Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Optimistická vize liberálního vzdělání. Nad knihou Fareeda Zakarii Obrana liberálního vzdělání

S obranou liberálního vzdělání nedávno vystoupil americký politolog a intelektuál Fareed Zakaria (1964), autor významných publikací Budoucnost svobody a Postamerický svět, které vyšly i v češtině. Je třeba nejdříve vysvětlit, co Zakaria „liberálním“ vzděláním rozumí. Je to jistý typ vysokoškolského studia (přibližně odpovídající našemu bakalářskému), jehož ideálem je nikoli specializace, nýbrž univerzálnost. Jak to vysvětlil autor předmluvy Andrew Lass: „Abychom mohli úspěšně vystudovat medicínu, je bezpochyby nutné získat vzdělání v přírodních vědách. Jako praktikující lékaře nás však nedefinuje pouze naše specializace. Budeme lepšími lékaři (a lepšími členy společnosti), pokud dostaneme během studia příležitost k solidní výuce i jiných oborů (například filosofie, sociologie a sochařství). Je nutné rozlišovat profesionalitu a vzdělanost, které se navzájem doplňují, a proto překrývají.“

Jak je zřejmé z tohoto výňatku, liberálním vzděláním se myslí jistá představa o významu univerzality a o nebezpečí úzké specializace, s níž se pojí chápání mentálního vývoje mladých lidí kolem dvacátého roku věku a také určité pojetí společenské úlohy vzdělání. To je postaveno do protikladu ke starší školní tradici, která je v představách obránců liberálního typu výrazem „poslušnosti“ a „disciplíny“, přičemž cílem je dospělý člověk s dobrým vychováním, sadou vědomostí a dovedností, „symbolizovaný dobře oblečeným podnikatelem či kadetem v elegantní uniformě“. Cílem liberálního přístupu mají být nikoli „zodpovědné včeličky konající v hierarchii povelů a nařízení, nýbrž přemýšlející a tvořivý jedinec, který pojímá své občanství, svou zodpovědnost i své nároky naprosto osobně“.

Nehledě k tomuto deformovanému obrazu starších výchovných a vzdělávacích systémů se Zakaria musel k jinému chápání vzdělání sám nelehce probíjet. Jako rodilý Ind byl vychován v přesvědčení, že jeho země potřebuje vzdělání založené na technických dovednostech, ideálem byl specializovaný inženýr, který měl přispět k modernizaci státu – první indický premiér D. Néhrú věřil v gigantické inženýrské projekty, které viděl ve svém tehdejším vzoru SSSR. Zakaria měl ovšem štěstí, že se dostal do USA v době, kdy končila bohatá stipendia poskytovaná Brity a kdy jejich úlohu převzali Američané. I když sám byl velmi opatrný při zapisování univerzitních a současně univerzálních přednášek a seminářů, americká univerzita (dostal se na Yale) ho svou nabídkou liberal arts fascinovala. Velmi si například pochvaloval zvolený kurz o dějinách studené války, který ho získal pro ideu široce pojatého vzdělání. Teprve později se začal věnovat jeho dějinám a propagaci.

Zakaria popisuje historii liberálního vzdělání od antických dob, což je přinejmenším sporné. Inspiruje se sice historickými knihami, například Brucem Kimballem (Orators and Philosophers: A History of the Idea of Liberal Education, NY 1986), ale hledat moderní liberalismus a personalismus v Athénách či Spartě je poněkud anachronické. Na druhé straně je asi pravda, že učenci se zřejmě odjakživa přeli o to, jak má vzdělávání vypadat a čemu dát přednost. Správně ovšem Zakaria určuje vznik kolejí (college) jako podstatnější skutečnost než budování kontinentálních univerzit. Na rozdíl od nich se totiž koleje, zejména v Británii a USA, už svým vnitřním ustrojením stávaly otevřenějšími: „Na rozdíl od univerzit, které často neměly ustálenou formální podobu, definovala koleje již samotná podoba budov. Impozantní kamenná stavba obvykle mívala otevřené nádvoří a ložnice studentů byly v postranních křídlech. Uvnitř byla ‚společná‘ (common) místnost, kde se studenti mohli setkávat, kaple, kde se mohli modlit, a knihovna, kde mohli číst. Tento anglický model rezidenční koleje se rozšířil do celého angloamerického světa a dodnes je typickým prostředím, v němž žijí a studují pregraduální studenti.“ Kolejní podoba určila podle Zakarii liberální charakter Harvardovy a Yaleovy univerzity, neboť obě spojily ideu koleje a výzkumného pracoviště (kombinace učení a života). Ani postupující sekularizace na tom mnoho nezměnila: společný život už neznamená společnou modlitbu, ale třeba společný sport či sledování filmů. Klasické kurikulum obsahovalo sice i speciální předměty, ale jeho základním cílem bylo (nejdříve na teologické a klasické látce) každodenní a důrazné rozvíjení schopností studentů, aby byli schopni udržovat pozornost, zacílit myšlení, probouzet imaginaci, vést debatu a rozvíjet tak vlastní talent. Zakaria si uvědomuje, že dobrým příkladem pro boj za liberální vzdělání byla celá řada transformačních změn, které se neprosazovaly jednoduše: za nejvýznamnější z nich považuje dílo Charlese Eliota, který podle něj změnil na sklonku 19. století Harvard a následně celou Ameriku. Prosadil totiž větší svobodu při studentské volbě studijního programu, s čímž nesouhlasili vlivní pedagogové, kteří byli často také ve vedení svých univerzit. Tento spor je v USA přítomen doposud a Zakaria (při vědomí argumentů svých odpůrců) přece jen upřednostňuje systém, při němž se klade důraz na „společný, široký základ“, který vytváří sdílené intelektuální zkušenosti, a má tudíž stmelující charakter. Je zastáncem motivace studentů, k níž podle něj dochází tehdy, když se student podílí na volbě programu a jeho skladbě. Také preferuje ústup od přísného hodnocení studentů, i když konzervativně zdůrazňuje „čtení knih“ jako jednu z nejbezpečnějších cest ke skutečným znalostem.

Je rovněž velmi přístupný experimentu. Podpořil například jeden „globální“: v roce 2011 se Yaleova univerzita spojila s National University of Singapore (NUS), aby založily novou školu svobodných umění s působností pro celou Asii, nazvanou Yale­NUS College. Tento projekt je podle Zakarii slibný a má ukázat, jak je liberální koncept perspektivní. Pokouší se například znovu oživit starou tradici spojení svobodných umění a přírodních věd, čímž vrací přírodním vědám základní místo v pregraduálním vzdělávání. Ruší jednotlivé departementy (katedry) a trvá na mezioborovosti a synergii, větší důraz klade na vědecké metody než na seznamování s vědeckými fakty. Studenti mají zkrátka získat povědomí o tom, „jak věda funguje“, a „učit se myslet“.

Vytvoření „přirozené aristokracie“

Velmi sympatickým rysem Zakariova uvažování je důraz na myšlení, které se vytváří a přetváří „schopností psát“. I zde vychází ze své zkušenosti studenta Yaleovy univerzity: „Během onoho semestru (kurz anglické stylistiky) jsem začal víc spojovat myšlení se slovy. Bylo to obtížné. Když máte jasně psát, musíte také jasně myslet. Začal jsem si uvědomovat, že ty dva procesy jsou neodlučitelně propojeny. Možná že je to jen vymyšlená historka, ale když se jednou na cosi zeptali sloupkaře Waltera Lippmanna, odpověděl prý: Nevím, co si o tom myslím. Ještě jsem o tom nepsal.“ Podobně Zakaria přistupuje i k nutnosti „učit mluvit“, tedy komunikovat. Z toho vyplývá jistý návrat k umění řečnictví, rétorice. Dobře si uvědomuje, že tato stará součást kurikula vymizela a důraz na mluvenou řeč upadl. Třetí důležitou součást liberálního přístupu vidí v „umění učit se“, tedy v promýšlení, jak efektivně získat vzdělání samostatným studiem (jak číst, hledat zdroje, nacházet data podporující hypotézu, jak odhalit autorské předsudky, dělat si poznámky apod.). S tím souvisí využití různých učebních metod odpovídajících různým typům inteligence.

Podle amerického politologa se liberální vzdělání dobře snáší s moderními technologiemi. Dnes se podle něj i technici a inženýři musejí pohybovat u technologických firem mezi výrobou, marketingem, designem a sociálními sítěmi: „Tenisky můžete stejně dobře vyrábět na spoustě míst na světě. Avšak pokud si kolem nich nevytvoříte příběh, nedokážete je prodávat po třech stech dolarech za pár. Totéž platí pro auta, oděvy nebo kávu.“ Ve hře je „kreativní ekonomika“, spojující více oborů najednou. Zakaria si však dobře uvědomuje existenci paradoxu, že například asijský hospodářský boom je spíše založen na znalostech, tvrdém testování znalostí, učení nazpaměť a schopnosti dosahovat výkonu pod tlakem.

Liberální vzdělání vede údajně k vytvoření „přirozené aristokracie“, což Zakaria ukazuje na příkladech z americké historie – na osobnostech typu Benjamina Franklina a Thomase Jeffersona. Tyto postavy mu umožňují uvažovat také o občanských ctnostech, které by měly být též cílem vzdělávání. V sázce je podle Zakarii „přežití demokracie“, která nesmí být ve shodě s americkou republikánskou

tradicí založena na urozenosti a krevním poutu, ale na schopnostech, talentu, píli a tvrdé práci. Autor ovšem ví, že tím otevírá kapitolu o rovném přístupu ke vzdělání a finančních problémech spjatých s problémy sociálními a politickými. Přimlouvá se za kvalitní systém stipendií, která by vyrovnávala i sociální nerovnovážnosti, přičemž ukazuje mnoho problémů, s nimiž se potýká především tzv. Břečťanová liga, což je skupina nejprestižnějších amerických vysokých škol, mezi něž patří Brown University, Columbia University, Cornell University, Dartmouth College, Harvard University, University of Pennsylvania, Princeton University a Yale University. Za podstatné považuje Zakaria zejména růst ceny vysokoškolského studia, která neodpovídá nákladům v jiných sférách ekonomiky, nehledě na to, že u vzdělání se obtížně měří produktivita. Zakaria také doporučuje promyslet, zda systém netrpí podobnými problémy jako americké zdravotnictví.

Autor obrany liberálního vzdělání zakončuje svou knihu obecnější úvahou nad potřebností vzdělání, možnostmi pokroku ve vzdělání a nad vztahem vzdělání a moci. Je rozhodným stoupencem „pokroku“, který podle něj nepřinesly pouze medicína a přírodní vědy, ale také vědy humanitní. V této části nejvíce vyplouvá na povrch autorovo optimistické přesvědčení o roli vědeckého vývoje, který proměňuje nejen Evropu a USA, ale – i když někdy pomalu – celý svět: „Základní příčinou růstu nezápadního zbytku světa – rozvojové země se vyvíjejí mnohem rychleji než v předchozích desetiletích – je šíření znalostí. Když přijíždím do rozvojových zemí, skoro všude zjišťuji, že jsou dnes řízeny mnohem efektivněji než v minulých dekádách. U kormidla hospodářské politiky jsou obvykle absolventi ekonomického studia na některé západní univerzitě. Studovali třeba v Chicagu nebo v Georgetownu nebo na London School of Economics, a pak se vrátili do svých centrálních bank a na ministerstva financí, aby zavedli něco z toho, co se naučili. Rovněž systémy zdravotní péče fungují mnohem promyšleněji a na základě myšlenek, které už byly vyzkoušeny a prověřeny jinde. Tento přístup k organizaci společnosti stojí na stále širším prolínání kultur i poznatků prostřednictvím konferencí, setkávání se, publikačních aktivit i telekomunikací.“

Zakaria tudíž nakonec nevidí žádnou smysluplnou alternativu k liberálnímu systému vzdělání (a vlastně ani k tomu, co nazývá globálním liberálním řádem), i když připouští některé jeho drobné chyby a nedokonalosti. Liberální vzdělání má globální perspektivu. Zakariova koncepce je ve svém optimismu velice svůdná. Je však možné vznést několik principiálních otázek, které některé jeho teze problematizují.

Není možné pochybovat o tom, že jako celek je americké vysoké školství nesmírně výkonné a úspěšné. Otázkou je, zda tento výkon dávat výhradně do souvislosti s liberálním vzděláním v úzkém, Zakariově smyslu (liberal arts). Moderní školství, zvláště v USA, bylo vytvořeno jistě také kombinací univerzálního vzdělání a akademického výzkumu, souvisí však neméně významně s vývojem amerického kapitalismu a jeho priorit a se systémem soukromé podpory vysokých škol, která nemá v Evropě obdoby. Právě touto podporou byl mimo jiné vytvořen základní pluralitní (liberální) rámec, který byl v kontinentální Evropě nemyslitelný, neboť byl od osvícenství příliš svázán se státem a v devatenáctém a dvacátém století s různými ideologickými koncepty. Zdá se tudíž, že je jistý problém v definici „liberálního vzdělání“. Liberální ve smyslu univerzální je rozhodně pouhý jeden aspekt z celku a je otázka, zda může být oním klíčem k rozlousknutí základních bolestí vysokého školství. Není rovněž žádným tajemstvím, že liberal arts mají v americké vysokoškolské tradici zásadní postavení také kvůli slabší úrovni středních škol, které de facto nahrazují.

Kde optimismus nestačí

Zakariův optimismus je na jedné straně velmi sympatický, na straně druhé se čtenář může oprávněně ptát, zda není přece jen zavádějící. Idea otevřenosti, mezioborovosti, kulturní výměny a boření

stereotypů a předsudků zní pozitivně, v konkrétní realitě však může být vše jinak. V Zakariových oslavách alternativ typu Yale-NUS je zapotřebí vyčkat na prvních dvacet let fungování projektu, až se projeví dlouhodobější trendy. Zakaria na základě své indické zkušenosti (která je, přiznejme, velmi zajímavá) příliš zevšeobecňuje možné a bezkonfliktní prolínání světových kultur, které jsou přece jen značně rozdílné, možná rozdílnější, než si je autor Obrany ochoten připustit. Zakaria jako by také nebral v úvahu různé kulturní války a střety, které podle všech zpráv probíhají na amerických univerzitách a které do jisté míry již určují kulturní střety v západní Evropě. Jedná se zejména o vlivy politické korektnosti, špatně chápaného multikulturalismu a genderových filozofií, které, jak se zdá, mění atmosféru na amerických vysokých školách, vytvářejí „bojové fronty“ mezi progresisty a konzervativci a ničí generační vazby. Samozřejmě i tyto ideologické projevy jsou navázány na změny technologické, z nichž chce Zakaria vidět také pouze jejich lepší stránky. Nebere například v úvahu, že technologický vývoj s sebou nese možná rizika a nebezpečí právě pro generační dorozumění, nutné mezi učiteli a studenty.

Zakariův důraz na čtení a psaní jakožto cestu k myšlení a rétoriku lze v každém případě ocenit, podobně jako myšlenku návratu přírodních věd do všeobecného kurikula. Nemůže být pochyb o tom, že přehnaná specializace je zničující. Ze středoevropské perspektivy je však podobně destruktivní neuvážená tendence k neustálým reformám, protežujícím různé alternativy a nepromyšlené nápady na úkor stabilnějších, na tradici jednotlivých zemí a kulturních regionů založených výchovných teorií a praxe. Jinými slovy, ve hře je přenositelnost Zakariova „amerického liberálního modelu“ do Evropy, popřípadě do Evropy střední. Zde je namístě jistá opatrnost, protože přenášení „kulturních vzorů“, také v oblasti vzdělávání, naráží na potíže, které se v době nadšeného přenosu většinou nekalkulují. Konečně, i v České republice došlo v 90. letech k několika experimentům v Zakariově duchu (dobrým příkladem budiž zejména Fakulta humanitních studií UK) a je zapotřebí vyhodnotit, zda je pro další pozitivní vývoj dobré zavádět pouze jeden model. Že colleges odpovídají anglosaskému modelu a sociálně-kulturním tradicím, je nabíledni: své o tom vědí všichni, kteří četli nebo viděli Harryho Pottera. Po experimentech s vyššími středními školami ve střední Evropě, které často nemohou získat právo k udělování titulu bakalář a zoufale bojují o své místo na slunci, je celou záležitost třeba vidět jako problematickou.

Liberal arts jako protiváha přílišné specializace je možná zapotřebí tam, kde tato specializace skutečně hrozí. Je však tomu tak také ve střední Evropě? Co se týče českého vysokého školství, u většiny humanitních oborů studenti získávají v rámci dvou­ oborových programů jakýsi širší rozhled, což odpovídá i novému produktu v systému – major a minor programům. Je třeba také zastříhat ušima, když se propagují roztodivné návrhy ke změně kurikula namísto klasických oborových disciplín. Copak není součástí evropského vědeckého poznání, že v dílčím pochopení je už svým způsobem přítomný celek? Návrh na zavedení různých metodologických disciplín namísto faktografických může být také zavádějící: nebudeme mít možná v budoucnu „fachidioty“,­ ale pouze „idioty“, kteří během studia nic nepochopili.

Zdá se, že je zapotřebí také promyslet něco, čím se americký autor vůbec netrápí, a to změnu, která souvisí s mentálním dospíváním studentů a mladých lidí obecně, tedy s výsledky biologických, antropologických a zejména psychologických studií, které poukazují na to, že dnešní mladí lidé dospívají mentálně později, a že je tudíž problematické od nich očekávat kvalifikované rozhodování ohledně vlastní budoucnosti. Je ostatně otázka, zda do starého železa odkazovat formy doporučení (ať už od rodičů, známých nebo konečně učitelů), které nemusejí mít nutně podobu striktně autoritativní, ale spíše jemně doprovázející.

Liberální koncept à la Zakaria má rozhodně aktuálně v českých zemích své zastánce a zdá se, že někteří z nich jsou na rozhodovacích postech. V nejbližší době se ukáže, kam až půjde napodobování amerických vzorů a jak tyto vzory ovlivní české, popřípadě středoevropské vysoké školství.

Související

Richard Krebs’ Turbulent Life

An Explosive Account of the Interwar Years

Hannes H. Gissurarson 2 March 2021

Incentivi per l’edilizia sportiva

Terenzio Rucci 02.03.2021.

Americká politika

Nostalgie po Trumpovi

Ondřej Šmigol 02.03.2021.

Richard Krebs’ Turbulent Life

An Explosive Account of the Interwar Years

Hannes H. Gissurarson 2 March 2021

Incentivi per l’edilizia sportiva

Terenzio Rucci 02.03.2021.

Americká politika

Nostalgie po Trumpovi

Ondřej Šmigol 02.03.2021.

Richard Krebs’ Turbulent Life

An Explosive Account of the Interwar Years

Hannes H. Gissurarson 2 March 2021

Incentivi per l’edilizia sportiva

Terenzio Rucci 02.03.2021.

Americká politika

Nostalgie po Trumpovi

Ondřej Šmigol 02.03.2021.

Richard Krebs’ Turbulent Life

An Explosive Account of the Interwar Years

Hannes H. Gissurarson 2 March 2021

Incentivi per l’edilizia sportiva

Terenzio Rucci 02.03.2021.

Americká politika

Nostalgie po Trumpovi

Ondřej Šmigol 02.03.2021.