Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Svět

Roky a epochy

Pixabay

Které roky byly skutečně přelomovými, a které se takovými být jen zdály?...

Pro prvních osmnáct let mého života to byl rok 1917, nastolení bolševismu v Rusku, jehož důsledkem byla i Studená válka, v jejíž poslední fázi jsem žil.

Pak přišel rok 1989, jednoznačně přelomový, nastolující novou éru. Někteří za takový přelomový považovali i rok 2001. Ale v září 2001 nezačalo nic nového, byla to jen nová fáze boje, který započal už dřív.

Na Letní škole Občanského institutu v roce 2018 Saša Vondra zmínil diskusi v Londýně o tom, zda zásadnějším byl rok 1989, nebo 2008. Většina přítomných v Londýně se přiklonila k roku 2008, což mě se zdálo být absurdní

Proč 2008?

Nejdřív na summitu NATO v dubnu v Bukurešti bylo zamítnuto členství Ukrajiny a Gruzie v Alianci, což Putin interpretoval tak, že jsou k „rozebrání“. V srpnu téhož roku napadl Gruzii a anektoval část jejího území; na jaře 2014 udělal to samé s Ukrajinou.

V roce 2008 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva EU, jež měla EU posílit, ale nakonec vedla k Brexitu, tedy k celkovému oslabení EU.

Na podzim toho roku 2008 vypukla finanční krize, která rozhodila celý Západ nejen ekonomicky, ale v mnoha zemích i politicky. Prezidentem USA byl zvolen mladý nezkušený člověk, do něhož byly vkládány velké naděje, které však nenaplnil, nýbrž naopak zahájil ústup Ameriky ze světa.

Jinými slovy, rok 2008 byl koncem hegemonie Západu ve světě.

Mě ta teze, že rok 2008 byl důležitější než rok 1989, přijde přehnaná stejně jako tvrzení, že revoluční rok 1848 byl důležitější než rok 1815.

Rok 1815 byl rokem pádu Napoleona, tyrana; stejně jako rok 1989 byl pádem tyranského impéria, oba byli zdrojem neustálých konfliktů a úsilí o světovládu. To bylo přeci důležitější než rok 1848, revoluční rozhození Evropy; nebo rok 2008, politické a ekonomické rozhození Západu, jež ale dlouhodobě k zásadnější změně režimů nevedly.

Někteří považovali rok 2011, Arabské jaro, za paralelu našeho roku 1989 v arabském islámském světě, za nástup svobody a demokracie v něm. Poučen Edmundem Burkem a jeho „Úvahami o revoluci ve Francii“ jsem to spíše odhadoval na paralelu roku 1789: prvotní nadšení, vláda umírněných (Mirabeau, girondini; egyptští liberální demokraté), pak radikalizace, vláda davu, lůzy (jakobíni, Danton, Marat, Robespierre; Muslimské bratrstvo, Mursí), pak převrat a umírněná diktatura (umírněná vůči tomu, co bylo předtím: thermidor a Napoleon; generál Sísí).

Nejšťastnější země jsou ty, v nichž revoluce proběhnout nemusí: umírněné monarchie (v době Burkea Británie; v době Arabského jara Maroko a Jordánsko).

Někdo by mohl za přelomové považovat i roky 1933 a 1945: vzestup a pád nacismu; ale pojďme se podívat na kořen věcí.

Roky 1917 a 1933 za ten kořen považovat nelze; byly důsledkem disrupce, která nastala v roce 1914. První světová válka byla sebevraždou Evropy, žádným dalším předchozím rokem nezapříčiněnou; byl to pochod „náměsíčníku“ (názvem jedné knihy) do záhuby.

Evropa (a severní Amerika, nikoli nutně zbytek světa) měly před rokem 1914 režimy už mírné a celkem svobodné; rok 1914 byl vypuštěním fúrií na Evropu a nejen na ni (viz genocida Arménů 1915). 

Nebýt roku 1914, nebyly by ani roky 1917 a 1933. Katastrofa „Velké války“ umožnila, že šílení, zběsilí intelektuálové (Lenin, Trockij), velkohubí demagogičtí tlučhubové (Mussolini, Hitler) a dokonce i jeden kavkazský raubíř (Džugašvili-Stalin) se dostali k moci. Bez roku 1914 a katastrofy, již ten rok způsobil, by se tak nestalo.

Rok 1945 taky nebyl přelomový. Hitler a Himmler byli mrtví, skvělé. Ale Stalin a Berija byli stále až příliš živí.

V roce 1945 potřebná práce dokončena nebyla; jen její polovina. Tu polovinu druhou dokončil až rok 1989.

Avšak pozor, v roce 1989 došlo k několika zajímavým událostem. Jednak to byl 4. červen, kdy se v Polsku konaly částečně svobodné volby, jež vyhrála demokratická opozice, čehož důsledkem se premiérem stal demokrat Mazowiecki. Komunisté přišli o moc v Polsku a pak na podzim následně i ve zbytku střední Evropy.

Jenže 4. června došlo i k masakru na náměstí Tchien-an-men v Pekingu.

15. února 1989 opustil Afghánistán generál Gromov, poslední sovětský voják. Den předtím íránský vrchní vůdce ajatolláh Chomejní uvalil fatwu na Salmana Rushdieho, čímž si jako „dobrý“ islamista nárokoval extra-teritorialitu islámského náboženského práva šaría a jeho nadvládu nad celým světem.

Obě události odkazuje na rok 1979.

Jednak na Chomejního islámskou revoluci v Íránu a nastolení islamistické teokracie šíitské provenience. Ta následně inspirovala i islamisty sunnitské, např. Muslimské bratry, kteří v roce 1981 zavraždili prozápadního, umírněného prezidenta Sádáta v Egyptě.

A rok 1979 byl taky rokem sovětské invaze do Afghánistánu; následně afghánští povstalci za podpory Saudské Arábie, Pákistánu, Číny a především USA Sovětský svaz porazili. Z toho si islamisté šíitští (Chomejní) i sunnitští (Usáma bin-Ládin) vzali poučení: když za cenu velkých obětí dokážete porazit jednu supervelmoc nevěřících psů (SSSR), dokážete za cenu velkých obětí porazit i druhou supervelmoc nevěřících (či špatně věřících) psů (USA).

Jak byl pro Evropu přelomovým rokem 1914, pak pro islámský svět, ať už sunnitský či šíitský, a naše potýkání s oběma, je to rok 1979. 11. září 2001 bylo jen jedním útokem z mnoha, jež v roce 1979 proti Západu zahájili islamisté.

Takže máme roky 1914, 1979 a 1989. Jenže ten poslední ve dvou smyslech: pád sovětského impéria, vítězství Západu ve Studené válce; ale i masakr na náměstí Tchien-an-men. A ten smysl druhý se může prokázat být neméně přelomovým než ten první. Zdálo se, že tržní hospodářství v Číně a západní obchod s ní povedou k postupné vnitřní liberalizaci a demokratizaci, jak se to stalo v případě Jižní Korei, Tchaj-wanu, a dalších zemí jihovýchodní Asie. Ale teď vidíme, že čínští vládcové se rozhodli jinak.

Utužování režimu uvnitř, vytvoření totalitního monstra kombinujícího noční můru George Orwella s technologií Silicon Valley, a jednoho dne možná i asertivního navenek; usilujícího svůj režim exportovat do zahraničí.

Vojenská konfrontace s ním by pak byla nezbytná.

Kdyby se na jaře 1989 vrchní vůdce Teng Siao-pching přiklonil k tomu, co mu neradil premiér Li Pcheng, tj. k  masakru, nýbrž k tomu, co mu doporučoval tehdejší generální tajemník strany Čao C‘-jang, tedy ke smířlivému postupu vůči studentům, Čína by politicky byla jinde; a její dnešní směřování k digitálnímu totalitarismu by nejspíš nenastalo.

Ale až budoucnost ukáže, zda rok 1989 bude v tomto smyslu druhém stejně přelomovým, jako roky 1914, 1979 a rok 1989 v onom smyslu prvním.

Když mluvíme o roku 1989 jako o přelomovém, nelze opomenout dvě slavné interpretace dějin či prognózy dalšího vývoje, a to tu o konci dějin Francise Fukuyama a tu o střetu civilizací Samuela Huntingtona.

Fukuyamovu teorii následný vývoj plně zamítl a i on sám ji už mezitím opustil. Jeho teorie o konci dějin v tom smyslu, že liberální demokracie je po porážce nacismu (1945) a komunismu (1989) jediný zbývající politicko-ideologický režim s legitimitou, který dříve či později budou následovat země všechny, byla variantou na Hegelovu interpretaci dějin. Podle Hegela taky nastane konec dějin – ve smyslu konce dějin idejí, jak filosofických, tak politických. Ten nastane, když vůči určité filosofii nebude už nikdy možné nic racionálního namítnout (za takovou považoval tu vlastní) a když se ustaví spravedlivý politický režim, na němž už nelze nic zásadního vylepšit. Za takový považoval pruskou monarchii s Rechtstaat – právním státem, vládou práva (nikoli pruský militarismus), jež udržují a vynucují nestranní, nestraničtí, nezkorumpovaní profesionální státní úředníci, byrokraté. Jinými slovy, Hegel se domníval, že konec dějin nastal už v jeho době, před dvěma sty lety.

Mladohegelián Karl Marx měl za to, že konec dějin taky nastane (ve filosofii to měla být filosofie jeho); v politice, když bude zrušeno soukromé vlastnictví diktaturou proletariátu, po němž budou třídy buržoazie a proletariátu sloučeny v jednu, přestane probíhat třídní boj a tudíž nebude potřeba i státu coby represivního nástroje, ten odumře a nastane věk maximální rovnosti, svobody a racionality. Jeho vize konce dějin byla tedy anarcho-komunistická, ale musí mu předcházet diktatura jako řemen; nevysvětlil však, jak diktatura jako řemen může vést k rozpuštění státu; to se nestalo, jak velice názorně Lenin, Trockij a Stalin ukázali. Tato vize zkrachovala nejpozději v roce 1989.

Ale to nebyly jediné hegeliánské koncepce konce dějin. Další poskytl Alexandre Kojéve, Francouz ruského původu, který po válce pracoval ve francouzské vládě a podílel se na přípravě a vzniku Evropských hospodářských společenstev (dnes EU) - jak říkal, na konci dějin, který vnímal jako syntézu kapitalismu a socialismu s politickou formou typu Evropské komise – vláda neideologických expertů-úředníků.

Francis Fukuyama ovlivněn Kojévem považoval po pádu komunismu liberální demokracii za jedinou zbylou relevantní ideologii. Explicitně vyloučil např. nacionalismus či náboženský fundamentalismus coby alternativy vůči ní. A v tom se velice mýlil, jak už sám uznal.

Náboženský fundamentalismus je alternativou v arabském světě a náboženský fundamentalismus v  kombinaci s nacionalismem je alternativou např. v Indii.

Ale ani kdyby další vývoj nezamítl jeho tezi, bylo možné poznat od samého počátku, že byla mylná.  Především, dějiny nesměřují nutně k nějakému cíli, konci, protože lidé mají svobodnou vůli a v kterémkoli momentu světových dějin se mohou rozhodnout pro větší svobodu, nebo pro větší otroctví - jak se obojí už mnohokrát stalo. Za druhé, jak věděl už Aristoteles, každý režim je inherentně nestabilní a má tendenci se zkazit (dobré režimy monarchie, aristokracie a republika mají tendenci se zkazit ve špatné, kterými jsou tyranie, oligarchie a demokracie, pod kterou rozuměl neomezenou vládu většiny, tedy nikoli naši dnešní ústavní demokracii).

A za třetí, i kdyby liberální demokracie triumfovala, okamžitě by v jejím táboře nastaly spory o to, co je to ta pravá liberální demokracie, zda dávat větší důraz na složku liberální nebo demokratickou, a co je vlastně liberální – zda to, co se pod tím mínilo v klasickém smyslu, tedy omezení moci státu a základní osobní svobody; anebo co se pod ním míní čím dál víc, tedy progresivismus, tj. mravní převýchova obyvatelstva (proti „xenofobii“, „homofobii“, „islamofobii“, „sexismu“, „rasismu“, trans-fobii, atd.) silou státu  a kolektivní privilegia etnických, rasových a sexuálních menšin.

Jinými slovy, názorové a politické spory budou vždy a tudíž dějiny nikdy neskončí, nemají svůj konec, dokud lidstvo bude lidstvem a bude existovat (což nebude navěky).

Huntingtonova teze byla znatelně přesvědčivější. Po skončení ideologického konfliktu, jakým byla Studená válka, příští konflikty nebudou ideologické, nýbrž civilizační. Proč? Protože civilizace mají odlišné koncepce spravedlnosti; toho, co je morální a má být povoleno; toho, co je nemorální, ale má být tolerováno; a toho, co je tak nemorální, že má být zakázáno a trestáno. Těmito odlišnostmi se mezi sebou jednotlivé civilizace liší; Huntington jich napočítal osm až devět. Takže konflikty napříč civilizacemi budou pravděpodobnější než konflikty uvnitř civilizace každé. To se do určité míry potvrdilo.

Huntington dále explicitně zmínil, že civilizace islámská má „krvavé hranice“; tam, kde hraničí s civilizacemi ostatními, jsou konflikty. To se taky potvrdilo.

Ale stejně jako u Fukuyamy i tady musíme rozlišovat. Huntington nedostatečně vnímal roli režimů a střet civilizací vnímal příliš fatalisticky. Problémem Činy není její čínská (konfuciánská) civilizace, ale její režim. Existují dva další státy s většinově čínským obyvatelstvem – Tchaj-wan a Singapur – a žádný problém nepředstavují. Kdyby čínská občanská válka v roce 1949 skončila opačně – tj. Čankajšek vyhrál na pevnině a Mac Ce-tung uprchl na Tchaj-wan, pak dnešní Čína by byla jako dnešní Tchaj-wan, úspěšná, demokratická a prosperující země; zatímco dnešní Tchaj-wan by byl jako dnešní Severní Korea. V tomto ohledu měli obyvatelé Tchaj-wanu velké štěstí a obyvatelé pevninské Číny velkou smůlu.

Nebo Írán; z geopolitického hlediska je to přirozený spojenec Západu. A taky by byl – bude – za každého jiného režimu, ať už demokratického, monarchistického, či sekulární diktatury, jen ne za současného islamistického. Před rokem 1979 spojencem Západu taky byl. Problémem není Írán coby země, nýbrž jeho současný režim.

A to nás opět vrací k roli roku 1979. Ty krvavé hranice islámu jsou to značné míry záležitostí islamistů. Před rokem 1979 islám hlavní roli v konfliktech nehrál, na Blízkém východě to byl arabský nacionalismus, nikoli islám. A představují dnes Maroko, Jordánsko či nejlidnatější islámská země Indonésie problém? Nikoli.

Problémem je primárně islamismus, ať už šíitské či sunnitské provenience. Huntington rovněž dostatečně nezdůraznil konflikt uvnitř jedné konkrétní civilizace, a to islámské, mezi sunnity a šíity. Ten je vskutku snad ještě více krvavý, než konflikty mezi civilizacemi jinými. Je to vnitro-náboženská válka, kterou přiživují islamisté obou stran; íránský režim i saúdští wahhábisté. Přitom první manželkou posledního íránského šáha byla egyptská arabská sunnitská princezna. A obě monarchie, Írán a Saudská Arábie, se respektovaly. Dnes nemyslitelné.

Otázka na závěr: bude stejně přelomovým rok 2020, vypuknutí celosvětové pandemie? Jak odpověděl Čou En-laj na otázku, co si myslí o Francouzské revoluci: „na toto hodnocení je ještě příliš brzo.“

Související

Recent Book on Anti-Fascism

Distorting History: An Icelandic Example

Hannes H. Gissurarson 23 June 2021

Když promluví ulice (druhá část)

Milan Uhde 08.02.2021.

Když promluví ulice (první část)

Milan Uhde 02.02.2021.

Three Profound Insights

Lord Acton: Still Relevant

Hannes H. Gissurarson 10 January 2021

Recent Book on Anti-Fascism

Distorting History: An Icelandic Example

Hannes H. Gissurarson 23 June 2021

Když promluví ulice (druhá část)

Milan Uhde 08.02.2021.

Když promluví ulice (první část)

Milan Uhde 02.02.2021.

Three Profound Insights

Lord Acton: Still Relevant

Hannes H. Gissurarson 10 January 2021