Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Česká politika

Opravdu všemocný Petr Kellner?

PPF

Před pár týdny Česko přišlo v nehodě o Petr Kellnera. Jaký skutečně byl tento záhadný muž?...

Když vrtulník Petra Kellnera narazil do skalní stěny na Aljašce, byl to pro českou veřejnost nejen šok, ale také příležitost zhodnotit osobu nejbohatšího Čecha. Osobu, o které přitom skoro nikdo nic nevěděl. Vévodily tomu bohužel dvě krajní polohy. Nekritický obdiv (jako by jeho nezpochybnitelná pracovitost, vize a schopnost tahu na branku byly samy o sobě morálně obdivuhodnými vlastnostmi) anebo zatracování. Pomineme-li krajní levičáky, kterým zkrátka vadilo to, že byl bohatý, tak především z řad těch, kdo si do Petra Kellnera projektují své obavy z Ruska a Číny. Kellner totiž v obou zemích podnikal. Ve velkém.

Přestože obavy z Ruska a Číny sdílím, držím se i Masarykova hesla „rozčílení není program“. Potíž totiž  je, že nevíme, co přesně Petr Kellner ve vztahu k Číně a Rusku prosadil. Jeho kritici říkají, že bylo v jeho zájmu mít dobré styky s oběma mocnostmi. To má samozřejmě něco do sebe. A Kellner se o to jistě snažil. Pokud ale vím (a to i od politiků k Číně opravdu ne přátelských), nikdy nešel přes hranici legitimního lobbingu. Začetl jsem se tedy do webových stránek Evropských hodnot a ani tam nenašel jediný konkrétní důkaz vlivu PPF. Cestu Miloše Zemana letadlem PPF v to nepočítáme (když vám prezident napochoduje do letadla, těžko ho vyhodíte…). 

A tohle je všechno?

Stejně tak profilu ďábelského manipulátora české zahraniční politiky neodpovídá střízlivé financování jednoho think-tanku, zaměřeného na Asii, který to stejně se svým protipekingskýmkonkurentem Sinopsis ve veřejné debatě prohrává na celé čáře. A pokud je největším zločinem PPF to, že PR agentura dělala běžný monitoring tisku o lidech jako je  senátor Pavel Fischer, tak mi obraz všemocného Petra Kellnera trochu bledne.

Spíš ho nahrazuje obraz střízlivého pragmatického byznysmena, který by si jistě své obchody nekazil vyvěšováním Dalajlámovy fotografie do oken.

 A  určitě se mu hodilo, že se v Rusku a Číně mohl ukázat s prezidentem po boku (protože na to v podobných zemích slyší). Ale to je asi tak všechno.  Petr Kelner a PPF zde mohli být (a byli) terčem vytrvalé politické kritiky, negativního mediálního zájmu, aniž by zdánlivě všemocný muž nalezl cestu, jak se proti tomu efektivně bránit. Přitom čas ukázal, že mnoho obvinění stálo na vodě. Zvolení Petra Dvořáka z PPF šéfem České televize před deseti lety neznamenalo její ovládnutí a privatizaci, jak se mnozí obávali. Naopak – dnes je pro ty samé lidi Petr Dvořák ztělesněním veřejnoprávnosti.  Cesty Miloše  Zemana  do Číny neznamenaly obrovské čínské investice a skoupení naší země Číňany.  A tak bychom mohli pokračovat…

Shodou okolností čtu knihu  The Wise men. Je o šesti Američanech – mimořádných mužích, kteří vytvořili poválečný svět. Byli to Dean Acheson, Trumanův ministr zahraničí, Charles E. Bohlen, velvyslanec v SSSR, Francii a na Filipínách, W. Averell Harriman, zvláštní vyslanec prezidenta Roosvelta, George F. Kennan, velvyslanec v SSSR a vysoký úředník ministerstva zahraničí, Robert A. Lovett, Trumanův ministr obrany a John J. McCloy, vysoký úředník ministerstva obrany a vysoký komisař pro Německo. Tihle muži – všichni z elitních rodin na východním pobřeží –  sirychle uvědomili nebezpečí komunismu a vytvořili zahraničně-politický konsenzus, který svět zná jako Trumanovu doktrínu. Stáli za teorií zadržování  komunismu, byli hnací silou Marshallova plánu. Zároveň to ale byli muži, kteří měli zkušenosti z Wall Streetu.

Diplomacii brali jako byznys. Bez emocí. Nepřítele brali jako obchodního protivníka, kterého chci přemoci, ale se kterým je nutno pragmaticky jednat a když na to přijde i obchodovat.

V 80. létech je liberálové stavěli do opozice vůči Reaganovi, který s komunismem bojoval s až náboženským zápalem.  „Harriman by určitě nehovořil o říši zla“, řekl v jedné debatě autor knihy Thomas Evan, novinář Washington Postu. „Ostatně sám ve 20. a 30. létech dělal v Rusku byznys. Velký byznys“. A byl to opravdu velký byznys… Američané postavili Sovětům před válkou například v podstatě kompletní automobilový a traktorový (čti tankový) průmysl. Doslova na klíč (ano, Lenin měl pravdu, „kapitalista vám prodá i provaz, na kterém ho oběsíte“).

Vždy ta horší varianta

Proč to píšu? Osobně mi je bližší  Reagan než Harriman, ale i ten byznysový přístup dokážu pochopit, aniž bych ho musel odsuzovat z výšin své morální převahy. Je to prostě regulérní pragmatický přístup. Je tak samozřejmý, že je skoro zbytečné se nad ním rozčilovat. Číňanům prodal klíčové komponenty pro výrobu moderních proudových letounů Bill Clinton. Největším obchodním partnerem Ruska jsou Němci, jejichž bývalý kancléř dělá přímo pro Kreml jako zaměstnanec Gazpromu. Francouzi dodávali Moskvě válečné lodě. S Čínou obchoduje úplně každý a Číňané si kupují Hollywood a americké sportovní soutěže, kde se už nesmí objevit nic, co by kritizovalo Peking. Angela Merkelová byla v Pekingu už dvanáctkrát a násobně víckrát se s čínskými lídry setkala na jiných fórech. Ovšem kam se to hrabe na Kellnera, že…

Kritici ruského a čínského vlivu mají navíc tendenci vše vidět horší, než ve skutečnosti. Ostatně je to jejich živobytí (které  navíc často není jejich původním zájmem, ale jaksi k němu „dodriftovali“ a uchytili se v něm). To neznamená, že nemají často pravdu. Jen je třeba to brát v potaz. Asi jako když se drtivá většina analytiků shoduje, že přesun ruské vojenské techniky k hranicím Ukrajiny je formou nátlaku, tak Evropské hodnoty píší, že je „…Rusko skutečně odhodlané proti Ukrajině použít vojenskou sílu.“ Pokud si můžete vybrat ze dvou variant vývoje situace, profesionální bojovník proti Rusku si vždy vybere tu horší.  Zvláště, když nejde o profesionálního odborníka, ale o profesionálního bojovníka, který má navíc tendenci sklouzávat k sektářskému vidění světa.  Od té doby, co jeden z těchto novodobých jakobínů dokonce označil jako agenta Kremlu i Alexandra Vondru a řada dalších jako agenta Pekingu Jaroslava Kuberu, jsem k nim už trochu skeptický. Někdy mám dojem, že podobní lidé by třeba takového Henry Kissingera na místě zlynčovali. Jednal přece s Rusy. A s Číňany…

Zrádná všemocnost

Možná Petr Kellner dělal věci, které překračují legitimní lobbing. Ale nikdo neukázal jediný důkaz. Možná je v tajných částech výročních zpráv tajných služeb něco, co my – běžní smrtelníci – nevíme. Ale jak  řekl jednou v Českém rozhlase Petr Nečas, „já jsem měl možnost je vidět a o moc víc tam tedy není“.  Tragédií Petra Kellnera je, že  měl velký  byznys v Rusku a Číně a tak se stal nejsnadnějším ztělesněním obav z obou velmocí. Proti němu hrála i jeho tajemnost. Kellner se, jak známo, nefotil,  nedával rozhovory, jen málokdo ho znal. Je to často úspěšná strategie – například polovina úspěchu tajné policie je založena na tom, že jí lidi neznají a mají pak dojem její všemocnosti. U Kellnera se představa o jeho všemocnosti obrátila nakonec proti němu.