Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Viktor Orbán a revoluce u volebních uren (druhá část)

Maďarsko hraje v poslední dekádě nevděčnou roli černé ovce Evropy. Jde skutečně o „plíživý obrat k autoritarismu“, jak dnes kritikové tvrdí? Druhá část analýzy Maďarska...

Orbánova triumfální jízda

Nahrávka z květnového kongresu v Balatonőszödu se na veřejnost dostala 17. září 2006, kdy ji odvysílalo Magyar Rádió. Ve vulgárním projevu se Gyurcsány snažil poslance vybudit k reformám. Přiznal, že čtyři roky nedělali nic, všechno „zkurvili“ a volby vyhráli jen proto, že o situaci země „lhali ráno, večer i v noci“ a „boží prozřetelnost, peníze ze světového hospodářství a stovky triků mohou za to, že jsme to přežili“. Demonstrace vypukly okamžitě, záznam byl zveřejněn odpoledne a už večer se sešlo několik tisíc demonstrantů. Druhý den bylo již přes 40 tisíc protestujících a někteří se pokusili dostat do budovy státní televize. Policie proti nim tvrdě zasáhla. Její zásah a vyjádření Gyurcsánye, že o rezignaci přemýšlel jen asi tři minuty, vedly ke krvavé noci na 19. září, kdy demonstranti opravdu pronikli do televize a přerušili vysílání. Policie musela povolat posily, aby se do zabarikádované budovy dostala. Hořela auta i budovy, sanitky rozvezly do nemocnic stovky zraněných demonstrantů i policistů. Početné demonstrace vydržely ještě týden, pak jejich intenzita opadla, ale cyklicky se vracely až do konce volebního období. Velmi divoké byly demonstrace na padesáté výročí povstání, demonstranti u parlamentu prorazili kordony, sami zatarasili jinou přilehlou ulici ukradeným autobusem a házeli na policisty lahve a kamení. Policie odpověděla vodními děly, z nichž na demonstranty stříkala modrou a zelenou tekutinu, slzný plyn a došlo i na gumové projektily. Proti účastníkům Orbánova projevu se rozjela na koních a některé lidi zbila obušky. V nemocnici skončil s rozbitou hlavou a zlomenou rukou i poslanec Fideszu Máriusz Révész. Demonstranti ukradli několik vozidel včetně obrněného a zprovoznili starý sovětský tank T-34, kterým se rozjeli proti těžkooděncům.

Gyurcsány nemínil vyvodit osobní odpovědnost a byl čím dál arogantnější, Fidesz se bál postavit do čela protestů a hrál roli tichého beneficienta lidového hněvu. Levice obviňovala Fidesz, že může za nepokoje a rozbité město, Fidesz po nesplnění ultimáta na odstoupení, které bylo jen politickou hrou, začal premiéra zcela ignorovat; při jeho projevech poslanci odcházeli ze sálu. V komunálních volbách na podzim 2006 získal Fidesz už 53 procent hlasů, ale ani to Gyurcsánye nepřimělo odstoupit. Bylo to „venku“ a jeho vládě nezbylo než se pokusit o reformy. Následující roky se nesly v duchu úsporných opatření a škrtů, zvyšování daní a zavádění poplatků. Fidesz ale vládě nic neulehčil a v roce 2008 vyvolal úspěšné referendum o reformě zdravotnictví, která zaváděla platby u lékaře a v nemocnici, a o školném. Socialisté se referendu snažili všemožně zabránit, ale výsledky byly drtivé: proti politice vlády se postavilo přes 80 procent hlasujících. Krátce poté kabinet opustili liberálové, kteří se rozhodli na poslední chvíli pokusit o záchranu, vládu ale nadále podporovali jako menšinovou. To už nastupovala světová hospodářská krize a pro Maďarsko nadcházel okamžik pravdy. Země byla na pokraji státního bankrotu, kvůli klesající hodnotě forintu nebyly desetitisíce rodin schopny platit úvěry v cizích měnách, stoupala nezaměstnanost, přibývalo bankovních loupeží i drobné kriminality, hlavně mezi nejchudšími Romy. Za ochranu většiny se namísto nefunkční policie začaly brát bojůvky radikálů z Jobbiku, kterému se v průzkumech stále více dařilo. Došlo k několika rasově motivovaným vraždám Romů.

V této situaci v březnu 2009 Gyurcsány konečně rezignoval a byl nahrazen dosavadním ministrem rozvoje a hospodářství Gordonem Bajnaiem. Kromě Bajnaie žádný z kandidátů o funkci premiéra nestál. Bajnai uvedl, že funkci přijímá proto, že nemá žádné politické ambice a jeho jediným cílem je stabilizovat ekonomiku i za cenu značných bolestí a dovést zemi k volbám. Orbán, který byl po léta zvyklý objíždět celou zemi a každý den mít několik mítinků s voliči, nemusel dělat nic. Lidé byli mobilizováni dostatečně, stačilo vytvářet kanály, kudy se hněv mohl ubírat, aby Jobbik nedokázal přesvědčit voliče, že za jejich potíže mohou Romové a Židé. Heslo bylo prosté a všeříkající, „elég!“ – dost! Dlouho před volbami bylo jasné, že Fidesz (ve volební koalici s KDNP, která nahradila „nespolehlivé“ MDF) vyhraje a povládne sám, byla jen otázka, zda s ústavní většinou. Orbán sliboval kompletní přestavbu, zavedení práva a pořádku, vytvoření milionu pracovních míst a především obnovení národní hrdosti; s Orbánem jako premiérem dopředu počítalo Maďarsko i Evropa. Výsledek byl knockoutový, Fidesz získal 68 procent mandátů a bezprecedentní moc. Socialisté skončili s velkým odstupem druzí a na záda jim dýchal Jobbik. Poslední stranou, která těsně uspěla, byli antiglobalističtí zelení (LMP). Dávní ideoví nepřátelé MDF a SZDSZ vytvořili společnou kandidátku, ale i tak byl jejich výsledek fatální: méně než tři procenta. Byl to konec jedné éry, faktický zánik hybných sil maďarské tranzice. Z tradičních stran na scéně zůstaly jen Fidesz a MSZP.

Před volbami Orbán hlásal „malé vítězství, malé změny – velké vítězství, velké změny“, přesto jejich expresní tempo zaskočilo doma i v zahraničí. Orbán se netajil záměrem konzervativní revoluce, která měla prostoupit všemi oblastmi života. Podle svého životopisce Igora Jankeho4 chtěl, aby změny byly co nejhlubší a obtížně vratné. Řada jeho kroků, systémového i symbolického rázu, šla přímo proti nepsanému evropskému konsenzu. Byla rychle sepsána nová ústava, do níž se vrátil Bůh a dosti zidealizovaný obraz národa, objevil se i odkaz roku 1956, ostré odsouzení komunismu a jeho „politických dědiců“, deklarace manželství jako svazku muže a ženy aj. Maďarská republika se přejmenovala na Maďarsko – ústavní zřízení se nezměnilo, ale podle mínění maďarské pravice republika nepřinesla Maďarsku nic dobrého a není důvod se k ní hlásit. Ze symbolických změn stojí za zmínku i první zákon přijatý novým parlamentem – vyhlášení 4. června (dne Trianonské dohody) Dnem národní soudržnosti. Symbolický přesah – byť i systémový a zahraničněpolitický – měl také zákon, který konečně umožnil Maďarům ze sousedních států nabýt maďarské občanství. V této otázce se roku 2004 konalo referendum, pro nízkou účast neplatné, v němž Fidesz podporoval možnost „ano“, zatímco Gyurcsányova vláda se postavila ostře proti. Přízeň zahraničních Maďarů, z nichž občanství, a tím pádem i volební právo získal do dnešního dne více než milion lidí, už levice nikdy nezískala. Vláda aktivně vystupuje na jejich obranu a na budově parlamentu v Budapešti vlaje zástava rumunských Sikulů, maďarské menšiny nejistého původu, která v Rumunsku usiluje o autonomii.

Vítězství Fideszu se výrazně promítlo do podoby veřejnoprávních médií, odkud byli stejně jako v roce 2002 vyhozeni novináři spojení s předchozí politickou garniturou. Je otázkou, zda o maďarských státních médiích vůbec lze hovořit jako o veřejnoprávních, neboť právě socialistická vláda zrušila koncesionářský poplatek, a televize se tak stala plně závislou na politické vůli. Míra podřízení státní televize a rádia vládní straně po roce 2010 dále oslabovala jejich postavení na trhu a dnes má hlavní zpravodajský kanál M1 zhruba jen tříprocentní podíl na sledovanosti. Vůči mediálnímu konglomerátu Fideszu, který se po vítězství ve volbách ještě rozšířil o populární komerční televizi TV2 nebo zpravodajský web Origo, stojí nejsledovanější komerční televize RTL klub s německým vlastníkem, politický kanál ATV s maďarskými vlastníky, deník Népszava dosud spjatý s levicí, nejčtenější týdeník HVG nebo rádiová stanice Klubrádió. Provládní média dominují ve většině kategorií, bez většího zájmu liberálů se vládě podařilo převzít regionální tisk, přesto není problém obklopit se výhradně médii s opozičním zaměřením. Ty pak vládní média na hlavu porážejí v případě internetu – nejčtenějším zpravodajským webem byl donedávna Index se šesti miliony uživatelů měsíčně (pro porovnání nejčtenější tištěný deník Népszava má prodej kolem 20 tisíc), po odchodu většiny redakce v červenci 2020 však není jasné, jakým směrem se bude dál ubírat. Roli Indexu může zastoupit hned druhý nejčtenější zpravodajský web s opoziční orientací 24.hu, redakce Indexu však již oznámila spuštění nového projektu. Pro maďarskou mediální scénu je charakteristická absence solidarity na obou stranách. Když se v roce 2015 s Orbánem rozešel Lajos Simicska, obrátil celý svůj konglomerát médií proti Fideszu. Novináři, kteří na tuto změnu nebyli ochotni ze dne na den přistoupit, byli vyhozeni.

V kulturní sféře či ve vzdělávání vláda svou dominanci budovala postupně prostřednictvím personálních obměn a vytváření „správních“ institucí, pod něž se nově soustředily dříve formálně nezávislé organizace (především ty, v nichž vždy výrazně převažoval levicový světonázor). Protože se v tomto případě jednalo o spor dvou angažovaných menšin, pro nějž se zažil výraz „kulturharc“ (kulturní boj), a protože se odehrává nepřetržitě a zapojují se do něj všechna média, je o něm také nejvíce slyšet, ačkoliv mobilizaci širokých společenských mas vyvolaly z logiky kulturharcu vybočující projekty, jako nápad zdanit internet nebo uspořádat v Budapešti olympijské hry. V obou případech také vláda tlaku ulice ustoupila, což se v případě kulturního boje nestává.

Navzdory určitým pokrokům během Bajnaiovy poloúřednické vlády zůstávala nejpalčivějším problémem Maďarska ekonomika. A právě v ekonomice se Orbánův kabinet rozhodl pro neortodoxní metody. Situaci dlužníků s hypotékami v cizích měnách řešil na úkor bank, které se musely nově zařídit podle kurzu Maďarské národní banky, a dokonce zpětně kompenzovat klienty. Odmítl další půjčku MMF, protože byla vázána na podmínku, že se Maďarsko „vzdá ekonomických experimentů“. Na koncerny podnikající v energetice, telekomunikacích, bankovnictví a pojišťovnictví a velkoobchodě vláda uvalila krizovou daň ze zisku. Z peněz ze „znárodněného“ druhého pilíře důchodového systému v hodnotě 14 miliard dolarů nakoupila zpět podíly ve strategických podnicích. V roce 2013 předčasně splatila půjčku MMF a téhož dne byla maďarské pobočce fondu vypovězena nájemní smlouva. Svou ekonomickou politikou proti sobě Orbánova vláda nejprve popudila zahraniční velkokapitál, média i politiky, brzy se však potvrdila přizpůsobivost korporátního světa – ten naoktrojovaná pravidla akceptoval a až na několik bank se nesplnily alarmistické předpovědi, že Maďarsko všichni opustí nebo přenesou zátěž na klienty. Jednou z velkých bolestí maďarského hospodářství býval vysoký počet invalidních důchodců a naopak nízký počet lidí odvádějících daně. Vláda započala verifikace žádostí o předčasný odchod do důchodu a omezila jej v případě armády a policie. Pro většinu populace se pak důchodový věk zvýšil o tři roky (naopak pro soudce se kvůli výměně kádrů snížil o osm let). V rámci vize „společnosti založené na práci“ snížila podporu v nezaměstnanosti na pouhé tři měsíce a zavedla systém veřejných prací. Délka poměru je maximálně 12 měsíců, lze jej prodloužit o dalších šest. V roce 2016 pracovalo v programu 223 tisíc Maďarů (41 procent nezaměstnaných), cílem je udržovat pracovní návyky a motivovat je k hledání lépe placené práce. Svému slibu vytvořit milion pracovních míst se vláda alespoň přiblížila, v roce 2020 pracovalo o 800 tisíc Maďarů více než před deseti lety. Zavedla významné daňové úlevy pro rodiny s dětmi, díky odkoupení energetických koncernů mohla snížit nadsazené ceny plynu a elektřiny, což občanům pravidelně důrazně připomíná ve vyúčtování. Deficit státního rozpočtu se Orbánově vládě podařilo ustálit pod tři procenta a zadlužení země už roky klesá.

Snahy o diverzifikaci zahraničního obchodu především do Asie, kterou Orbán pokládá za kontinent budoucnosti (ve svém slavném projevu o liberalismu z roku 2014 označil za příklad úspěšných zemí Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko), byly vyjádřeny i v symbolické rovině přejmenováním ministerstva zahraničních věcí na ministerstvo zahraničního obchodu. Maďarsko od té doby jeví (s výjimkou pronásledovaných křesťanů, pro něž byl zřízen vlastní vládní úřad) minimální zájem o otázky lidských práv a v jeho zahraniční politice převládá tvrdý realismus. Politika „otevření na východ“ přinesla hojně kritizované kroky, jakým bylo například svěření dostavby jaderné elektrárny Paks Rusům, není však bez zajímavosti, že v roce 2019 se největším investorem v Maďarsku poprvé nestalo Německo, nýbrž Jižní Korea. Kontroverzním rozměrem neortodoxní ekonomiky je vytváření vlastenecké „národní buržoazie“ jako kontrapunktu vůči zahraničnímu kapitálu a „rudým baronům“, tedy Maďarům, kteří zbohatli z divoké privatizace za socialistických vlád. Problémem je, že příslušníci nové buržoazie ve zvýšené míře vykazují přátelské či příbuzenské vazby na vládní politiky a systém přerozdělování veřejných zakázek je silně zpolitizovaný. Postavení státu a kapitálu je opačné, než jaké známe například z České republiky. Kapitál neovlivňuje politiky, nýbrž je vůči nim v podřízené roli.

V roce 2009 Orbán hovořil o tom, že v příštích letech nahradí „duální silový prostor centrálním“. Jinak řečeno, namísto souměrného systému dvou velkých stran povládne strana jedna, která „dokáže artikulovat věci národního zájmu“. Nejednalo se o výhrůžku, spíše o konstatování – bylo jisté, že socialisté skončí s výpraskem, a jiná tak velká a populární strana jako Fidesz v Maďarsku nebyla. Záhy přišly změny, které se v principu líbily všem s výjimkou zasažených, ale v praxi znamenaly i větší koncentraci moci: počet ministerstev se snížil na osm včetně superministerstva lidských zdrojů. Zvýšil se přitom vliv úřadu premiéra, ministr řídící úřad vlády je de facto druhým mužem ve státě, a počet poslanců v jednokomorovém parlamentu klesl z 386 na 199. S tím souvisel i nový volební systém, v němž bylo zrušeno druhé kolo, upravily se hranice některých volebních obvodů a posílily většinové prvky: 106 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, zbytek vzejde z celostátního hlasování pro kandidátní listiny. Jednalo se o ideální uspořádání pro scénář fragmentované opozice neschopné dohody.

Rok 2015 a migrační krize

S nepřízní zahraničí se konzervativní vláda musela vypořádávat od začátku. Když v lednu 2011 začalo maďarské předsednictví EU, Orbána v Bruselu čekal pískot levicových europoslanců, které znepokojil návrh nové ústavy či přijatý zákon o médiích. První debata na téma stavu demokracie v Maďarsku proběhla na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku na počátku roku 2012. Orbán přijal pozvání a vystoupil s projevem, jehož adresátem byli očividně Maďaři. O den později se v Budapešti konala velká, statisícová demonstrace na podporu vlády pod heslem „Nebudeme kolonie“. Takové výjevy se pak rok od roku opakovaly, Orbán si zvykl využívat půdu europarlamentu a zdrcující, přehnanou a ideologicky motivovanou kritiku pro vlastní prospěch. Přesvědčení, že západní elity vždy upřednostňovaly postkomunistické vlády, které nedbaly národních zájmů a sloužily mezinárodnímu kapitálu, přičemž Maďarsko zruinovaly, bylo mezi maďarskými pravicovými voliči všeobecné.

Do popularity vládní strany, která v prvních dvou letech prudce spadla, se více promítala domácí situace. I když se vláda snažila nejít cestou úspor (austerity), některá z Bajnaiových opatření musela nechat v platnosti. Základní sazba DPH je dodnes v Maďarsku rekordně vysoká (27 procent) a útok na soukromé důchodové pojištění vyvolal v řadách obyvatelstva také neklid. Celková situace se začala výrazněji stabilizovat až v roce 2013. Vláda navíc za první dva roky vychrlila obrovské množství zákonů, obvykle formou zákonodárných iniciativ poslanců, čímž způsobila chaos, protože se musely často měnit nebo i rušit. Následoval trapný skandál prezidenta Pála Schmitta, který musel odstoupit poté, co se ukázalo, že naprostou většinu své dizertační práce opsal. Nakonec si ale všechno „sedlo“, strašení liberálů krachem se nevyplnilo a Maďarsko si svou neortodoxní cestu obhájilo. Hospodářství začalo růst, vláda dostala prostor rozvíjet i svou pozitivní sociální vizi a Fidesz v roce 2014 udržel těsnou ústavní většinu 133 hlasů. Základem triumfu Fideszu bylo velké vítězství v jednomandátových obvodech, kde porazil levicové spojenectví poměrem 9:1. Na celostátní listině úspěšný Jobbik čekal osud UKIP v britských volbách – v jednomandátových obvodech nezískal ani poslance, totéž platilo i pro zelené LMP. Krátce po volbách ale vláda udělala několik chyb, nové zdanění internetu vyhnalo do ulic i pasivní Maďary, především mladé, a v tisku se začal propírat Orbánův rozchod se Simicskou, jenž Orbána veřejně označil velmi hrubým výrazem.

Jeho výlev je dodnes nejpopulárnějším heslem opozice, která okamžitě zapomněla, že nikdo v Maďarsku toho pro „Orbánův režim“ neudělal za tři dekády víc než Simicska. Coby nová směna do Simicskových médií nastoupili novináři z levicového tisku, kteří začali odhalovat různé vládní přečiny a korupci – tedy konkrétně to, kdo benefituje ze státních zakázek poté, co od nich byl odříznut sám Simicska. Jenže v okamžiku, kdy popularita Fideszu začala opětovně klesat a Orbán se po rozchodu se Simicskou (který pro něj musel být bolestivý i osobně, neboť se přátelili od gymnaziálních let) nacházel v celkové defenzivě, udeřila s plnou silou migrační krize. Maďarsko se nacházelo na balkánské trase a podle vládních statistik jeho hranice v letních měsících roku 2015 nelegálně překročilo přes 400 tisíc lidí. Prakticky nikdo z nich přitom neplánoval v Maďarsku zůstat a žádat tam o azyl. Mířili do bohatých západních zemí, především do Německa, které z vlastních morálních a ekonomických pohnutek nadřadilo humanitu a pomoc lidem v nouzi nad platná pravidla. Naproti tomu Orbánova vláda na pravidlech trvala, přičemž se za to setkala s hromy a blesky západního intelektuálního světa, liberálních politiků a médií, nařčením z fašismu, výhrůžkami (mj. vyloučením z EU),5 účelovým zkreslováním reality – známé jsou v Maďarsku například záběry, na nichž migrant shodí svou ženu a dítě do kolejiště, přičemž policista, který se jim snažil pomoci, byl v západních médiích prezentován jako ten, před kým se rodina nešťastně choulí na zemi.

Orbánův tvrdý a pragmatický přístup – který se nakonec stane tichým unijním konsenzem – mu vynesl nejen utužení pozic doma, kde se v oněch horkých měsících roku 2015 setkával s významnou podporou. Právě zdrcující kritika ze zahraničí umožnila Maďarsku začít hrát na celoevropské scéně roli výrazně přesahující geopolitickou a ekonomickou sílu země. Orbán správně vycítil, že na masové migraci, která v západních zemích trvá nejméně od 60. let minulého století, nikdy nebyl žádný celospolečenský konsenzus. Politici se k tomu stavěli po desetiletí právě tak pasivně jako v roce 2015, mlčení mas bylo vynucené sociálněpolitickým tlakem, z migrace se na Západě stalo téma, o němž se už nedá bavit normálně. Diváci BBC museli být v šoku, když ministr zahraničního obchodu Péter Szijjártó klidně a dobrou angličtinou říkal rozzuřené moderátorce, že Maďarsko si přeje být i nadále kulturně homogenní zemí, osobuje si právo se tak rozhodnout, stejně jako se Británie kdysi rozhodla pro multikulturní společnost. Orbán pozvedl prapor odporu a Maďarsko napříč Evropou získalo mnoho odpůrců, ale i mnoho příznivců, stalo se jakýmsi druhým Izraelem – zemí, na niž má každý názor. Doma se migrace stala tématem absolutním. S postupem času přibyl též americký finančník maďarského původu George Soros – bylo to poměrně logické: opozice byla příliš slabá, dezintegrovaná a potácející se ve vlastních problémech, než aby mohla být důstojným protivníkem. K migraci nebyla schopna zaujmout stanovisko, spíše lavírovala před vyhraněným názorem voličů. Soros je nepochybně ideologický protipól maďarské vlády, přiznaně financuje politické aktivity v souladu se svým viděním světa, v němž je podle jeho vlastního vyjádření pro Bloomberg zájmem uprchlík a hranice překážkou.6 K Maďarsku má dodnes silné vazby, právě sem umístil svou univerzitu a snažil se interferovat i do maďarské politiky – podle Jankeho se mj. v roce 1994 pokusil přimět zástupce Fideszu, aby šli do koalice socialistů s liberály, kterou na rozdíl od MDF podezřelého z nacionalismu podporoval.

Závěr

S tématy migrace a Soros Fidesz v roce 2018 zopakoval „kétharmad“, tedy dvoutřetinové vítězství a ústavní většinu. Volební účast byla velmi vysoká, téměř 70 procent. Opozice po osmi letech nedokázala etablovat stranu, která by byla schopna Fideszu konkurovat jako kdysi MSZP, ani (pro četné osobní animozity i programové rozdíly) vytvořit účelové spojenectví alespoň do jednomandátových obvodů. Snažila se poukazovat na systémovou korupci a Fidesz pokořit sociálními sliby „všechno všem“. V Maďarsku obecně chybí strana, která by naopak navrhovala zeštíhlení státu a plédovala za volnotržní ekonomiku. Na druhém místě skončil Jobbik, vystupující nově jako středopravicová strana, za ním tři další levicové strany. Fidesz tak dokonal „hattrick“, do roku 2022 může rozvíjet svou vizi neliberální demokracie jako doposud – bez nejmenších překážek. Na další roky ohlásil především boj proti demografickému úpadku, jemuž Maďarsko čelí již od 70. let. Rekordně nízkou porodnost mělo Maďarsko v roce 2011, kdy na jednu ženu připadalo 1,23 dítěte. Propopulační politikou se vládě podařilo toto číslo zvýšit na zhruba 1,6. Po daňových úlevách vláda nabízí výhodné půjčky na bydlení rodinám, které budou mít alespoň tři děti, příspěvek na nákup sedmimístného automobilu či úplné odpuštění daní ženám se čtyřmi dětmi. Na rodinnou politiku Maďarsko aktuálně vynakládá rekordních 5 procent HDP a lidé ve středním věku byli v roce 2018 největší voličskou skupinou Fideszu.7 Pokračuje centralizace dalších oblastí veřejného života, akademické či kulturní sféry. Protesty mají spíše malou intenzitu a jsou jednorázové. Podle rozsáhlého průzkumu think-tanku Policy solutions z roku 2020 považuje 57 procent Maďarů za největší plus deseti let vlády Fideszu podporu rodin, 45 procent obranu před migrací a 35 procent snižování režijních cen energií. Ze všech tří oblastí vláda udělala svá vlajková témata. Pokud jde o negativa, 56 procent zmiňuje špatný stav zdravotnictví, 34 procent považuje za problém příliš velkou nerovnost a 31 procent špatné jednání se zaměstnanci. Jen 11 procent mezi třemi největšími problémy uvedlo tvrzení „v Maďarsku už není demokracie“.8

Na podzim 2019 Fidesz zaznamenal citelné ztráty v komunálních volbách, v nichž opozice poprvé spolupracovala formou společných kandidátů. Spolupráci minimálně ve 106 jednomandátových obvodech avizuje i na rok 2022, kdy se budou konat příští parlamentní volby. Její spojenectví nadále komplikují programové a personální konflikty, přítomnost Jobbiku na jedné straně a Ference Gyurcsánye na druhé. K srpnu 2020 se rozpadlo již několik komunálních koalic vzniklých po podzimních volbách. Z první vlny pandemie vyšel Fidesz posílený a jeho preference v průzkumech dnes přesahují 50 procent, což by pro stranu znamenalo nejlepší výsledek od roku 2010. Zatímco se na mezinárodní scéně referovalo o koronavirové diktatuře v Maďarsku, doma se Orbánově vládě podařilo vlákat opozici do pasti. Odmítáním součinnosti jako kdyby se stavěla proti opatřením na ochranu lidí a ekonomiky. Tolik diskutovaný nouzový stav ukončilo Maďarsko jako jedno z prvních mezi evropskými státy. Druhá, silnější vlna epidemie však pro zemi s dlouhodobě podfinancovaným zdravotnictvím a zranitelným hospodářstvím představuje velkou výzvu.

První část analýzy je tady.

Související

Elections 25 September

Are the Icelanders Heading for ‘Interesting Times’?

Hannes H. Gissurarson 15 September 2021

The Blissful Decade, 1991–2001

The End of History, Not Yet

Hannes H. Gissurarson 10 September 2021

Elections 25 September

Are the Icelanders Heading for ‘Interesting Times’?

Hannes H. Gissurarson 15 September 2021

The Blissful Decade, 1991–2001

The End of History, Not Yet

Hannes H. Gissurarson 10 September 2021