Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Evropa: přirozený prostor našich hodnot (část druhá)

Pokračování analýzy, jejíž první část jsme uveřejnili 18. října. Analýza pojednává o hodnotách v prostředí evropské unie, zejména ve vztahu k České republice...

Česko a hodnoty

A právě zde je potřeba začít diskusi o hodnotách v české společnosti a v české politice. V aktuální konstelaci stále ještě rozjitřené ekonomickou krizí v eurozóně (jakkoliv její „horká fáze“ skončila již před pěti lety) a zejména krizí (pro Česko „krizí“) migrační se zdá, jako bychom to byli my, Češi, Slováci, Maďaři či Poláci, kdo drží stráž na vartě tradičních evropských hodnot a představuje jakýsi varovný prst karatelsky zdvižený proti dekadentnímu Západu, který by chtěl rozmělnit vše, na čem nám záleží, v multikulturalismu a postmoderní dekadenci.

Tento obraz však neodpovídá realitě a je, zejména v případě České republiky, v podstatě směšný. Je poměrně úsměvné, když se v národě, v němž se k institucionalizovaným křesťanským církvím hlásí pouhá třetina populace a v němž jsou v kurzu levné pohřby bez obřadu, objeví politici, kteří v sobě najednou objevili křesťanské hodnoty jako hodnoty bytostně národní. Ještě o něco úsměvnější pak je, když stejní nebo i jiní politici hovoří o potřebě stavět ploty a budovat domobranu, aby uchránili nebohou Českou republiku před návalem muslimských migrantů. Určitý paradox spočívá přitom již v tom, že ti skuteční, dlouhodobí, tradiční, konzervativní a nábožensky založení obhájci křesťanských hodnot v Česku by například v otázce rodinné politiky nalezli daleko více shody s umírněnými muslimy než s českou a evropskou majoritní společností, nebýt té protivné komplikace s institucionalizovaným mnohoženstvím.

Podstatnější je však otázka, jaké hodnoty nás vlastně jako Čechy, Moravany a Slezany a další obyvatele České republiky skutečně spojují. Nejsem sociolog, a tak představení výsledků empirických průzkumů veřejného mínění ponechám povolanějším. Budu se soustředit na ty historické síly, které mají schopnost držet pohromadě velká pomyslná společenství, jakým je například množina občanů České republiky. Pokud se ohlédneme zpět za historií 19. a 20. století, zjistíme, že takovými silami mohly být náboženství, ideologie nebo nacionalismus.

Náboženství a ideologii můžeme v podstatě vyloučit. Evropa je sekularizovaný kontinent a České země působily dlouhodobě jako určitá laboratoř tohoto procesu. Náboženství tedy již nemá onu sílu pojiva, jež by nejen dodávalo společnosti ideje, ale také pocit sounáležitosti a umožňovalo by odlišit „naše“ od „cizího“. Sekularismus sice naštěstí náboženství nezlikvidoval ani jako soukromou víru, ani jako společenskou instituci, ale zlikvidoval je jako instituci politickou. Můžeme se z toho radovat, můžeme toho želet, ale vývoj v Evropě a Česku od počátku 20. století ukazuje na nevratnost této změny stejně tak, jako ukazuje na nemožnost nahradit náboženské vazby důrazem na laïcité.

Ideologie se zdiskreditovala jako nositel společenské a politické jednoty zejména v podobě velkých totalitních hnutí Evropy 20. století. Ani daleko mírnější (zato rafinovanější a v konečném důsledku proto potenciálně nebezpečné) pokusy, jako je aktuálně například multikulturalismus, neposkytují obecně akceptovaný zdroj hodnot, na kterém by panovala dostatečně široká shoda. V západoevropském prostředí se v průběhu 19. a 20. století v podstatě realizovala většina postulátů a hodnot liberální ideologie. Můžeme tedy hovořit o současných evropských státech jako o liberálně demokratických, avšak to neznamená, že aktuální podoby neoklasického nebo sociálního liberalismu by měly potenciál stát se ideologickým pojivem současných evropských společností. Tím méně to platí o sociální demokracii nebo evropských konzervatismech. V případě Česka je třeba dodat, že i česká společnost je v zásadě liberální (což vynikne i ve srovnání s jinak blízkými zeměmi jako Polsko, Maďarsko nebo Slovensko), avšak ani zde nefunguje liberalismus jako artikulovaná politická ideologie schopná budovat celospolečenský konsenzus.

Pokud však vyloučíme ideologii a náboženství, zbývá již jen nacionalismus. Na první pohled to vypadá, že český nacionalismus by mohl představovat ono pojivo, jež bude držet občany naší republiky pohromadě. Na rozdíl od evropské identity je pro nás nacionalismus srozumitelný a vnímáme jej jako přirozený, na rozdíl od regionálních či lokálních identit nás spojuje. Navíc je současný český nacionalismus ve srovnání s řadou dalších středoevropských zemí poměrně umírněný a Česko je stále jedna z nejvíce homogenních společností v Evropě.

Přesto se domnívám, že postavit naše hodnoty na nacionalismu není dobrý nápad. Přesněji řečeno, český nacionalismus by neměl být jediným a ani hlavním zdrojem našich hodnot.

Zaprvé proto, že ve své současné podobě je poměrně povrchní. Nejde ani tak o to, že je typicky manifestován zejména při různých sportovních utkáních (pozitivní varianta) nebo při odsuzování všeho, čemu nerozumíme, a čeho se proto apriorně bojíme (negativní varianta). Český nacionalismus nemá příliš mnoho konkrétního obsahu. Jistě, zahrnuje území současné České republiky, většinu jejích obyvatel a je spojen s českým jazykem a alespoň symbolicky i s českými dějinami. Jenže typický český nacionalismus má tendenci vytěsnit české emigranty žijící v zahraničí. Nedokáže být nacionalismem politickým, protože za součást českého národa nepovažuje všechny občany České republiky (typicky třeba Romy, Ukrajince nebo Vietnamce). Český jazyk představuje stejně tak národní svorník jako bariéru vnější komunikace a reálná znalost českých dějin je stejně vzácná jako konsenzus na jejich interpretaci přesahující stereotypní mýtus Česka a Čechů jako oběti „velkých dějin“ Evropy a světa ve spirále českých porob 1938–1948–1968.

Zadruhé proto, že kromě lásky k vlasti nenabízí mnoho hodnot, které by napomáhaly udržovat rozumný politický a společenský řád, pokud za tyto hodnoty nepovažujeme typicky hypertrofovaný důraz na rovnost spojený s nevraživostí vůči těm, kteří vyčnívají, zahleděnost do vlastních domácích problémů spojenou s poněkud klopýtavým až zmateným ­chováním v mezinárodním prostředí či nezájem o okolí nejen národní, ale i individuální, maskovaný tu jako tolerance, jindy jako pragmatismus.

Tím nechci říci, že by český (nebo jiný) nacionalismus nepřinášel nic dobrého. Přese všechny nedostatky přece jen funguje, spojuje, je srozumitelný, historicky zakotvený, a bylo by jen bláhovým sociálním inženýrstvím se špatným koncem myslet si, že jej máme a můžeme nahradit jinou kolektivní identitou, regionální či evropskou. Tou však můžeme a musíme nacionalismus systematicky doplňovat.

Už proto, že nacionalismus je také historickým fenoménem zrozeným ve své moderní podobě ve většině Evropy v průběhu 19. století. Jedinečná konfigurace spojenectví nacionalismu a liberalismu, jež vedla v první polovině 19. věku k vytvoření modelu národního a zároveň liberálně-demokratického státu, narazila nejpozději ve století 20. na příliš mnoho zákrut a zpětných toků, abychom mohli toto demokratické určení nacionalismu považovat za přirozené či jednou provždy dané. Navíc, jak ukazuje zkušenost počátku 21. století, nacionalismus umí sice dávat pádné a společensky a politicky velmi přijatelné odpovědi na naše problémy, ale neposkytuje reálná a funkční řešení.

Aby návrat k národní pospolitosti mohl skutečně fungovat jako řešení našich současných starostí s evropskou integrací, hospodářským růstem nebo migrační krizí, museli bychom sdílet společné hodnoty v daleko větší míře, než současná postmoderní diverzifikovaná a variabilní společnost umožňuje. Aby mohl nacionalismus beze zbytku plnit svoje poslání, musel by s touto postmoderní variabilitou bojovat ve prospěch návratu k pospolitosti, Gemeinschaft. To je vize, kterou čtu mezi řádky řady současných polských konzervativních autorů nebo Václava Klause, ale kterou nevidím jako akceptovatelnou pro českou společnost a jako uskutečnitelnou, dokonce ani v polském či maďarském kontextu.

Zdá se, že Česko dneška je poměrně diverzifikovanou společností individuí, která mají různé politické, kulturní, sexuální a jiné preference. Společností, která sice nemá zásadnější problém se stávajícím politickým a společenským řádem (což neplatí tak úplně o jeho představitelích – politických elitách), která ale kromě určité procedurální shody (jako třeba procedury voleb jako nástroje politické participace či poměrně důsledná svoboda slova), některých osobních hodnot (jako třeba důraz na rodinu, aniž by však byla s představou rodiny nutně spojena třeba představa manželství nebo vícegeneračního soužití) a historicky bezprecedentní míry tolerance nemá mnoho „velkých“ společenských hodnot, na kterých bychom mohli stavět budoucí konsenzus. Navíc, a to bez ohledu na to, zda si to přejeme nebo ne, není současná česká společnost ani politika schopna „vymanévrovat“ z Evropy a ze světa, ohradit se proti vnějším vlivům a pěstovat nějaké specificky české pojetí společnosti a politického řádu.

Česko, postmoderní Česko zdůrazněme, se všemi svými přednostmi i chybami tak potřebuje již kvůli své geopolitické poloze širší politický rámec a také širší rámec hodnotový. Rámec, který asi neuspokojí beze zbytku nikoho (ale to, jak jsme viděli, ani není možné), ale který jako jediný ze všech myslitelných alternativ odpovídá výše popsaným hodnotám osobního života, základních politických a společenských procedur a který hlavně umožňuje onu míru tolerance, která je pro pokračování našeho způsobu života nezbytná.

Evropa jako jediný možný rámec pro postmoderní Česko

Takovým rámcem je přes všechny problémy Evropa, respektive západní Evropa, jež se politicky poměrně výrazně překrývá s Evropskou unií. Pokusme se oddělit aktuální podobu Evropské unie, ke které mám i já mnohé výhrady, od dlouhodobých trendů, geopolitických konstant a kulturních afinit. (Západní) Evropa dlouhodobě představuje ekonomicky úspěšný, kulturně silný a geopoliticky relativně stabilní světový region. Známky její stagnace a aktuální problémy musíme brát vážně stejně jako relativní zaostávání rozvoje Evropy v řadě parametrů za jinými regiony, avšak neměly by nás paralyzovat či vést k hysterickým reakcím. Evropa je pořád jedním z nejlepších míst k životu na zemi, což není jen důsledek relativního blahobytu a ekonomické úrovně, ale zejména faktu, že umožňuje na svém území volit různé životní cesty a strategie, nabízí největší diverzitu vzdělávacích i ­pracovních kariér, umožňuje svobodnou diskusi, bádání a stimuluje kulturní výměnu.

Za tuto variabilitu platíme samozřejmě také určitou cenu v podobě relativního nedostatku fundamentálních hodnot, na kterých bychom se shodli. Nesouhlasím s mysliteli pozdně osvícenské levice, jako je třeba Jürgen Habermas, kteří se domnívají, že procedurální politické hodnoty jsou stejně pevné a vážené jako například fundamentální náboženské hodnoty, a mohou je tedy zcela nahradit. Platí ale, že Evropa a Západ jsou jedinými společnostmi, ve kterých se lidé odhodlali na celospolečenské a politické rovině vyměnit důraz na fundamentální hodnoty za důraz na slabší a flexibilnější hodnoty procedurální a hodnoty fundamentální přenechat rovině osobní. Negativem je nižší míra společenské koheze, pozitivem ona zmiňovaná variabilita. Domnívám se však přesto, že Česko jako součást určité Zwischeneuropy mezi Západem a Východem potřebuje velmi silné zakotvení v západoevropské pluralitě, abychom si my, občané České republiky, mohli zachovat naše soukromé fundamentální hodnoty. K tomu potřebné hodnoty procedurální nám neposkytne ani náboženský fundamentalismus, ani žádná politická ideologie (byť umírněný moderní konzervatismus je pro tyto účely obzvláště vhodný), ani český (etno)nacionalismus, ale jen úzký kontakt s ostatní (západní) Evropou.

Fungovalo to tak ostatně i historicky. V dobách, kdy se České země inspirovaly západní Evropou či kdy k ní měly blízko, prosperovala nejen česká ekonomika, ale i kultura, vzdělanost a obecně společnost. Platilo to o době Karla IV. stejně jako o předbělohorských Čechách či Českých zemích v době první republiky. Pokusy o zvláštní české cesty jako husitské hnutí, lidová demokracie po roce 1945 či socialismus s lidskou tváří naopak končily nezdarem.

Odkaz na první část analýzy: https://theconservative.online/article/evropa-pirozen-prostor-nashich-hodnot