředníci EU jsou úředníci, a to bez ohledu na to, zda působí na ministerstvu nebo v generálním direktoriátu EU: mají-li za úkol chránit životní prostředí nebo potenciálně diskriminované skupiny, pak tak činí co nejobsáhleji, a tím pádem provádějí regulace. Při tomto úsilí – někdy jako dobře míněné snaze řešit problémy, jindy jako prostém úsilí o vliv a moc – je často marginální, zda Unie potřebnou kompetenci má či zda je řešení na evropské úrovni skutečně zapotřebí.“

A dodává další důvod toho, proč je evropská legislativa zpravidla extrémnější, než by byla na domácí půdě hlavně tehdy, když jde o věci typu ekologie, gender, antidiskriminační legislativa. Je to to, čemu se v Bruselu říká „buzar“, přihrávka o mantinel. „Národní ministerstvo, třeba německé Spolkové ministerstvo životního prostředí, které není schopno prosadit nějaký předpis na národní úrovni – například proto, že se tomu brání německý ministr práce, nebo že ve Spolkovém sněmu pro takový předpis chybí většina – „povzbudí“ diskrétně příslušný generální direktoriát Evropské komise, aby takovýto předpis prosadil na komunitární úrovni. Takový podnět v Bruselu z výše zmíněných důvodů většinou padne na velmi úrodnou půdu. Evropský předpis pak projde obvyklou zákonodárnou procedurou a nakonec o něm rozhoduje Rada ministrů. V ní zpravidla zasedá zástupce právě toho ministerstva, které bylo iniciátorem daného návrhu, a reprezentanti příslušných oborových ministerstev ostatních členských států, například 27 ministerstev životního prostředí.“

Nebuďte naivní

Mimochodem, po tom co předvedl Brusel v oblasti olověného střeliva, od „nic zakazovat nebudeme, je to Hoax“, po „ejhle, je to tady“, je dle mého namístě použít jeden oblíbený evropský princip – princip předběžné opatrnosti…  Zatím jsme se z Bruselu v oblasti rodinné politiky dočkali jen progresivistických názorů. Ať už jde o legislativu, tak o financování genderových projektů skrze granty.

Související

Does Diamond’s Scheme Fit?

How to Deal with a National Crisis

Hannes H. Gissurarson 15 June 2021

Evropská politika

Velké zelené zdražování

Lenka Zlámalová 31.05.2021.

Blízký východ

Evropská fronta války v Gaze

Jan Fingerland 31.05.2021.

Svět

Do pěti let bude válka s Čínou

Ondřej Šmigol 31.05.2021.

Does Diamond’s Scheme Fit?

How to Deal with a National Crisis

Hannes H. Gissurarson 15 June 2021

Evropská politika

Velké zelené zdražování

Lenka Zlámalová 31.05.2021.

Blízký východ

Evropská fronta války v Gaze

Jan Fingerland 31.05.2021.

Svět

Do pěti let bude válka s Čínou

Ondřej Šmigol 31.05.2021.