Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Konzervatismus dnes: Obrana normálnosti

Britský žurnalista a spisovatel David Goodhart ve své poslední knize The Road to Somewhere: The Po­ pulist Revolt and the Future of Politics píše o tom, že občany západních demokracií můžeme (s jistou mírou zjednodušení) rozdělit do dvou skupin: na ty, jejichž životy jsou mobilní, tedy globální občany, kteří jsou doma všude, a vlastně nikde (tzv. anywheres), a na ty, kteří jsou zakořeněni v konkrétním národě, společenství, kultuře, místě a rodině (tzv. somewheres). Následně ukazuje, jak západní politici už po několik desetiletí upřednostňují první skupinu na úkor té druhé, jak zanedbávají ty, kteří někam patří, ačkoli tvoří drtivou většinu. Jejich vztah k vlastnímu společenství je mělký, nesnaží se hájit jeho hodnoty a specifika, zachovávat je a předávat dál. Nezáleží jim nijak zvlášť na vlastních lidech ani zemi. Především proto se dnes somewheres cítí tradiční politikou a politiky zrazeni a opuštěni a podléhají nejrůznějším populistickým hnutím. Ta nejčastěji vedou nekonvenční vůdci, kteří se prezentují jako mluvčí zapomenutých mas a vystupují proti tzv. „elitám“.

Populistická revolta, o níž se dnes v Evropě i ve Spojených státech mluví, má původ v odporu vůči oslabování všech přirozených a tradičních vazeb člověka, v touze po zakořeněnosti. Nejde primár‑ně o nebezpečný nacionalismus, jak se nám snaží namluvit odcizené liberálně­levicové elity, ale o při‑rozený patriotismus, potřebu někam patřit. Lidé hledají ve svých životech oporu, odmítají se stát globálním davem spotřebitelů, řízeným marketéry a finančními experty. Většině je cizí vize globalizovaného unifikovaného světa, v němž už nebudou existovat žádné hranice a namísto národů se jím budou potulovat jen konzumní kmeny, vyznávající tu či onu obchodní značku. Být odněkud a někam patřit, mít k něčemu pevné vazby je pro většinu lidí přirozenou potřebou. Za dva největší protesty voličů v nedávné době Goodhart považuje brexit a vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Nechme stranou otázku, do jaké míry jsou obě vítězství výsledkem populistické revolty a do jaké míry revolty konzervativní. Nejspíš jde o směsici obojího. Populismus a konzervatismus reagují na stejné negativní jevy a společenské problémy. Jak tvrdí britský konzervativní komentátor John O’Sullivan, každá revolta vždy začíná přirozenou populistickou reakcí na problematickou a nesrozumitelnou situaci, často přemrštěnou a nesystémovou. Konzervatismus je pak uměřenější a složitější vědomí stavu světa a jeho reakce vždy vychází z úcty k tradicím a demokratickým institucím. Nabízí tak alternativu nejen vůči liberálnímu či levicovému progresivismu, ale i vůči vulgárnímu populismu, ať už má jakoukoli podobu. Je uměřenou demokratickou alternativou mezi oběma extrémy.

„Stát, jaký si přeje společnost“

Skutečnost, že hlavní dělicí linie v politice nově povede mezi lokalismem a globalismem, si před lety uvědomil Viktor Orbán, který v Maďarsku se svou konzervativní pragmatickou politikou, reagující na všední problémy obyčejných lidí, už třikrát jasně vyhrál volby. Jeho recepty jistě nelze automaticky přebírat (naše situace i mentální nastavení jsou jiné) ani přehlížet některé krajnosti, ale jím nastavený směr stojí za pozornost. Prosperita naší země, ale i kvalita života v obcích a městech závisí na aktivních lidech, kteří někam patří. Na lidech, kteří pracují, riskují, vytvářejí pracovní příležitosti pro druhé a vydělané peníze znovu investují do rozvoje své firmy a své obce. Tito lidé většinou ne‑jsou zajímaví ani pro média, ani pro ambiciózní politiky posedlé agendou anywheres, kteří jim život spíše ztrpčují. Pokud je však obětujeme, brzy zjistíme, že jsme obětovali kus naší země. Jedním z hlavních úkolů současného konzervatismu pro‑to je, aby se tito lidé opět stali středem zájmu politiky.

Již zmíněný John O’Sullivan nabídl jednoduchou a výstižnou definici konzervativního postoje: „Stát má být takový, jaký si přeje společnost, nikoli společnost taková, jakou si přeje stát. Státní organismus má citlivě zrcadlit potřeby společnosti.“ Takový stát musí být uvnitř malý a efektivní, navenek naopak silný a sebevědomý. Dnes je tomu přesně naopak. Státu je tu pro vlastní občany příliš, ale na‑venek vůči cizím zájmům a tlakům málo. Konzervativní pravice musí obrátit současný neblahý trend, kdy se slabý stát rozpouští v mezinárodních strukturách a nadbíhá velkým nadnárodním firmám, které všemožně zvýhodňuje před vlastními ekonomicky aktivními občany. Ty naopak dusí, nesmyslně kontroluje a podvazuje jejich invenci a aktivitu. Stát tak dnes často pracuje proti vlastním občanům, proti vlastní společnosti, nikoli v její prospěch. Publicista Petr Holub vystihl tento trend velmi přesně, když ho v titulku jednoho nedávného textu nazval „Mrzačením Česka“. Navyšování počtu úředníků a kontrolorů, neoprávněné zajišťovací příkazy ničící zdravé firmy, účelové stíhání živnostníků za malichernosti jenom proto, že prémie kontrolorů závisejí na jejich horlivosti, tedy počtu udělených pokut. Jeden pří‑klad za všechny:

V kavárně malého města dopíjejí své šálky dvě dámy, pak požádají číšníka a majitele v jedné osobě o účet. Vytiskne ho z pokladny EET a položí ho na stůl. „Co to děláte? Účtenku musíte dát zákazníkovi do ruky,“ vykřikne jedna ze zákaznic. Druhá mezitím paragon studuje a upozorní, že v údaji o čase chybí vteřiny. „Tak zaplatíte dva tisíce korun,“ shrnuje bilanci návštěva z finančního úřadu. Kavárník provozuje podnik jako víceméně dobročinnou činnost a dotuje ji z jiných zdrojů, aby přátelům umožnil zde vystavovat výtvarná díla. Po odchodu kontroly se zhroutí. Úřednice měly pravdu, že na účtence musejí být vteřiny. Zákon to sice nevyžaduje, ovšem předpis je součástí metodiky Finanční správy vydané pro potřeby EET 15. května 2017. Požadavek na předání účtenky do ruky je šikana.

Již šest let vládne v České republice ANO Andreje Babiše spolu se socialistickou ČSSD. Přestože se čekalo, že obě strany budou mít zcela protikladné zájmy – ČSSD obhajobu sociálně slabších a prosazování sociální rovnosti, ANO naopak prosazování zájmů velkého byznysu –, překvapivě rychle našly společnou řeč. Jejich agenda je zaměřena především proti somewheres: je to bezprecedentní útok na zdejší střední střídu, na podnikavé a aktivní lidi a na je‑jich svobodu. U socialistů vlastně nic překvapivého, vyvolávání závisti a státní dirigismus mají takříkajíc v genech. Andrej Babiš touto politikou zase odvádí pozornost od vlastního podnikání a přenáší lidovou závist a nenávist o několik pater níž, na ulici. Politika proto byla v posledních několika letech definitivně postavena z nohou na hlavu. Místo aby stát podporoval a motivoval své vlastní aktivní občany, spoutává je hustou sítí byrokratických předpisů, kontrol a administrativních absurdit. A různými pobídkami, daňovými úlevami a dotacemi zvýhodňuje nadnárodní korporace a na stát napojený velký byznys, především pak ten, který vlastní současný premiér. Nepodaří‑li se tento nebezpečný trend zastavit, může se Česká republika brzy proměnit v kolonii hranatých mobilních montoven a obřích „kolchozů“, smutně trčících z nekonečných lánů žluté řepky.

Předpisy nade mnou a pusto ve mně

Vnitřní narůstání a rozpínání státu dnes ztělesňují zejména bující byrokracie a metastázující normotvorba, jež v dosud nevídané míře zahlcují naše životy. „Většina úředníků se na veřejnosti zdá nevšímavá,“ dovídá se K., hlavní postava Kafkova Zámku. „Občas není ale ani jasné, kdo je úředník a jakou má funkci. Některá výběrová řízení na úřednické místo trvají roky a jsou ‚přerušena‘ až kandidátovým úmrtím. Skutečnému úřednímu rozhodnutí předchází bezpočet drobných šetření a úvah, vyžaduje léta práce nejlepších úředníků, a to i tehdy, jestliže ti úředníci hned od počátku znají konečné rozhodnutí. A existuje vůbec nějaké konečné rozhodnutí? Od toho jsou tu kontrolní úřady, aby k němu nedošlo,“ popisuje Kafka absurdní byrokratický svět, který se dnes pozvolna stává realitou.

Všichni to známe a pociťujeme na vlastní kůži, ale v médiích se o tom paradoxně moc nemluví. Pokoušet se v naší zemi něco aktivně dělat – od drobného podnikání (třeba takového provozování kavárny) přes činnost v nějakém spolku až po stavbu rodinného domu – je stále větší úřední horor. Každý se co chvíli setkává s takovou byrokratickou absurditou a šikanou, že u toho zůstává rozum stát. Nemá přitom valný smysl útočit na úředníky samotné, neboť dělají „jen svou práci“ (někdy víceméně strojově, jindy fanaticky). Na vině je vše zahlcující systém a podivná etatistická, levicová „filosofie“, jež vše prostupuje. Dokonce i dotyčný úředník dnes někdy udiveně kroutí hlavou nad absurditou určitého rozhodnutí, jež zjevně odporuje zdravému rozumu, ale které přesto musí prosazovat a vymáhat. Jeho stanovisko je však nemilosrdně chladné a výmluva vždy stejná: „Já vím, rozumím vám, ale kontrola a předpisy nade mnou!“

Německý filosof Immanuel Kant, jeden z největších evropských myslitelů, v jedné ze svých Kritik 6 napsal proslulou větu, která vstoupila do širšího po‑vědomí: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mrav‑ní zákon ve mně.“ Otázkou ovšem je, zda to ještě platí. Dnes budujeme svět mravní neodpovědnosti, byrokratické neosobnosti a alibismu. Například úředník je dnes tlačen k tomu, aby přestal být myslící a cítící bytostí a osobností, o nějakém Kantově mravním zákonu ani nemluvě. Má z principu zakázáno používat zdravý rozum, cit pro nuance, morální úsudek, nesmí přihlédnout ke specifičnosti či citlivosti dané situace. Má se řídit výhradně hustou formalistickou metasítí neosobních předpisů, vyhlášek a zákonů, jež dnes visí nad našimi hlavami namísto pověstného Kantova „hvězdného nebe“. A musí je i tvrdě uplatňovat, hlava nehlava, pokud si chce své místo zachovat.

Pokud dnes úředník náhodou rozhodne v souladu se zdravým rozumem, nikoli podle aktuálního nastavení byrokratické formalistické metasítě, jiný bdělý úředník či kontrolor to zaznamená a následuje postih. Ti nahoře kontrolují ty dole, a ti dole zase kontrolují ty nahoře. Každý kontroluje každé‑ho, což je díky rychle se rozvíjející digitalizaci stále snazší. Tento totální dohled, jehož se v menší či větší míře všichni účastníme, degraduje náš lidský svět na nehumánní společnost neosobní kontroly, paralyzuje smysluplnou lidskou činnost i samu efektivitu práce. „Kontrola a předpisy nade mnou a pusto ve mně,“ chtělo by se parafrázovat Kantovu maximu.

„Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na socialistickém omylu, že má k dispozici neomezené množství spolehlivých úředníků a neomezené množství prostředků na jejich financování,“ tvrdil již G. K. Chesterton. Snaha regulovat, byrokraticky ovládnout a dostat pod kontrolu každý detail společnosti je scestná a nebezpečná. Konzervativní pravice jí proto musí systematicky a efektivně čelit. Pod jednu šablonu nelze napasovat miliony různých situací, které v rámci lidských vztahů vznikají, neboť ani sebepodrobnější norma nemůže postihnout nekonečnou rozmanitost lidského bytí. V důsledku toho jsou denně porušovány tisíce různých norem (v tisících případů), protože jinak by lidé vůbec nebyli schopni existovat. To ovšem znamená, že stále větší část lidské existence se odehrává tak trochu mimo legální rámec. Žádný občan není schopen dodržovat úplně všechna nařízení, která se na něj ze všech stran valí. V České republice dnes máme v platnosti něco kolem dvou milionů právních norem, nejrůznějších zákonů, vyhlášek, nařízení vlády opatření ministerstev, krajů a obcí. A nové a nové zákony a předpisy se na lidi stále hrnou. Většina debaty se přitom nevede o tom, co budeme dělat, ale jak to budeme dělat nebo kdo to bude dělat. Formalistická byrokracie v podobě nařizovaných a v lepším případě doporučovaných postupů, návodů a norem ovládá náš život do té míry, že podvazuje racionální, svobodné, individuální i skupinové rozhodování a vlastně i veškeré politické konání.

Boj s přebujelou normotvorbou, regulací a svévolnou kontrolní šikanou je dnes jeden z nejobtížnějších politických úkolů konzervativní pravice. Jde o tzv. rozptýlené zlo, proti němuž se obtížně formuje silná většina. Naopak nejrůznější zájmové skupiny, které z konkrétní regulace těží, jsou schopny efektivně bojovat za její udržení, mnohdy s kýčovitou a emotivní podporou médií. Přesto tento boj musíme svádět, a to i v těch zdánlivě nedůležitých věcech. Každá regulace má totiž nejen své menšinové vítěze, ale především většinové poražené, i když si to často neuvědomují, a tak ji paradoxně podporují. S rostoucí regulací a byrokracií se bojuje špatně také proto, že v jednotlivém konkrétním případě se většinou porážka nezdá tak tragická, vždy se lze nějak přizpůsobit, zvyknout si nebo pravidlo obejít, takže zdánlivě nestojí za to vést kvůli němu válku. Samozřejmě stojí, i když jde o na první pohled nepodstatnou věc, jako je třeba celoplošný zákaz kouření v barech a nočních podnicích. Říká se, že hranice mezi svobodou a nesvobodou má tloušťku cigaretového papírku. A my jsme obětí pozvolného utahování šroubů, neboť neutuchající regulace a zákazy se kumulují a násobí. V sázce je nejen naše svoboda, ale i svět, který by ještě měl lidskou podobu.

Tlak transparentnosti

Snad žádné slovo dnes ve veřejném prostoru není tak módní a tak často skloňované jako transparentnost, v jejímž jménu se vedou nejrůznější tažení pro‑ti tradiční politice (příkladem může být nejnověji Pirátská strana, ale ta jen přebírá pomyslnou štafetu po mnoha jiných hnutích). Politika jako strategické jednání však jistou diskrétnost vyžaduje, alespoň v některých fázích, a snaha o totální transparentnost ji tedy zcela ochromuje. Známý německý publicista, spisovatel a básník Hans Magnus Enzensberger, dřívější levicový radikál (dnes rozčarovaný), to vyjádřil velmi expresivně, ale přesně: „Politik je dnes stejně jako chovanec blázince pod neustálým dohledem. Špehýrku do cely a panoptický systém věznic v jeho případě nahradil objektiv kamery. Dozorci jsou novináři a státní zástupci.“

Totální transparentnost znamená konec politiky. Bez soukromého jednání se zcela obejde jen politika pojímaná jako teatrokracie,8 protože taková politika se soustředí nikoli na vlastní obsah „hry“, ale především na jednotlivé „herce“. Exhibicionismus aktérů vytlačuje skutečné politické jednání, jednotliví politici už nejsou poměřováni podle svých činů a schopností, zájem se upíná především k je‑jich osobnostnímu profilu a soukromí, včetně potupného dokládání majetku a příjmů. Politika jako řešení skutečných problémů skomírá, nahrazují ji sebeprezentace a nejrůznější zástupné „svaté války“ za co největší otevřenost a horlivá tažení proti korupci, která zpravidla nikam nevedou. Jak jsme před časem napsali v Manifestu čtyř:

Zkusme si vzpomenout, zda některý z hlasitých protikorupčních bojovníků kdy přišel s nějakým nápadem, jak celý systém zefektivnit, jak zjednodušit státní správu, omezit byrokracii, masivní přerozdělování či systém dotací plodící korupci. Nepřišel. Všechny současné morálně kýčovité iniciativy typu Rekonstrukce státu ze zásady ne‑řeší, jestli se hospodaří správně, zda se investuje do potřebných věcí, jestli školy dobře učí, zda obce budují potřebné občanské vybavení, ale pouze to, zda je smlouva na nákup pastelek do školky veřejně přístupná a kontrolovatelná. Neptají se, jak kvalitní bude asfalt použitý na opravu silnice a jak dlouho vydrží, ale jestli náhodou nebyla vybrána firma, která za své práce požadovala o deset tisíc víc než jiná. Veřejný sektor pak ze strachu před kriminalizací svého jednání buď částečně rezignuje na svou roli, nebo slepě vybírá nejnižší ceny, i když v danou chvíli dobře ví, že „laciné je dvakrát placené“.

Dnešní fetišizace transparentnosti souvisí s cel‑kovou změnou společenského paradigmatu, zdaleka se neomezuje jen na oblast politiky a hospodářství. Jak varuje politický filosof Byung­Chul‑ Han, „těm, kteří transparentnost redukují výlučně na problematiku korupce a svobodné výměny informací, uniká její skutečný rozměr. Transparentnost je systémový tlak, který zahrnuje veškeré společenské procesy a podrobuje je společenským změnám.“10 Více informací a více komunikace přitom podle Byung­Chul‑ Hana nelze automaticky ztotožňovat s pravdou. Místo aby přispívaly ke kvalitě celku, spíše jej rozostřují. Hyperinformace a hyperkomunikace svědčí spíše o nedostatku bytí či nedostatku smyslu.

Konzervativní politik si musí klást otázku, do jaké míry je zavádění stále dokonalejších a invazivnějších informačních technologií pro dnešního člověka ještě pozitivem a do jaké už spíše problémem, nebezpečným nástrojem státního dohledu a byrokratického obtěžování. Musí se ptát, zda má stát skutečně evidovat a kontrolovat vše, co dnes díky pokroku moderních informačních technologií evidovat a kontrolovat lze, a to bez ohledu na možné negativní důsledky, nesmyslným obtěžováním občanů počínaje a nebezpečím zneužití konče. Informační technologie nám nepochybně usnadňují život a budou ho usnadňovat i nadále, pokud ovšem­ budou zaváděny rozumně a umírněně. Jestliže je však dostane do ruky levicový či úřední fanatik, může jejich prostřednictvím nastolit skutečné peklo na zemi.

S novými technologiemi je spojena také ta nejzávažnější otázka, na kterou musí konzervatismus hledat uspokojivou a uměřenou odpověď: problém individuální svobody a s ní spojeného práva na intimitu, soukromí a domov ve smyslu chráněného prostoru, kam pouštím jen toho, koho chci. V posledních dvou desetiletích jsme dovolili (protože jsme nad tím nepřemýšleli, a hlavně jsme si nedokázali uvědomit dosah jednotlivých kroků), aby nás postupně obepnul řetězec elektronické kontroly, který umožňuje sledovat, identifikovat a zpětně rekonstruovat každý náš krok. Mobil ukazuje, kde jste kdy byli; platba kartou, co jste kde kupovali, a tedy co máte rádi; elektronické bankovnictví odkrývá všechny naše příjmy a výdaje; naši poštu lze číst; podle toho, co sledujete a objednáváte na internetu, je možné o vás zjistit téměř vše; pasy s elektronickým otiskem prstů jsou již realitou; brzy bude monitorován pohyb automobilů (elektronické čipy) a na síti bude dostupný náš zdravotní stav a jeho vývoj. Po propojení všech těchto informací, které už vlastně nastává, bude naše soukromí veřejné a náš život snadno manipulovatelný, ať už ze strany moci, velkého byznysu nebo kohokoliv dalšího. Velký bratr je už dnes potenciálně realitou. A ne‑jen v důsledku toho, že to rozvinuté technologie umožňují, ale především proto, že jim jako občané snadno (z pohodlí) podléháme a jako společnost v rozvinutém sociálním státě voláme v prvé řadě po zabezpečení a jistotě.

Politická snaha o totální bezpečnost občanů a o odstranění všech rizik života, jak se o to snaží levicoví sociální inženýři, je často v příkrém rozporu se svobodou. Musíme si stanovit, jaká míra ne‑bezpečí, resp. nesvobody je pro nás únosná, neboť nemůžeme mít všechny výhody současně. Otázky, které si musíme v této souvislosti klást, se týkají na‑příklad toho, zda není lepší riskovat možnost vyšší kriminality za cenu zachování svobody a soukromí; zda není třeba omezit možnost používání nových technologií při sledování občanů a evidenci; zda není nutné nově definovat individuální svobodu, soukromí, domov, právo na vlastní život nekontrolovaný druhými – a podle toho zavést nějaká politická opatření. Konzervativní politika se musí zabývat i těmito otázkami, jež mají filosofickou dimenzi. Technokratické a marketingové postupy dominující dnešní viditelné „politice“ na to zjevně nestačí. Soukromé a veřejné jsou z podstaty zcela rozdílné světy a hranice, která je odděluje, musí být nedotknutelná. Respektování tohoto rozdílu je hodnotou hodnot, kterou je třeba důsledně bránit, aby mohl být člověk svobodný a šťastný.

Prospěšnost tradic

Konzervatismus je ve společenských vztazích obhájcem normality a odmítání extrémů. Vychází z přesvědčení, že určité konvence, sociální role a tradice jsou pro společnost prospěšné, ba nutné. Společnost funguje jen díky jisté míře homogenity a sdílení společných hodnot, jež jsou pro konzervativce zárukou stability, kontinuity a řádu. Snaží se proto oslovit mlčící většinu, která pracuje a vytváří hod‑noty, platí daně, má tradiční rodinu a odmítá ex‑trémy. Lidi, identifikující se se svým společenstvím. Tyto hodnoty jsou v dnešní kultuře často karikovány jako maloměšťácké, ale přesto vždy budou základem státu a společnosti.

Pokud dnes něco naléhavě potřebujeme, je to konzervativní obrana normálnosti či lépe rehabilitace normálnosti. Moderní představy o životě a svobodě, stejně jako koncept soukromí, byly silně narušeny kulturní subverzí a levicovým progresivismem. Na jedné straně naši svobodu ztrácíme (někdy ji i dobrovolně odevzdáváme), na straně druhé nám pokrokáři všeho druhu namlouvají, že ji získáváme tím, že boříme své tradiční vazby. Moderní člověk se „osvobodil“ nejen od rodiny a manželství, tedy od trvalých a kodifikovaných závazků k nejbližším, ale také od vztahu k obci, vlasti, k odpovědné budoucnosti. „Co pro nás dnes vlastně znamená lidské soukromí a domov?“ ptá se spisovatel Pavel Švanda. Je to jakési nedotknutelné „doupě pro příliš egocentrické, nadměrně stabilizované, k obětem neochotné masožravé organismy, odmítající kvůli svému pohodlí či špatné náladě plodit, rodit a vychovávat děti?“12 V moderní progresivistické vizi světa, šířené západními elitami, nejspíš ano.

Evropská civilizace sice ideově vyrostla na svobodě jednotlivce (židovsko‑ křesťansko‑humanistická tradice), ale organizačně jednoznačně závisela na rodině – a rodina se také v minulosti těšila ochraně a podpoře ze strany prakticky všech státních a společenských řádů. Rodina má mnoho funkcí, z nichž reprodukční je sice ta nejviditelnější, ale zdaleka ne jediná. Je také základním prvkem socializace, má ekonomické, kulturní, vzdělávací a další důležité úkoly a významy. Manželství je intimním svazkem soustředěným kolem plození a výchovy dětí. Mateřství a otcovství jsou nejdůležitějšími rolemi ve společnosti, nejvyšším naplněním lidských bytostí. „Manželství a děti jsou součástí jakékoli vize lidského štěstí. Děti si vyžadují oběti od těch, kdo je přivádějí na svět. Tyto oběti jsou šlechetné a musíme je ctít.“ 13 Toto poselství nedávné Pařížské výzvy, kterou podepsala řada významných konzervativních intelektuálů, bychom měli mít stále na paměti.

Proč jsou pro člověka tyto vazby přirozené a na‑nejvýš nutné? Populární kanadský psycholog a kulturní kritik Jordan Peterson to ve své poslední knize 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu shrnul následovně:

V průběhu dlouhých tisíciletí jsme se vyvíjeli v rámci silných sociálních vazeb, což znamená, že nejdůležitějšími prvky našeho původního prostředí bývaly osobnosti, a nikoli věci, objekty nebo situace. Archetypální osobnosti jsou na světě, v předvídatelné podobě a v typických hierarchických konfiguracích, víceméně odjakživa. Například ta mužská a ženská existují již miliardu let. To je velmi dlouhá doba. Rozdělení života na dvě pohlaví se odehrálo ještě před vznikem mnohobuněčných organismů. A zhruba pětinu té doby, což je stále úctyhodné, jsou na světě savci, kteří starostlivě pečují o svá mláďata. Takže kategorie „rodič“ a „dítě“ jsou staré 200 milionů let. Není to miliarda let, ale pořád je to dlouhá doba, dostatečně dlouhá, aby se rozdělení muž/žena a rodič/dítě stalo nedílnou součástí prostředí, na nějž jsme se adaptovali. Jsou to pro nás přirozené kategorie, které leží hluboko v základech našich kognitivních, emocionálních a motivačních struktur.

Konsenzus o tom, že rodina je základní organizační jednotkou společnosti, která si zaslouží mimo­ řádnou ochranu, se dnes rozpadá, ačkoli zároveň s tím paradoxně usilují o právo na založení něčeho na způsob rodiny homosexuálové. Společnost bez tradiční rodiny však nemůže dobře existovat, není schopna se reprodukovat a má řadu jiných sociálně­ ‑kulturních problémů. Společnost, která nedokáže vítat děti, a místo toho se donekonečna nechává zahlcovat minoritní LGBT či genderovou agendou, nemá budoucnost. Progresivistická politická agenda odpoutává člověka nejen od jeho přirozenosti, ale také od břemen, jež ho vždy definovala jako odpovědnou sociální bytost, a ještě tomu eufemisticky říká „svoboda“. Ale v takovéto svobodě nemůže být člověk šťastný, neboť právě tato břemena z nás dělají skutečné lidi. Konzervatismus proto odmítá radikální genderovou agendu a v maximální míře podporuje prorodinnou sociální politiku, která po‑vzbuzuje a posiluje manželství a rození a výchovu dětí ve skutečné svobodě a soukromí.

Konzervativní zelená politika

Jak již bylo řečeno výše, konzervativní pravice musí obnovit důvěryhodnou politiku normálnosti. Musí hájit svobodný a odpovědný svět, tradiční rodinu, přirozené vztahy mezi mužem a ženou, musí nabízet rozumný program pro přívětivou zemi, nesešněrovanou miliony nesmyslných předpisů a nařízení. Musí ale také více myslet na kvalitu života, nejen na profit a čísla, mít rozumnou ekologickou politi‑ku, podporovat a chránit pestrost a rozmanitost, vše malé, ohrožené, tradiční a místní, od kultury po zemědělství. S tím je spojena i otázka životního pro‑středí, jež je dnes pro konzervativce zvláště důležitá, neboť ekologická rovnováha tvoří součást trvalého společenského řádu, o který usilují. Konzervativní pravice nesmí přenechávat environmentální agendu levicovým „sociálním inženýrům“ a byrokratům, kteří na tomto poli nadělají více škody než užitku.

Je bohužel pravda, že mnoho ochránců životního prostředí nevnímá konzervativce pozitivně jako své přirozené spojence, a to především ze tří důvodů: konzervatismus 1) hájí svobodu podnikání a volný trh; 2) staví se rezervovaně k radikálním ekologickým hnutím; 3) je skeptický vůči nákladným globálním projektům typu boje s oteplováním a vůči obchodu s emisními povolenkami. Ve všech případech jde však o nepochopení. Konzervativní postoje jsou, na rozdíl od radikalismu a zjitřených emocí levicových environmentalistů, založeny na racionalitě a obezřetném zvažování nechtěných důsledků nabízených řešení. Jak již bylo řečeno v úvodu této knihy, konzervatismus není ideologie, ale spíše sklon či postoj založený na zkušenosti a praxi. Neměl proto v minulosti potřebu formulovat ucelenou politicko‑­filosofickou vizi environmentální politiky, což mohlo vyvolávat dojem, že o tuto problematiku nejeví zájem. O ucelenější výklad se ne‑dávno pokusil filosof Roger Scruton v knize Green Philosophy a v některých dalších politicko‑filosofických textech.

Začněme volným trhem a státními regulacemi. Již jsme napsali, že konzervatismus nehájí ekonomickou svobodu za každou cenu, ale uznává, že má své hranice, a ty ekologické dnes musejí patřit těm nejstřeženějším. Neprosazuje zásadní omeze‑ní ekonomické svobody a volného trhu, ale spíše důslednou vládu zákonů a pravidel (a jejich přísné vynucování), v jejichž rámci tato svoboda může fungovat. Socialistické recepty na znárodňování a omezování trhu nefungují v ekonomice ani v ochraně životního prostředí. V naší části Evropy si stále vel‑mi dobře pamatujeme rozsáhlé ekologické škody napáchané nezodpovědnými socialistickými ekonomikami. Regulace a omezení chránící životní pro‑středí před nezodpovědným jednáním (jednotlivců i firem) jsou v tržní ekonomice samozřejmě nutné, ale musejí být zaváděny uváženě, nesmějí nikoho zvýhodňovat a především se nesmějí stát záminkou k omezování ekonomických či občanských svobod ve větší míře, než je nezbytně nutné.

K ekologickému aktivismu a nátlakovým skupinám se konzervatismus staví negativně zejména proto, že jsou z podstaty ideologické a nepřipouštějí diskusi. Tím, že své přívržence získávají pomocí vy‑volávání nenávisti, posouvají spory na úroveň totální války, což je v naprostém protikladu ke konzervativní snaze řešit konflikty smírně a prostřednictvím dialogu. Konzervativci vnímají ekologické nevládní organizace typu Greenpeace jako hrozbu pro společenskou rovnováhu. Namísto toho, aby tato hnutí stavěla mosty ke svým oponentům, vyvolávají k nim nenávist. Prosazují svévolně zvolenou environmentální agendu, jež ochraně životního prostředí napomáhá jen málo, nebo dokonce vůbec. Obcházejí přitom národní vlády a zneužívají moc, aniž by z toho někomu musely skládat účty. Projevují se především exaltovaným moralizováním, které často vede k omezování práv běžných občanů a cílenému očerňování firem.

Scruton mentalitu ekologických aktivistů ilustruje na známém sporu mezi hnutím Greenpeace a společností Shell o likvidaci ropné plošiny Brent Spar. Společnost ji navrhovala potopit do moře, což bylo z hlediska případných dopadů na životní pro‑středí nejlepší řešení, neboť v tříkilometrových hlubinách severního Atlantiku je jen minimum života. Představitelé Greenpeace přišli s masivní a nenávistnou kampaní, založenou na lživé informaci, že plošina obsahuje pět a půl tisíce tun ropy (zatímco společnost Shell mluvila o pouhých padesáti třech tunách ropných usazenin). Představa tak velkého množství ropy na dně moře přetáhla veřejnost na stranu aktivistů, v některých evropských zemích klesl obrat Shellu až o polovinu, v Německu do‑konce došlo ke žhářským útokům na čerpací stanice. Nikoho tehdy nenapadlo, aby si zástupci obou stran sedli za jeden stůl a o problému spolu odbor‑ně diskutovali. Byl to zápas na život a na smrt mezi silami světla a silami temnoty. Aktivisté i veřejnost vyvíjeli nátlak na akcionáře společnosti, která musela nakonec ustoupit, ačkoli pravda byla na její straně. Plošina byla odtažena k rozebrání do norských doků, kde se stala větší zátěží pro ekosystém i zdraví dělníků, než kdyby byla potopena na dno oceánu. Společnost Shell přišla o miliony dolarů a o dobrou pověst, ačkoli nezávislá auditorská firma následně zjistila, že plošina obsahovala asi osmdesát pět tun usazenin. Představitelé Greenpeace se zmohli jen na ležérní omluvu a vrhli se do jiných kampaní.

Konzervatismus je skeptický vůči ambiciózním, globálním či centrálně řízeným kampaním a projektům za záchranu životního prostředí, a to především na základě zkušenosti. Obří plány se totiž časem většinou ukáží jako liché (viz příklad obchodu s emisními povolenkami), a někdy dokonce jako silně kontraproduktivní a odporující zdravému rozumu. Příkladem může být povinné přimíchávání biosložek do pohonných hmot, které Evropská unie zavedla v roce 2006 a od kterého nyní postupně ustupuje, neboť se ukázalo, že je v naprostém rozporu s nadějemi, jimiž byla veřejnost manipulována. Podle známých faktů produkce biopaliv vede nejen k vyšší produkci skleníkových plynů (uvolňováním oxidu dusného), ale také k celkově vyšší zátěži životního prostředí (úbytek vody) a masiv‑ní devastaci krajiny a hospodářství. V neposlední řadě pak dotovaný „eko‑business“ poškozuje tržní a konkurenční prostředí a nahrává dravým politickým podnikatelům a oligarchům, jak se to bohužel stalo v České republice.

Největší slabinou liberálně‑levicového environmentalismu je jeho neschopnost reflektovat otázku lidských motivací. Konzervatismus naopak na při‑rozené, pozorovatelné a uvěřitelné motivy lidského jednání klade důraz. Představa globální společné politiky, jejímž prostřednictvím bychom mohli napravovat ekologické škody, je do velké míry iluzí. Spočívá na značně problematickém předpokladu, že většina lidí, pokud jim bude dána možnost volby, upřednostní udržitelnost a uskromnění před okamžitým uspokojením a spotřebou, nebo že je lze k něčemu takovému byrokraticky přinutit. Konzervativci jsou naopak přesvědčeni, že ochrana životní‑ho prostředí nebude nikdy úspěšná, pokud nebude podpořena nějakou silnou, přirozenou motivací, která povede obyčejné lidi k tomu, aby ji aktivně a dobrovolně následovali. A neexistuje lepší motivace, která by byla schopna posloužit ekologickým zájmům, než je sdílená láska k domovu, k místu, kde člověk žije.

Absurdní, nákladné pokusy o řešení environmentálních problémů na globální úrovni ani nátlakové akce v režii radikálních ekologických hnutí nemohou dlouhodobě fungovat. Konzervatismus místo nich upřednostňuje obnovení místních rozhodovacích mechanismů a posílení lokální kontroly nad známým a obsáhnutelným prostředím. Vazba na konkrétní místo a touha jej chránit před úpadkem a pustošením zůstává silným motivem, na kterém jsou implicitně postaveny konzervativní výzvy k rozumnému ekologickému chování. Motivace obyčejných lidí je jediná spolehlivá cesta, kterou v zápase za zachování místního řádu máme. Musíme ji aktivně rozvíjet. Právě v podpoře vztahu k vlastnímu domovu je možné spatřovat výrazný přínos konzervativismu k ekologickému myšlení. Pokud chceme začít dělat rozumnou ekologickou politiku, je třeba začít u člověka a jeho místa ve světě.