Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Existuje ještě kapitalismus? (druhá část)

Hegemonie většinového voliče

V jedenadvacátém století dochází k dalšímu posunu v korporativistické struktuře. Státy začínají spolupracovat a uzavírat dealy s velkými technologickými korporacemi, provozujícími sociální sítě. Za benevolenci antimonopolních úřadů a daňovou vlídnost požadují potlačování „nekorektních“ názorů.

Hlavními příčinami zanikání svobodného tržního hospodářství, a tudíž kapitalismu, jsou jednak důsledky vzniku instituce masové demokracie ve smyslu ideje suverenity lidu, pojem lid je přitom zjevný konceptuální realismus, jejímž totálním naplněním musí být nevyhnutelně socialismus, a dále intelektuálské odmítání liberálního řádu vlády abstraktních pravidel, který z podstaty vylučuje utopismus a racionalistický konstruktivismus, jež mají i tendenci k vytváření totalit. Trh tyto intelektuály neoceňuje, ignoruje a marginalizuje. Jsou odcizeni pravidlům, které sami nevytvořili, jak dobře ví Jürgen Habermas.

Totalizace demokracie dosažením právní a politické rovnosti (jeden člověk, jeden hlas) umožnila vznik nového politického hegemona, jímž je většinový volič, podle Gaussova schématu občan průměrného statusu a příjmu. Nabytou politickou moc přirozeně využívá k prosazování vlastních zájmů, kterým je i přerozdělování vytvořeného bohatství ve svůj prospěch. Fritz Machlup zařazuje právo volit ve svobodném a tajném hlasování mezi politické svobody. Svobodou však nemůže být nárok, jehož uplatňováním lze porušovat svobodu jinou, v případě sledování ideje materiální rovnosti pak svobodu ekonomickou, která je ale oním nutným předpokladem pro ostatní individuální svobody. Aritmetice masové demokracie musí časem podlehnout každý ústavní liberalismus, který tyto svobody má garantovat. Samotná demokracie nemůže vést ke svobodné společnosti tam, kde individuální svobody nejsou konstitutivní hodnotou.

Samotná demokracie nemůže vést ke svobodné společnosti tam, kde individuální svobody nejsou konstitutivní hodnotou.

Monumentální rovnostářská antikapitalistická ideologie marxismu druhé poloviny 19. století dala vzniknout účelovému spojenectví průmyslového proletariátu a intelektuálského utopismu. Intelektuál jako plánovač ideální společnosti projektuje antiliberální systém majetkové a příjmové rovnosti, aby mohl uplatňovat hegemonii platónského elitismu. Tržní meritokracie má být nahrazena pozitivistickou mocí racionalistického konstruktivisty, třeba v modu abstraktního humanisty.

Stabilizací kapitalismu se revolučnost marxistické teorie historického ekonomického determinismu stala irelevantní. Sociální demokratismus pak prosazoval dělnické požadavky demokratickou cestou voličské majority. Kulturní marxismus intelektuálů ale v průběhu dvacátého století dělnickou třídu opustil, proletariát už nepovažuje za progresivní sílu. Ekonomický determinismus nahradil determinismem kulturním. Rozkol mezi neomarxismem a tradiční dělnickou třídou dnes dospěl k ideově politickému konfliktu. Sociální demokratismus prosadil i sociální stát spotřebitelského životního stylu, který neomarxismus mylně považuje za kapitalistický konzumerismus. Adorace materiálního uspokojení a komfortu není atributem kapitalismu.

Revizionistická sociální demokracie se smířila s nezvratným faktem, že kapitalismus, ač podle ní morálně závadný, je jediným efektivním generátorem bohatství. Ze spontánního trhu se prostřednictvím intervencí a regulací má stát nástroj k realizaci politickosociálních cílů. V tom však tkví esenciální rozpor. Trh je morální řád individuální svobody, kterému vládnou neosobní obecná pravidla. A řád nelze využívat jako instrument arbitrárního zasahování.

Progresivistický liberalismus, v ekonomice následovník sociálního demokratismu, je intervencionistický a aktivistický, má sklony ke gnózi a utopismu, jeho metodou je sociální konstruktivismus. Je etatistický, státní moc používá k implementaci svých projektů. Majetek podle něj musí plnit i společenskou funkci. Levicový liberalismus, s marxismem spojený pupeční šňůrou antikapitalismu, je kolektivistický, klasický naopak individualistický. Smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným, jedinec není nezávislým individuem, nýbrž prvkem veřejné sféry.

Vliv sociálního etatismu

Po dovršení ovládnutí institucí a tradičních mainstreamových politických stran jinak verbálně antikonzumní progresivistický liberalismus v tichosti po svých předchůdcích převzal i sociálně demokratickou koncepci sociálního státu, tudíž sociální etatismus. Tím udržel i rozhodující část elektorátu, který zpočátku toleroval i různé bizarnosti kulturního marxismu. I pro levicové liberály je trh nástrojem tvorby zdrojů, jež jsou následně přerozdělovány. Tato redistribuce je však idejím obecné rovnosti často poplatná pouze formálně, slouží především k uspokojování vlivných a asertivních skupin. Veřejné prostředky využívá establishment i ke sledování progresivistických, třeba zelených, cílů. Volič je zde podváděn a přestává se mu to líbit.

Progresivistický liberalismus, stejně tak jako sociální demokracie, může profitovat pouze v bohaté, relativně uspokojené společnosti. Zdědil stát blahobytu, potřebuje financovat rostoucí požadavky voličů a narůstající náklady na důchody stárnoucího Západu a na sociální zajištění imigrantů, většinou pocházejících z neliberálního muslimského prostředí. Podle ideologie multikulturalismu mají tito přistěhovalci nárok na zachování a rozvíjení vlastní kulturní identity. Mají rovněž nárok na podíl Západem vytvořeného bohatství. Tak Západ musí odčiňovat „zločiny“ kolonialismu bílé civilizace, prý páchané kapitalistickým imperialismem. Imigranti, ač převážně nekvalifikovaní, mají nahradit chybějící pracovníky, ale i mizející voliče.

Progresivistický liberalismus je intervencionistický a aktivistický, jeho metodou je sociální konstruktivismus. Státní moc používá k implementaci svých projektů. Majetek podle něj musí plnit i společenskou funkci.

Permanentně hypertrofují státní, veřejné a neziskové organizace, jež absorbují loajální byrokracii a ty absolventy humanitních studií, kteří nemohou nebo nechtějí nalézt tržní uplatnění. Míra přerozdělování neustále stoupá, evropská norma celkové redistribuce představuje přibližně polovinu HDP. Dluhy rostou. Chybějící peníze pak tisknou centrální banky.

Působení liberálně progresivistického intervencionismu, jako modifikace marxistického antikapitalismu, má ekonomické, kulturní i morální konsekvence. Zasahování do tržního řádu omezováním ekonomické svobody, destruováním instituce nepodmíněného vlastnictví a konfiskováním kapitálových zdrojů postupně paralyzuje schopnost trhu, tedy kapitalismu, bohatství vytvářet. Tím si vládnoucí establishment ničí základnu své existence. Diktát politické korektnosti, který je demonstrací institucionální kulturní a intelektuální moci, pak dusí svobodu projevu a likviduje kritické myšlení, jež jsou nezbytné pro působení zpětné vazby. Původně otevřený systém se uzavírá, napadá jej skleróza a směřuje k rozpadu.

Návrat k civilizaci

V intelektuální a dokonce i fyzické izolaci žijící liberální establishment, sám sebe považující za morální elitu, dnes čelí dvěma zásadním problémům. Prvním je ztráta kulturní, sociální a statusové identity tradičního průmyslového dělnictva a zaměstnanců zpracovatelských odvětví. Pro svůj konzervatismus byla však tato „zaostalá tradiční vrstva“ levicovými liberály vždy ignorována. Přitom představuje významný segment voličstva, který je přímo vystaven kulturním i ekonomickým dopadům globalizace a živelné migrace, jež je tvořena téměř ze tří čtvrtin muži. Situace je o to horší, že paternalistický sociální stát brání nutným strukturálním změnám. Nezaměstnanost se stává součástí sociální existence.

Jestliže nízkonákladové konkurenci a migračním tlakům lze v krajním případě alespoň částečně čelit mocenskopoliticky, tedy například protekcionismem či administrativním ztěžováním přistěhovalectví, pro řešení druhého problému nemá establishment dnes už vzhledem k pokročilému stavu destrukce prakticky žádný účinný nástroj. Jedná se o hrozbu ekonomického rozkladu, která je i v důsledku současné uměle stimulované, a tudíž iluzorní prosperity iracionálně ignorována. Dnešní růst západní produktivity je nejnižší za jedno a půl století.

Degenerativní proces intervencionismu, který stále hlouběji a šířeji zasahuje tržní struktury, nelze zastavit a stabilizovat v určitém bodě. Toto vměšování naplňuje de Tocquevillovu obavu, že budou vršeny překážky zamezující svobodnému kreativnímu jednání. Nevyhnutelně nekoherentní regulace jsou přitom příčinou neustálých kolizí. Arbitrární účelové zásahy způsobují hromadění disproporcí i nechtěných efektů, jež jsou korigovány zase jen izolovaně. Je to nekonečné řetězení a kumulování kompenzací, korekcí a nových konstrukcí, které tento antiřád stále více tlačí k okraji imploze. Vše je umocňováno daňovou agresí. Závěrečný impulz nemusí být vůbec postřehnutelný.

V žádném případě prozatím nebude ohrožena demokracie. Suverénní lid bude legalizovat a legitimizovat vlády různých autoritářů a demagogů, kteří se na demokracii budou i odvolávat.

Existují jenom dvě možná pokračování. Prvním je návrat k civilizaci, to je k obnově řádu abstraktních pravidel. Tím druhým pak faktická koncentrace zdrojů pod centrální správu. Konkurence zmizí. Soukromé vlastnictví, které ještě zůstane, bude zcela podmíněné, dispoziční právo velmi omezené. Zákonná ochrana vlastnictví nebude existovat. Vlastníci se podle Rousseauovy ideje stanou pouhými správci jmění. Bankovnictví bude v této další etapě destrukce kapitalismu zestátněno.

Zvolená cesta bude určena demokratickým rozhodnutím. Tendencí poslední doby jsou snahy nahrazovat zastupitelskou demokracii demokracií přímou, roste protestní podpora politických hnutí s vertikální organizační strukturou. Tato hnutí se vedle odporu k imigraci vyznačují antiamerikanismem, záporným postojem k EU a NATO a sympatiemi k Putinovu Rusku. Keynesiánský etatismus potřebuje suverénní vládní moc s jednoznačně vymezeným a ovládaným prostorem. Potenciál bruselské centralizace se vyčerpal, Evropané netvoří jednotný politický národ; kulturní, sociální, hospodářské i politické rozdíly jsou zřetelné. To začínají chápat i Macron a Merkelová, a proto přistupují k separátnímu dvojstrannému politickohospodářskému sjednocování Francie a Německa. Ale v jakémkoliv smluvním formátu bude platit realita politicky inferiorního a zároveň ekonomicky nadřazeného Německa.

Eurozóna je prakticky rozdělená na severní a jižní část, což franko-německá integrace nijak nezmění. Předlužené socialismy jižního křídla se propadají: bankrot Řecka, Itálie na jeho pokraji, Francie čeká v pořadí. Začnou se formovat, či už se formují, variace autokracií, nacionalistického holismu a socialistického etatismu, včetně jejich modifikací a hybridů. Hospodářsky se bude jednat o varianty národních socialismů a ekonomických nacionalismů. Především ve východní části Evropské unie bude mít kulturně značný vliv netolerantní národní konzervatismus, u nás zase v některých vrstvách sílí nostalgie po rovnostářství reálného socialismu. Proces anihilace svobody dospěl k prahu další fáze.

V žádném případě však nebude ohrožena demokracie. Alespoň prozatím. Suverénní lid řádnou demokratickou procedurou (jeden člověk, jeden hlas) bude legalizovat a legitimizovat vlády různých autoritářů a demagogů, kteří se na demokracii budou i odvolávat. Demokracie však zároveň dává i naději. Je to právě onen svrchovaný lid, který může ještě všechno zvrátit.

Související

Konzervativní demokracie Yorama Hazonyho

Jiří Hanuš 12.12.2020.

Existuje ještě kapitalismus?

Petr Kostka 10.12.2020.

Why vote against, and not for?

The Paradox of the Anti-Vote

Hannes H. Gissurarson 18 November 2020

Konzervativní demokracie Yorama Hazonyho

Jiří Hanuš 12.12.2020.

Existuje ještě kapitalismus?

Petr Kostka 10.12.2020.

Why vote against, and not for?

The Paradox of the Anti-Vote

Hannes H. Gissurarson 18 November 2020