Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Polská politika

Kdo je tady homofob?

PxHere

Jedním z údajných hříchů polské vlády je její nenapravitelná homofobie....

V některých popisech poměrů u našich sousedů to vyznívá skoro tak, jako by se tam řídili právem šaría a po vzoru Islámského státu shazovali gaye ze střech. Proto může být překvapením, že novým mluvčím polského ministerstva zahraničí se stal Łukasz Jasina, otevřený homosexuál. Podivné to přišlo přinejmenším známému polskému LGBT aktivistovi Bartovi Staszewskému. „Pokud nový mluvčí MZV je opravdu gay, měli bychom o tom mluvit a vysmívat se mu,“ napsal na Twitter.

Staszewski je přitom z velké části zodpovědný za negativní obraz Polska v zahraničí, co se práv homosexuálů týče. Stojí například za popularizací takzvaných LGBT-free zón. Ve skutečnosti jde o seznam místních zastupitelstev, která vydala prohlášení proti „LGBT ideologii“ bez jakéhokoli právního dopadu. Staszewski pak montoval u těchto obcí cedule s nápisem „zóny bez LGBT“, fotografoval je a tím navodil dojem, že v Polsku jsou oblasti, kde je LGBT lidem vstup zakázán. Stejně tak Staszewski rád opakuje oblíbený slogan politiků z vládní strany Právo a spravedlnost, že „LGBT nejsou lidé“, aniž dodává pokračování „LGBT je ideologie“. Řekl ho například polský prezident Andrzej Duda.

Překvapení Staszewského, že gay může dobrovolně pracovat pro konzervativní vládu, hezky ukazuje na to, jak vnímání světa jen skrz „politiku identit“ vede k jeho následnému nepochopení. I když identitáři by rádi každého zaškatulkovali a tím předurčili jeho světonázor, tak jednoduše to nefunguje. Pak jsou překvapeni, že Latinoameričané na Floridě a v Texasu volí republikány, i když jako údajně utlačovaná menšina by měli být spojenci demokratů. Nebo jako v případě Łukasze Jasiny, že gay může být konzervativní.

Podobné posměšky a obvinění z pokrytectví mířily i na maďarského – nyní již bývalého – europoslance konzervativního Fideszu Józsefa Szájera, který byl belgickou policií nachytán na nelegálním večírku, podle belgických médií šlo o homosexuální orgie. Přitom se jaksi opomíjelo, že i když Szájer nevykonal „coming out“, jeho orientace byla veřejným tajemstvím a všem ve Fideszu to bylo jedno.

Pak je tu Francie, kde volba Národního sdružení (dříve Národní fronty) mezi gayi není nic neobvyklého. Takto to v roce 2017 podala agentura AP: „Politická strana, která chce zrušit stejnopohlavní sňatky a jejíž zakladatel chtěl shromáždit pacienty s AIDS a označil homosexualitu za  ‚biologickou a sociální anomálii‘, nyní ve Francii získává hlasy LGBT.“

Není žádným tajemstvím, jak v článku AP homosexuálové přiznávají, že volbu Národní fronty zvažovali kvůli islamistickému nebezpečí. Cítili, že v případě teroristických útoků jsou první na ráně. Pařížský gay aktivista Kelvin Hopper řekl AP, že gayové „budou prvními oběťmi těchto barbarů a pouze Marine navrhuje radikální řešení“. Marine je myšlena Marine Le Penová, šéfka strany.

Což také dobře ilustruje problém, kterému zastánci „politiky identit“ čelí. Podle jejich teorie by se nejrůznější menšiny měly navzájem podporovat, jelikož tak budou silnější. Zádrhelem je, že nejrůznější menšiny se mohou navzájem nenávidět. Homosexuálové mají strach z muslimů, texaští Hispánci, často dlouholetí starousedlíci, mohou nelibě pohlížet na nelegální přistěhovalce a floridští Kubánci, potomci uprchlíků před komunismem, zase cítit odpor k levicové ideologii.

Jediným způsobem, jak se s tím aktivisté mohou vypořádat, je označit příslušníky menšin vzpírající se zaškatulkování za jaksi vadné či zmanipulované. V Británii se při připomínání úspěchů utlačovaných skupin například často zapomíná, že konzervativci měli prvního lídra židovského původu v 19. století, tedy Benjamina Disraeliho, zatímco labouristé teprve v roce 2010 v osobě Eda Milibanda. Nebo že přes všechno vzývání ženských práv Labouristická strana zatím neměla jedinou šéfku, zatímco konzervativci již dvě. Zvlášť v případě Margaret Thatcherové aktivisté často naznačovali, že vlastně ani není žena.

Nakonec aktivisté de facto škodí těm, o kterých tvrdí, že jim chtějí pomoci.

Související

Evropská politika

Vždy jsme věřili, že Západ, to jsme my

Ondřej Šmigol 02.08.2021.

Evropská politika

Co se nám na té Unii nezdá…

Matyáš Zrno 12.05.2021.

Evropská politika

Vždy jsme věřili, že Západ, to jsme my

Ondřej Šmigol 02.08.2021.

Evropská politika

Co se nám na té Unii nezdá…

Matyáš Zrno 12.05.2021.