Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Green Deal

Evropané ochotní snášet svůj Zelený úděl

pixabay

Stačí vrhnout pohled na veřejné mínění převažující napříč Evropskou unií a snadno dojdeme k názoru, že dokud nejsou ochotni jít do vážného střetu s Bruselem, nic jiného než přijetí klimatického tažení českým politikům ani nezbývá....

Tažení Evropské unie proti klimatické změně nabírá tempo. Je odsouhlasen cíl bezuhlíkové ekonomiky do roku 2050, pro rok 2030 máme stanoven etapový cíl snížení emise skleníkových plynů o 55 procent (oproti roku 1990). Už za dva týdny Komise představí patnáct navazujících návrhů, jimiž se Green Deal pro Evropu postupně promítne do národních zákonů, včetně těch českých.

Česká politika bere tuto radikální politiku Unie jako danost, u níž se teď můžeme nanejvýš tak pokoušet o to, aby peníze z Plánu obnovy poskytnuté i naší vládě (budeme je samozřejmě splácet, jen se splátkami se začne „teprve“ za sedm let) šly pokud možno na rozumné věci. Speciálně od naší pravice takový postoj působí poraženecky. Jenže stačí vrhnout pohled na veřejné mínění převažující napříč Evropskou unií a snadno dojdeme k názoru, že dokud nejsou ochotni jít do vážného střetu s Bruselem, nic jiného než přijetí klimatického tažení českým politikům ani nezbývá.

Velký znalec klimatické politiky EU Alexandr Vondra po první sezoně v Evropském parlamentu, po prvních srážkách s tamní zelenou monokulturou říkal, že celé tohle klimatické tažení může ukončit až nějaká lidová vzpoura kvůli zdražování životních nákladů. Bohužel z čerstvého, dost reprezentativního průzkumu Evropské investiční banky vyplývá, že žádná rebelie řadových Evropanů není na obzoru.

Před pandemií koronaviru to z pohledu odpůrce zelené politiky tak beznadějně nevypadalo. Francií na podzim 2018 otřásly nepokoje Žlutých vest, vyprovokované klimatickou daní na benzin a naftu. O rok později v Nizozemsku a Německu následovaly traktorové blokády zemědělců, jimž docházela trpělivost se stále novými ekopředpisy. V létě 2019 si časopis Der Spiegel objednal průzkum o tom, jak Němci pod dojmem kampaně spuštěné švédskou školačkou Gretou Thunbergovou mění svůj životní styl, a zklamaně konstatoval, že na otázku, zda má velká debata o klimatu nějaké dopady na jejich dovolenkové plány, „71 procent tázaných jednoznačně odpovědělo Ne“.

Před rokem český premiér Andrej Babiš rozumně uvažoval, že koronavirus a lockdowny jsou pro Evropu příležitostí, jak aspoň zčásti revidovat Green Deal. Stal se – i s Babišovým hlasem – pravý opak, EU své klimatické závazky stupňuje.

Jde to ze severozápadu

Zmíněný velký průzkum o postojích lidí ke klimatické otázce vydala Evropská investiční banka (EIB) před měsícem. Vzorek je 30 tisíc respondentů napříč Evropskou unií, Čínou a Spojenými státy, studii prováděla francouzská agentura BVA loni v říjnu, tedy uprostřed pandemie. Samozřejmě že EIB tu není neutrální, zelená politika, půjčky na uhlíkově neutrální projekty, to je dnes její deklarovaná politika. Okruhy otázek, jejich struktura, nápadně připomíná úvahu předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v kontrastu k Babišovi loni na jaře začala tvrdit, že oživení ekonomiky po covidu a lockdownech musí být provedeno tak, aby z ruin starého řádu povstal nový, uhlíkově neutrální svět.

V souladu s tím hned na začátku výzkumu dostali respondenti za úkol určit tři největší výzvy dneška. V Evropě i v Americe vyhrál covid následovaný obavami z nezaměstnanosti a finanční krize, zatímco v Číně byla první klimatická změna. Pro Evropany je klimatická změna v naléhavosti až na čtvrtém místě. Mezi tři největší hrozby ji řadí 33 procent z nich – nejméně ve střední generaci, ovšem rozdíly mezi generacemi tu nejsou zásadní.

Jak jsou klimaticky senzitivní Evropané po Evropě rozmístěni? Víc než 40 procent mají v Nizozemsku, Dánsku, Rakousku, rekordem se přirozeně pyšní Německo s 51 procenty. Středomoří včetně Francie osciluje kolem průměrné evropské hodnoty, zatímco postkomunistická Evropa je často hluboko pod ní. Ještě méně než českých 18 procent dosahují Litva, Bulharsko a Slovinsko, všechny tři země kolem deseti bodů. Máme tu první politicky relevantní závěr: Tažení proti emisím skleníkových plynů je tématem pro severozápad EU. Postkomunistická část Evropy je do celého podniku zavlékána víceméně proti své vůli.

Dost jsme se nacestovali

Tři čtvrtiny Evropanů souhlasí s tvrzením, že už dnes klimatická změna ovlivňuje jejich každodenní životy. Na klíčovou otázku, zda se po covidu máme soustředit na co nejrychlejší návrat k růstu, nebo začít přesměrovávat ekonomiku na zelený model, zvolilo první, řekněme konzumní odpověď 43 a uvědomělou 57 procent Evropanů (naopak v USA mírně vede konzumní tábor). Tady nastává čas zkoumat ochotu k oběti.

Rovnou 70 procent Evropanů souhlasí s „přísnějšími vládními opatřeními, která nás přinutí změnit své návyky“ (a v Číně vskutku komunistických 95 procent). Tady je pod průměrem Unie vedle České republiky (61 procent) překvapivě i Německo a Francie (65, respektive 66 bodů), zatímco jižnější národy – od Italů po Španěly – nemají takový problém s představou, že je ke změně chování přinutí vláda.

Stejných 70 procent Evropanů tvrdí, že by v rámci války s klimatickou změnou podpořilo i zavedení podobných kroků, jaké byly vyzkoušeny proti covidu. V otázce jsou výslovně zmíněny pro ochranu klimatu snad přece jen trochu absurdní roušky; a ovšem lockdowny nebo omezení cestovního ruchu.

Také 70 procent respondentů napříč EU je ochotno kupovat pokud možno jen lokální výrobky, 66 procent „se snaží omezit“ pojídání masa. Nejvíc tázaných chce k velkému cíli přispět tím, že bude jíst pouze sezonní ovoce a zeleninu (neboli banány na Vánoce to mají opět nahnuté).

Velká většina respondentů se zapřísahá, že po uvolnění covidových zákazů změní své cestovní návyky: 74 procent občanů EU prý bude méně létat, 62 procent je ochotno vzdát se svého snu a neuvidět nějakou tu vytouženou exotickou destinaci, 51 procent nemá problém připlácet si dobrovolně k letence jakýsi odpustek za vyprodukované emise. Největší obětí by pro 39 procent Evropanů bylo rozloučení s osobním autem, zatímco pro Američany i Číňany by to nejčastěji byla bezmasá strava. V tom jsme my Češi mimochodem Číňanům podobní, 45 ze sta se nás bude nejhůř loučit s masem a „jen“ 33 procent s autem. Danou preferenci s námi mezi Evropany takto silně sdílejí už jen Slováci a Maďaři.

Před covidem prý vůbec nelétalo 28 procent Evropanů. Po odeznění nákazy se ke starým návykům chce vrátit 29 procent z nich, 33 procent se bude snažit kvůli klimatu létání omezit, dalších deset procent nebude létat proto, že se bojí covidu v letadle. Překvapivě jsou v kategorii lidí, kteří se budou snažit létání omezit (ale tak úplně za sebe neručí), pod evropským průměrem vedle Čechů i zelenější Němci nebo Holanďané.

Z represivních nástrojů má v EU nezanedbatelnou podporu vyšší daň pro auta s vyšší spotřebou (29 procent), větší počet lidí by chtěl subvence pro elektroauta a samozřejmě do veřejné dopravy. Zajímavá a poměrně nečekaná je slabá podpora pro dotace do elektroaut nebo vyšší daň na žíznivější auta v zeleném Německu nebo v zeleném Rakousku. Naopak příznivci elektromobility a zdaňování velkých aut bydlí spíš na jihu: v Chorvatsku, Řecku, Bulharsku apod. – v zemích, kde ve vozovém parku odjakživa převažují menší auta.

Zákaz vjezdu pro vysokoemisní auta má v EU 34procentní podporu a úplně nejvíc hlasů získal v Rumunsku; překvapivě hodně, 41 procent, i v České republice (snad tento text nebudou číst v hlavní kanceláři Pirátské strany), zatímco nejzdrženlivější zůstává sever. Mimochodem, obyvatelé tří pobaltských států jsou největší skeptici napříč celým dotazníkem.

Klimatická víra přežila i covid

Tu a tam proběhne čtenáři studie hlavou pochybnost, jestli náhodou nebyli respondenti už zněním otázek tlačeni do kýžených postojů, takže pak hledali jen menší zlo. Na dotaz, proč se má omezovat spotřeba fosilních paliv, jen 22 procent Evropanů odpovídá klimaticky uvědoměle: že přece pálení fosilních paliv způsobuje klimatickou změnu. Častější je odpověď, že by to mohlo pomoci lepšímu vzduchu, hlavně ve městech – za špinavý vzduch nejsou ani klimaskeptici (a připomenou, že emise CO2 nejsou špinavé.)

Přes to všechno je závěr viceprezidenta Evropské investiční banky Ambroise Fayollea budovatelsky přímočarý: Lidé v Evropě si udrželi vůli vytvořit „opravdu zelenou společnost“ i během pandemie covidu-19; skoro dvě třetiny Evropanů chtějí ještě víc vládních intervencí na záchranu klimatu. Bohužel také „nový průzkum jasně ukázal, že lidé pořád milují svá auta. Musíme najít víc cest, jak množství aut poháněných fosilními palivy na našich silnicích omezit – podporou pro elektroauta, pro nové baterie, vodíkovou technologii a obnovitelnou energii“.

Jeden, byť masivní výzkum není fatální. Přesto dovoluje určité, spíš chmurné závěry: Podstatná část veřejnosti na Západě dogma o nutnosti zelené revoluce přijala a dnes už nejspíš vnitřně sdílí. I v případě, že by to byla aritmeticky pořád ještě menšina, je to menšina už natolik silná, že si politika, média a velký průmysl s její pomocí svou klimatickou revoluci prostě prosadí. Na evropských summitech prosincem 2019 počínaje Andrej Babiš nevyužil svého práva veta na Green Deal, reálně vzato už se s touto revolucí vezeme.

Žádná lidová vzpoura v EU se nerýsuje. Předminulý víkend odmítli nové klimatické daně Švýcaři v referendu jen těsnou většinou 51:49, překvapivě rozhodly hlasy mladších ročníků. Ovšem Švýcarsko není v EU a v tolika ohledech se od ní liší, že kdyby klimatické tažení neprohrálo ani tam, nemají jeho obyvatelé už žádnou naději. Z Německa ve stejný čas přichází zpráva, že Aldi přestane zákazníkům nabízet levné balené maso, přestože drtivá většina zákazníků dosud sahala v masových regálech po něm. Jenže chov zvěře může za 15 procent světových emisí, takže v Německu přestává být konzumace masa „společensky akceptovatelná“.

Ten, kdo tuto klimatickou politiku, při níž nám hrozí zdražování základních životních potřeb o desítky procent, považuje za experiment sociálního inženýrství, první takový od konce reálného socialismu, měl by si zřejmě připustit, že myšlenka odchodu z EU už nemůže být tabu.

Související

Francouzské protilátky na progresivismus

Lenka Zlámalová 20.07.2021.

Does Diamond’s Scheme Fit?

How to Deal with a National Crisis

Hannes H. Gissurarson 15 June 2021

Evropská politika

Velké zelené zdražování

Lenka Zlámalová 31.05.2021.

Francouzské protilátky na progresivismus

Lenka Zlámalová 20.07.2021.

Does Diamond’s Scheme Fit?

How to Deal with a National Crisis

Hannes H. Gissurarson 15 June 2021

Evropská politika

Velké zelené zdražování

Lenka Zlámalová 31.05.2021.