Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Zahraniční politika

Fungující demokracie nemůže být bezzubá

Wikimedia Commons

Odolnost státu vůči vnějším i vnitřním hrozbám je dnes často skloňovaným pojmem. Co všechno ji ovlivňuje a jaké elementy odolnosti jsou nejpodstatnější? Následující text poukazuje na význam legislativy, autority představitelů státu, soudržnosti společnosti, vlády práva a především kvalitního vzdělání.

Účinná legislativa a autorita státních představitelů

Před 98 lety byl spáchán atentát na československého ministra financí Aloise Rašína. V reakci na tento zločin byl přijat Zákon na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), jehož účelem bylo chránit základní instituce státu a ideje, na kterých byl založen. Jeho znění je zajímavé i z dnešního pohledu. Definoval tzv. „úklady“, což byl pokus o násilnou změnu ústavy, o znemožnění ústavní činnosti prezidenta republiky, zákonodárného sboru či vlády. Trestné bylo i spolčení s cizí mocí za tímto účelem. Zákon definoval ohrožení bezpečnosti republiky, tedy vydání státu v nebezpečí války či napadení cizí mocí.

Někteří současní představitelé našeho státu by si museli dát pozor na zákonnou definici trestného činu „prorady“, tedy trestného činu při jednání s cizí mocí, zrady státního tajemství či útoků na ústavní činitele. Ustanovení o „ohrožování míru“ v republice postihovalo i šíření nepravdivých zpráv. Na svou dobu progresivní právní úprava znala nejen trest odnětí svobody, ale i náhradní trest na svobodě, peněžitý trest a zabavení majetku, vyhoštění cizinců či zastavení periodického tisku.

Dnešním příkladem, jak se neutrální země, známá kvalitním vzděláním a rozvinutou sociální politikou, dostane na světovou špičku v obranyschopnosti, je Finsko. Finská administrativa po válce Ruska s Gruzií a zejména po anexi Krymu začala na finsko-ruské hranici budovat robustní systém sledování ruské militarizace. Na ruském poloostrově Kola se dnes nic nepohne bez toho, aby o tom Finové nevěděli. Finsko detailně pozoruje a analyzuje všechna ruská vojenská cvičení. Na druhé straně má finská armáda přehled o ruských dronech, které pozorují finská vojenská cvičení.

Finský stát, disponující špičkovými moderními technologiemi, si nemohl nevšimnout toho, jak Rusové v letech 2015 a 2016 řídili a organizovali migraci běženců přes rusko-finskou hranici, stejně jako cvičení ruských vojáků s bojovými zkušenostmi ze Sýrie poblíž svých hranic. Finské zpravodajské služby monitorují anti-alianční kampaň, kterou ve Finsku sponzorují či sami provádějí Rusové. Stejně důkladně sledují, jak ruské privátní osoby nakupují finské nemovitosti a perou ve Finsku peníze.

Ruské cvičení „Zapad“ v roce 2017 přineslo mobilizaci celospolečenského povědomí o nezbytnosti se bránit. To umožnilo přijetí legislativních změn, do té doby nevídaných. Došlo k vytvoření pětadvacetitisícové síly rezervistů, o jejichž nasazení, například na ochranu hranic, může rozhodovat prezident vlastními dekrety. Byly vypracovány operační plány umožňující rychlé posílení hraniční stráže armádními jednotkami. Finský parlament přijal právní úpravu omezující službu osob s dvojím občanstvím ve finské armádě. Legislativně byla omezena možnost nákupu nemovitostí cizincem v blízkosti kritické státní infrastruktury.

Vláda Finska, které je v žebříčku sestavovaném OSN kvalifikováno jako nejšťastnější země světa, evidentně neměla problém vysvětlit nezbytnost přijetí těchto tvrdých opatření vlastnímu obyvatelstvu. Bezpochyby k tomu přispěla i její vysoká morální autorita a integrita. Podobně, jako svou morální autoritu dokázal v Československu využívat i prezident Masaryk. Přijetí Zákona na ochranu republiky v roce 1923 proběhlo s jeho plnou podporou dosti hladce. Na sklonku téhož roku odmítl Masaryk při oficiálním setkání podat ruku ministru zemědělství Karlu Práškovi, který byl namočen do „lihové aféry“, a politicky ho tím vyřídil. Oba akty považoval pro obranu demokracie za nezbytné.

Vláda práva – boj s korupcí

Nedávný výzkum bezpečnostního centra Evropských hodnot ukázal, že mezi závažnými hrozbami spojenými s Ruskem je zpravodajskými službami všech evropských zemí uváděno kupování si politických, ekonomických či intelektuálních elit. Tedy fenomén, který lze nazvat „strategickou korupcí.“

Korupce není ničím novým. Z hlediska odolnosti státu je ale důležité rozeznat, kdy již nabývá charakteru národního ohrožení.

Vyžaduje to synergický přístup různých složek státního aparátu. Takový systém uplatňují v Estonsku. Boj s korupcí je zde pojímán prizmatem národní bezpečnosti. Estoncům je zřejmé, že korupci využívají Rusové.  Proto je nastavená jasná hranice, do které se korupčním jednáním zabývají „běžné“ policejní složky a nad kterou už jde o záležitost civilních i vojenských zpravodajských služeb. Při stíhání korupce lze v Estonsku využívat za striktně daných pravidel i policejní provokace.  Stejně je tomu tak i v Polsku. Nikoliv ovšem v Česku.

Strategická korupce se nevyskytuje jen v zemích bývalého sovětského bloku. Prakticky stejné operace jsou identifikovány zpravodajskými službami britskými, německými, nizozemskými, americkými či dánskými. Britská zpravodajská služba explicitně vyjadřuje obavu, že ruské investice do tamní kritické infrastruktury jsou spojené se subversivními a kriminálními aktivitami. O častém využívání kriminálních struktur v západní Evropě ze strany Ruska hovořil obsáhle vloni na vilniuské bezpečnostní konferenci například španělský generální prokurátor.

Orgány činné v trestním řízení mohou efektivním stíháním kriminálních aktivit ruských entit přispívat k odolnosti státu a zvyšovat tak efektivitu obranné činnosti zpravodajských služeb. Podstatné je identifikovat, kdy primárním cílem není kriminální činnost jako taková, ale kdy se jedná o strategickou korupci s cílem nabourat rozhodovací mechanismy státu.  

Soudržnost společnosti

V kontextu blížících se parlamentních voleb v Česku je důležité pochopit, že Rusové se nesnaží promovat jednu část politického spektra na úkor druhé. Spíše se snaží společnost „rozštípnout“. V mezinárodní bezpečnostní politice jsem toto jednání označil pojmem double decoupling. Strategický cíl Ruska je odlišný od supervelmoci, jíž byl Sovětský svaz. Není jím porážka Západu, ale jeho rozdělení („decoupling“). Cílem je oddělit Spojené státy od Evropy a oddělit západní Evropu od těch zemí kontinentu, které kdysi patřily do sovětské sféry vlivu.

Rusko ví, že mezi státy sdruženými do multilaterálních organizací typu NATO či EU budou vždy existovat rozdíly v hodnocení hrozeb. Silná Francie či Německo nemohou mít identický pohled jako Česká republika či s Ruskem sousedící Litva. Tyto rozdíly v hodnocení hrozeb vytvářejí předpoklady pro politickou nesoudržnost Západu. Právě proto je Rusko přiživuje.

Podobnou štěpící taktiku uplatňuje Rusko i uvnitř jednotlivých státních společenství. Ukázkovým příkladem jsou Spojené státy. Rusko při aplikaci štěpící strategie vychází z předpokladu, že Amerika zažívá v době informační revoluce politizaci národně bezpečnostních priorit v míře, která byla v době studené války nemyslitelná.

Zpráva zvláštního vyšetřovatele Robert Muellera o dvouletém vyšetřování ruského útoku na prezidentské volby v roce 2016 odhalila míru ruského zasahování do prezidentské kampaně a celkovou snahu rozdělit Američany prostřednictvím informační války v kyberprostoru. Reakce na Muellerovu zprávu, ať ze strany prezidenta Trumpa a jeho příznivců či naopak ze strany jeho odpůrců, ukázala, jak mohou politické rozpory zamlžit to, na čem se měly všechny strany dohodnout: že Rusko zaútočilo na USA a že útoky pokračovaly i po volbách s cílem rozdělit Američany a snížit jejich důvěru v demokratický proces.

Situace se opakovala i před loňskými prezidentskými volbami. Nedávno nová ředitelka Národního zpravodajství (DNI) naznačila, že tak, jako bylo v roce 2016 cílem poškodit Clintonovou, bylo v loňském roce cílem poškodit Bidena. Takhle ale Rusové nepracují. Cílem jejich operací bylo poškodit všechny kandidáty a otřást důvěrou amerických občanů v demokracii a její fungování.  Snažili se proto zkompromitovat jak volební štáb Demokratické strany (Democratic National Committee a Democratic Congressional Campaign Committee), tak i volební štáb Donalda Trumpa. Kromě jiného oběma stranám nabízeli kompromitující materiály na volebního soupeře. Detailně tento ruský postup popsali bývalý národně bezpečnostní poradce H. R. McMaster v knize Battlegrounds (2020) a vrchní ředitelka pro Evropu a Rusko v Národní bezpečnostní radě Fiona Hill ve své výpovědi před kontrolním výborem Kongresu. Oba přitom silně kritizovali neschopnost obou stran amerického politického spektra odložit v této agendě vlastní politické zájmy.

Zní to jako klišé, ale národní zájmy musí spojovat. A to nejenom vládní a opoziční část politického spektra. Pro obranyschopnost státu je zásadní i zapojení soukromého sektoru.

Odolnost klíčových soukromých firem se do ní totiž počítá. Legislativní úprava v této oblasti je ale složitá a stát si musí umět zajistit motivaci firem k zavádění finančně náročných bezpečnostních opatření. V tom je nezbytná součinnost exekutivní a legislativní části veřejné správy a tedy velká míra vnitropolitické shody.   

Identifikace s vlastním státem a kritické myšlení

Podobně jako Finsko bylo i Švédsko dlouhodobě neutrální zemí, stojící mimo soupeřící bloky. Když ale začala narůstat asertivita Ruska, stalo se „pacifistické“ Švédsko, známé environmentální, lidskoprávní a emancipační politikou, prioritním partnerem Severoatlantické aliance a oznámilo zvýšení obranného rozpočtu o 40 %!

Jenomže právě kvůli tomu se stalo terčem opravdu masivní ruské diskreditační kampaně, která je rozšiřována jak ve Švédsku, tak i v řadě dalších západních zemí. Je vedena i v Bruselu a ve Štrasburku. Potřebujete-li negativní a „zasvěcenou“ zprávu o Švédsku, stačí vám na to pár kliknutí. Švédové se však ukázali jako velmi odolná společnost a tato politická sázka Rusům vůbec nevyšla. Občané Švédska si i přes masivní kampaň v posledních parlamentních volbách vybrali vládní koalici složenou z demokratických stran a ze Švédů se stali mnohem větší atlantisté než bývali kdysi. Analýzy zaměřené na zdroje švédské odolnosti ukázaly, že kromě kvalitního vzdělání hraje roli i spokojenost Švédů s tím, jak funguje jejich stát. Platí sice vysoké daně, ale za to se jim dostává od státu kvalitních služeb.

Funguje-li systém, nemá obyvatelstvo důvod volit nesystémové strany.

Význam kvalitního vzdělání, zaměřeného na kritické myšlení, je vidět na dopadu ruských útoků proti Polsku. Polská administrativa důkladně sleduje ruskou očerňovací kampaň vůči Polsku i její reflexi u veřejnosti západoevropských zemí. Ukazuje se, že v zemích, kde se již po mnoho let ve školách vyučuje kritickému myšlení i informační gramotnosti, mají ruské dezinformace limitovaný dopad.


Kritické myšlení je prevencí „stádnosti“, což platí i pro Česko.  Česká „kauza Dukovany“ opravdu není jen o Rusech a Číňanech, ale o energetické koncepci státu jako takové. Přístup k využívání energie není dnes jen záležitostí technologií a finančních nákladů. Je to věc životního stylu. Německá „Energiewende“ není o zavírání jaderných elektráren, ale je právě ztělesněním revoluce v životním stylu. Nebudou-li tyto záležitosti řádně uchopeny, neproběhne-li věcná celospolečenská diskuse, a přesto bude tendr realizován, bude to zakládat zranitelnost vlády na mnoho příštích let. Pokud bych byl stratégem Kremlu se zadáním poškodit českou vládu, začal bych už nyní pečlivě studovat obtížnou, několik let trvající, politickou debatu o Temelínu. Spojil bych se cíleně se zájmovými a profesními organizacemi, které se oprávněně cítí v diskusi opominuty.

Závěr: potřeba kvalitního vzdělání

Obranyschopnost státu je komplexní záležitostí vyžadující intenzivní mezi-institucionální spolupráci. I při vědomí široké palety bezpečnostních atributů této agendy zůstává absolutním klíčem k odolnosti státu kvalitní vzdělání. Důraz musí být kladen na interdisciplinaritu a kritické myšlení. Hlavním cílem každého školního předmětu, ať humanitního či přírodovědného, musí být přimět žáka k myšlení. Jen to ho v životě ochrání před hoaxy všeho druhu.

Účinnější nástroj než vzdělání neexistuje. Bez něj nebudeme mít ani kvalitní legislativu, ani silné politické vedení s dostatečnou autoritou, ani dostatek defenzivních a ofenzivních kybernetických prostředků. V čele státu potřebujeme spíše kriticky myslící vzdělance schopné nadhledu i sebereflexe než „charismatiky“.