Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Viktor Orbán a revoluce u volebních uren (první část)

Maďarsko hraje v poslední dekádě nevděčnou roli černé ovce Evropy. Jde skutečně o „plíživý obrat k autoritarismu“, jak dnes kritikové tvrdí? První část analýzy Maďarska...

Maďarsko hraje v poslední dekádě nevděčnou roli černé ovce Evropy. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s nástupem autoritářství, zásahy do soudnictví či médií. V Budapešti začal po drtivém vítězství strany Fidesz ve volbách v roce 2010 organicky růst systém, v němž jedna strana drží obrovskou moc a proniká všemi oblastmi veřejného života. Jde skutečně o „plíživý obrat k autoritarismu“, jak dnes kritikové tvrdí? A neměli bychom se místo paušálních odsudků hlouběji zamyslet nad příčinami Orbánova úspěchu a nad tím, co nám napovídá o dnešním západním světě?

Demokratický útok na liberalismus

Ačkoliv se dnes o politické situaci v Maďarsku často mluví jako o „plíživém obratu k autoritarismu“, ve skutečnosti Viktor Orbán, hlavní představitel strany Fidesz, před klíčovými volbami otevřeně deklaroval, že jím plánované reformy budou strukturálního charakteru. Hovořil o „revoluci u volebních uren“ a hluboké proměně celého systému; krátce po volbách pak o vzniku nové společenské smlouvy a na ní vystavěného Režimu národní spolupráce (NER),1 jenž byl i oficiálně proklamován v rezoluci s názvem Prohlášení o národní spolupráci, kterou parlament schválil hlasy vládní koalice.

Orbán je na maďarské politické scéně vzácně etablovaná osobnost, někdejší představitel protirežimní opozice, jehož oficiální přítomnost v politickém životě je kontinuální od počátků tranzice. Přestože u něj došlo k některým neoddiskutovatelným ideovým posunům, považuje se za reprezentanta autenticky antikomunistického proudu, jenž byl po jeho soudu záhy po změně uspořádání zrazen a odstaven na druhou kolej souručenstvím postkomunistů a liberálů, kteří v sobě navzájem nalezli pragmatické spojence pro uskutečnění ekonomické transformace a široce chápaného „návratu do Evropy“. A skutečnost, že se svou vizí přerušené kontinuity tak výrazně uspěl, nasvědčuje existenci značné společenské poptávky. Pokusů o její vysvětlení vzniklo v nedávné době vícero. Za všechny můžeme zmínit bulharského liberálního politologa Ivana Krasteva, který příčiny hledá právě ve způsobu tranzice příliš orientované na pouhou imitaci západních vzorců. Imitování nejenže nerespektuje odlišné historické, kulturní či ekonomické danosti, ale především s sebou nese jasnou hierarchizaci vztahů, kdy imitující je v podřízeném postavení vůči imitovanému, který k tomu disponuje výsostným právem hodnotit úspěch nápodoby. Z toho vzniká frustrace, z níž se podle Krasteva rodí celkové zamítnutí imitovaného modelu a potřeba svébytného hledání vlastního já.

Krastev připouští, že hodnoty západní společnosti vykazují postmoderní tekutost a ani mnozí z těch, kteří vnímali Západ jako oázu normality a napodobovací procesy původně podporovali, nemohli tušit, že o třicet let později bude onu „normálnost“ reprezentovat multikulturalismus a fluidita pohlaví. Tento šok, který se časově potkává s úpadkem globální dominance Západu a zpochybněním liberální demokracie západního střihu jako vrcholu dějin, umožnil dle Krasteva řetězovou reakci: konec Západu, který je hodný následování, odmítnutí imitačního imperativu, a dokonce jeho obrácení. Cituje Orbána: „Před třiceti lety jsme to byli my ve střední Evropě, kteří jsme věřili, že Evropa je naše budoucnost. Dnes cítíme, že my jsme budoucností Evropy.“ Na druhou stranu právě celoevropský, resp. celosvětový úspěch politiků, kteří k maďarskému modelu méně i více otevřeně vzhlížejí, svědčí o tom, že takové potřeby nemohou vyplývat výhradně z nepovedené imitace a dalších „vrozených chyb“ tranzice. Poptávka po sociální soudržnosti a ontologickém bezpečí jako protiváze vůči atomizované a „změkčilé“ společnosti, nenávratně mizící v trychtýři modernity, se přece neomezuje na postkomunistické země. Současná vláda v Maďarsku navzdory svým vadám nepochybně reprezentuje konkurenční ideologický směr, což přispívá k její ostrakizaci ze strany dominantních liberálních sil, které svou zaujatost obtížně potlačují, a tak v důsledku poškozují v řadě oblastí relevantní kritiku maďarské vlády. Ta je také důkazem, že v letitém konfliktu s Evropskou unií lze spokojeně fungovat a ještě z ní „vytřískat“ kapitál před domácí veřejností.

Zastánci strany Fidesz se zahraniční kritikou nezabývají, ba naopak je možná utvrzuje v jejich přesvědčení. Podle Krasteva není tento postoj pouhým výrazem „odmítání toho, aby je soudili cizinci podle cizích standardů“, jsou tu i objektivní důvody, proč tato kritika často míří mimo terč a slouží v lepším případě jako chambre d’écho pro své hlasatele.

Zaprvé je to stále častější interpretace normality v kulturních pojmech (migrace, práva žen, LGBT) namísto v politickém smyslu (svobodné volby, svoboda projevu a pohybu). Když nizozemská zelená europoslankyně Judith Sargentiniová ve svém zevrubném hodnocení demokracie v Maďarsku rozebírá imigrační politiku, podmínky těhotných na pracovišti nebo ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy, nelze přehlédnout zarputilost, s níž se snaží najít cokoliv, co by se dalo použít, ačkoliv to spíše než se stavem politických svobod v zemi souvisí s jejím levicovým přesvědčením, že hodnotový konzervativismus je roven autoritářství.

Zadruhé je to fenomén „roku nula“, ze všeho nejvíce připomínající dětskou říkačku o tom, jak se ze vzorných žáků stali darebáci. To je patrné zejména u dlouhé řady evropských intelektuálů, kteří postrádají kritický přístup vůči stavu před rokem 2010, potažmo 2015, přestože ten se výrazně přičinil o vzestup současných vlád. Fúze postkomunistů a liberálů si pro svůj „vzorný“ postoj k začlenění do evropských struktur, adopci neoliberálních politik bez ohledu na důsledky či otevřenost vůči zahraničnímu kapitálu získala obdiv a přátelství západních médií, která ztratila zájem o příběh „těch druhých“, aby se o třicet let později mohla sama sebe ptát: „Co se, k čertu, stalo s Viktorem Orbánem?“ Pokud se i my dnes ptáme, proč se Maďarsko rozhodlo rozejít s dědictvím „hodných žáků“, těžko můžeme začít vyprávění okamžikem „revoluce u uren“. Roubovat na střed Evropy faktory, které vedly k vítězství Donalda Trumpa v Americe, je podobně nefunkční.

Fidesz se svojí národně-konzervativní ideologií patří k volebně nejúspěšnější straně v Evropě. Spočívá jeho úspěch „jen“ v nebojácnosti při prosazování ostrakizovaných hodnot a v štědré sociální politice? Orbánův oblíbený autor, izraelský filosof Yoram Hazony, definuje národní konzervativismus v šesti základních bodech. Zaprvé je to veřejně sdílená náboženská tradice. Zadruhé přesvědčení o zákonech, které vycházejí ze „zdravého rozumu“. Zatřetí vzdělání jako respekt ke sdíleným tradicím. Začtvrté respekt ke specifickým národním zájmům a potřebám a opatrnost vůči globálním ekonomickým a politickým projektům. Zapáté omezení migrace, případně tlak na asimilaci migrantů v národních státech. Zašesté opatrnost vůči šíření liberálních doktrín ve světě a boj proti „arbitrarismu“ mezinárodních institucí. Nařčení maďarské vlády z autoritářství není založeno na potlačování nebo ovlivňování voleb, nýbrž na tom, že zvolená vláda demontuje ty komponenty, které plnému vyjádření vůle lidu brání. Polský levicový sociolog Sławomir Sierakowski hovoří o „demokratickém útoku na liberalismus“. Maďarští liberálové vzpomínají na časy, kdy byl maďarský ústavní soud považován za nejmocnější na světě. Jak se ale stalo, že se vůle lidu tak vzdálila?

Maďarsko po roce 1989

Maďarsko si většina starších našinců pamatuje jako pověstný nejveselejší „barák“ východního bloku. Zemi, kam se jezdilo za dobrou hudbou, knihami a dalším zbožím, kde existovalo drobné podnikání a režim nebyl tak zatuhlý jako v Československu. Za touhu po svobodě Maďaři zaplatili krvavou daň v povstání v roce 1956, ale jak šla léta, politika represí ustupovala tiché společenské dohodě. János Kádár uplatňoval heslo „kdo není proti nám, ten je s námi“ a výměnou za občanskou pasivitu se režim snažil lidem zabezpečit pohodlný život. Výsledkem bylo mimořádně vysoké zahraniční zadlužení, na obyvatele nejvyšší v sovětské vlivové sféře.

Posledním komunistickým předsedou vlády byl od listopadu 1988 do března 1990 Miklós Németh. Kariérní komunista s ekonomickým vzděláním se naplno zaměřil na reformy už s jednoznačným cílem transformace Maďarska v zemi s demokratickým politickým zřízením a tržním hospodářstvím. Komunistické špičky se připravovaly na proměnu své státostrany v levici západoevropského typu, k čemuž došlo v říjnu 1989, kdy se Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP) rozpustila a vznikla Maďarská socialistická strana (MSZP). U kulatého stolu zasedali zástupci již dříve vzniklých opozičních stran. Maďarské demokratické fórum (MDF) vzniklo v září 1987, sdružovalo konzervativní intelektuály a cítilo se reprezentantem věřícího, národního a buržoazního Maďarska. V březnu 1988 založilo 37 studentů z okruhu koleje Istvána Bibóa při univerzitě ELTE v Budapešti nezávislou radikálně antikomunistickou mládežnickou organizaci Fidesz. V listopadu 1988 pak vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) se zaměřením na liberální voliče. Samostatnou činnost obnovily i některé tradiční politické strany, například malorolníci (FKgP), vítězové prvních poválečných a nadlouho posledních svobodných voleb.

Když sami komunisté začali pro maďarskou revoluci používat výraz „lidové povstání“, bylo jasné, že je to konec, neboť veškerá ideologie Kádárova režimu sestávala z věty, že rok 1956 byl kontrarevolucí. Symbolický pohřeb Imreho Nagye (popraveného komunisty 16. června 1958) v červnu 1989 byl už akcí v režii politické opozice, kde vládní politici přihlíželi jako diváci, a současně velkým dnem pro mladého právníka a spoluzakladatele Fideszu Viktora Orbána, který ve svém projevu před stovkami tisíc diváků otevřeně vyzval ke skoncování s komunismem a k odchodu sovětských vojsk. První svobodné volby se konaly v březnu a dubnu (druhé kolo) 1990 a znamenaly velký triumf národně-konzervativního tábora. Vítězem se stalo MDF následováno SZDSZ a FKgP, postkomunisté skončili s velkým odstupem čtvrtí a do parlamentu pronikl ještě Fidesz a křesťanští demokraté (KDNP). Vládu vytvořilo MDF s malorolníky a křesťanskými demokraty a premiérem se stal předseda MDF József Antall, humanitně vzdělaný intelektuál pocházející z nižší šlechtické rodiny a aktivní účastník maďarského povstání. Jeho odpůrci jej označovali za „panského člověka a muže minulého století“. Přihlásil se k tomu, že bude „premiérem 15 milionů Maďarů“, tedy i těch, kteří žili na území odloučených Trianonskou dohodou. Antall byl od počátku vážně onkologicky nemocný.

Prezidentem byl po dohodě zvolen Árpád Göncz (SZDSZ). Nové vládě dopadla na bedra zoufalá ekonomická situace země, zároveň Antall jako konzervativec prosazoval ideu sociálně-tržní ekonomiky v protikladu k Washingtonskému konsenzu liberalizace, privatizace, deregulace, jímž se řídila už Némethova vláda (sám Németh v roce 1991 odešel do Londýna, kde se stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj). Postkomunisté se prakticky okamžitě stali stoupenci tvrdých neoliberálních reforem, zatímco vláda i pod vlivem rozporů v MDF přestávala být akceschopná. Zahraniční dluh narostl do roku 1994 na 20 miliard dolarů. Za vlády MDF se také s novou intenzitou obnovil předválečný konflikt mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci. Protože Antall nedokázal v MDF nastolit pořádek a vnitřní disciplínu, získávalo na hlasitosti křídlo okolo krajně pravicového spisovatele s antisemitskými názory Istvána Csurky. Csurka později z MDF odešel a založil extremistickou Stranu maďarské spravedlnosti a života (MIÉP), která v letech 1998 až 2002 zasedala v parlamentu.

V liberálním táboře se nejvíce obávali růstu nacionalismu a SZDSZ v opozici nacházel společnou řeč s postkomunisty. Do té doby libertariánský a antiklerikální Fidesz byl rozdělený, část poslanců kolem Gábora Fodora prosazovala úzké spojenectví se SZDSZ jako s nejbližšími ideovými partnery, k tomu se ale stavěla Orbánova skupina odmítavě. V posledním roce Antallovy vlády se Orbán s premiérem sblížil a jeho politická orientace se pozvolna začala měnit. Dostával se do stále větších sporů s Fodorovým křídlem, a když byl v dubnu 1993 zvolen prvním předsedou strany a nahradil tak dosavadní kolektivní vedení, bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozvratu. Fodor a jeho stoupenci opravdu nedlouho poté odešli do SZDSZ. V prosinci Antall zemřel a premiérem se stal ministr vnitra a podpředseda MDF Péter Boross. Premiérův důvěrník zemi především dovedl k volbám, avšak právě jeho vláda přijala dva zákony, které nejlépe ilustrují Antallův politický odkaz: zákon o agentech tajné služby (lustrace) a zákon o půdě, který zakazoval cizím fyzickým a právnickým osobám vlastnit ornou půdu v Maďarsku.

Ve volbách 1994 slavili úspěch postkomunisté s liberály. MSZP mohla vládnout sama, ale přítomnost SZDSZ jí kromě ústavní většiny dodávala navenek jakousi morální legitimitu. Premiérem se stal Gyula Horn, dlouholetý komunistický diplomat a ministr zahraničí v Némethově vládě. Stejně jako Antall s Borossem byl i on aktivním účastníkem povstání, leč na opačné straně – proti povstalcům bojoval po boku sovětské intervenční armády. Cílem Hornovy vlády byla rychlá „normalizace“ Maďarska podle evropských standardů, související s přípravou vstupu do EU a NATO. Vláda přijala půjčku Mezinárodního měnového fondu a podřídila se jeho podmínkám.

Ministr financí Lajos Bokros přišel s balíkem reforem a prostřednictvím devalvace forintu, zkrácení státních výdajů, zmražení platů, odbourání sociálních dávek a důchodové reformy se pokusil stabilizovat ekonomiku a zabránit hrozbě bankrotu. Reálné mzdy mezi lety 1995 až 1996 klesly o 18 procent, zatímco ceny v podobném poměru stouply. Kabinet zahájil masivní privatizaci včetně bankovního či energetického sektoru, které byly pro Antallovu vládu tabu. Podíl zahraničního kapitálu prudce vzrostl, v roce 1995 už bylo v Maďarsku 40 procent původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, v České republice ve stejné době pouze pět procent. V průměru byly státní firmy privatizovány za 28 procent své hodnoty a země přišla o třetinu pracovních míst.2 Díky reformám se podařilo nastartovat ekonomiku, zatímco protesty různých sociálních skupin od dělníků po studenty vláda ignorovala a ani po překlenutí nejhoršího se nepokusila nejtvrdší dopady zmírnit. To se projevilo na popularitě SZDSZ, která se propadla na šest procent. Liberálové pak už navždy zůstali malou stranou s voličskou základnou v Budapešti, byli však jazýčkem na vahách, který rozhodoval o vzniku socialistických vlád.

Na pravici mezitím probíhal proces konsolidace. Fidesz sice zaplatil za své vnitřní spory, slabou kampaň a nevyhraněnost, ale Orbán měl už jasnou vizi, kam bude stranu směrovat. Našel pro sebe roli sjednotitele pravice. Socialisticko-liberální spojenectví lakonicky komentoval slovy „srůstá to, co k sobě patří“, a rozhodně odmítl vstup do koalice. Bylo před ním hodně práce, tři pravicové strany plus Fidesz získaly ve volbách od 7 do 12 procent. K Antallově odkazu měl na jedné straně úctu, na druhé straně mu vyčítal slabost a naivitu – především to, že si „nechal před nosem ukrást“ kapitál a média. Protože odchodem Fodorova křídla skončily i mediální sympatie vůči Fideszu, shrnul Orbán v roce 1995 situaci pravice na mediálním trhu příměrem k holému zadku. Straně do názvu přibylo slovo „polgári“, které má v maďarštině vícero významů – občanský, buržoazní, měšťanský i úřední. V tomto případě vyjadřovalo všelidovou a pronárodní orientaci strany. Fidesz prosazoval dělení na mladé „polgári“ Maďarsko a staré Maďarsko postkomunistů. Orbán chtěl dokázat, že jeho odpůrci ve straně, kteří tvrdili, že je nemožné „být víc věřící než MDF, lépe zastupovat venkov než malorolníci“ a že jedinou cestou k úspěchu je pakt s liberály, neměli pravdu. Kritizoval vládu, že realizuje zájmy nadnárodních finančních skupin, že se Horn chová, jako kdyby byl vyslancem MMF a ne premiérem Maďarů. Hlavním cílem privatizace by mělo být vytvoření maďarské střední třídy, zatímco zahraniční kapitál má vlastní zájmy a musí být přinucen sloužit národu. Strana vsadila na konzervativní a náboženské hodnoty i na práva Maďarů v okolních státech.

Orbán byl úspěšný a v roce 1998 nastoupilo další střídání stráží. Fidesz vytvořil koalici s MDF a malorolníky a pod heslem „jeden tábor, jeden prapor“ pokračoval v integraci pravice do jediného subjektu. Vláda zrušila či omezila některá z nejdrsnějších opatření v sociální oblasti, na druhou stranu dbala i rozpočtové odpovědnosti (zadlužení kleslo na nejnižší hodnotu 55 procent HDP v roce 2001), kladla důraz na mladé rodiny, důchodce a už zmíněné zahraniční Maďary, což vyvolávalo napětí se sousedy. Dovedla Maďarsko do NATO a soustředila se na hájení národních zájmů při vyjednávání o vstupu do EU (známý je Orbánův výrok z té doby, že život existuje i mimo EU). Fidesz v roce 2000 opustil Liberální internacionálu a získal afilaci do Evropské lidové strany. Vláda vykazovala některé autoritativnější způsoby řízení, především ve vztahu k parlamentu, a měla vleklý konflikt s primátorem hlavního města Gáborem Demszkym, ekonomicky ale byla úspěšná, během čtyř let se snížila nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. S dědictvím komunismu se snažila vypořádat prostřednictvím vzniku nových institucí, jako bylo např. muzeum Dům teroru, a obecně prováděla politiku s historizujícími prvky. Pár týdnů před volbami v roce 2002 Orbán vyzval své voliče, aby nosili sváteční maďarské kokardy, což umožňovalo voliče pravice a levice odlišit na první pohled. Fidesz měl nakročeno k obhajobě, většina průzkumů mu přisuzovala vedení.

Jenže po do té doby nejvyhrocenější kampani v maďarských dějinách, která rozdělila společnost s nevídanou intenzitou, Fides těsně prohrál. Koalice Fideszu a MDF měla 188 křesel, zatímco MSZP a SZDSZ 198. Pro Orbána to byl těžký šok. V prvotním otřesu vyhlásil mobilizaci pravice a konaly se masové demonstrace pod heslem „Vlast nemůže být v opozici“. Na tu největší na Kossuthově náměstí přišlo půl milionu lidí. Orbán brzy pochopil, že je to slepá ulička, příčiny porážky začal hledat jinde a našel dvě největší. Zaprvé to byla institucionální slabost Fideszu, křehké a málo početné stranické struktury a absence pevného zakořenění ve společnosti. Orbán měl pocit, že neexistoval dostatek aktivistů a místních organizací bylo málo, zatímco socialisté měli obrovskou základnu: ze zhruba 800 tisíc členů někdejší komunistické státostrany se členy MSZP stalo asi jen 50 tisíc lidí, ale i to bylo nesrovnatelně mnoho. Za druhou příčinu porážky pak považoval média, z nichž valná většina byla levicově liberální orientace, a Fideszu tudíž nepřejícná. Orbán tedy vytyčil dva cíle, které šly spolu ruku v ruce: vybudování silné společenské základny a vlastních soukromých médií.

Socialisté se poučili z porážky v roce 1998, takže tentokrát vsadili na neoliberální kurz s výraznými sociálními prvky. V praxi pokračovala privatizace zbývajících odvětví a příjmy státu se snižovaly, zato výdaje začaly rychle růst. Vedle důchodů a sociálních podpor se o polovinu zvýšily platy aparátu státních zaměstnanců, od dob kádárismu robustnímu. Deficity vláda vykrývala půjčkami u zahraničních věřitelů a k témuž nabádala Maďary – kvůli nestabilitě forintu si měli brát hypotéky v zahraničních měnách: eurech, švýcarských francích či japonských jenech. V poměru k HDP bylo Maďarsko v roce 2006 sedmou nejzadluženější zemí na světě. Ani ne měsíc po nástupu vlády se ukázalo, že premiér Péter Medgyessy byl v 70. a 80. letech agentem rozvědky. To se i v Maďarsku, kde existovala přiznaná personální kontinuita mezi komunisty a socialisty, zpočátku zdálo nepřijatelné, a SZDSZ požadoval premiérovu okamžitou demisi. Nestalo se nic a liberálové své výhrůžky nesplnili. Medgyessyho kariéru ukončily o dva roky později personální spory v koalici a prohrané první volby do Evropského parlamentu. Vládní strany se dokázaly shodnout na jediném kandidátovi – původně Medgyessyho poradci, později ministrovi sportu Ferenci Gyurcsánym. Gyurcsány býval vysokým představitelem Komunistického svazu mládeže (KISZ) a jeho žena pocházela z rodiny komunistického pohlavára padesátých let. Po pádu režimu se stal úspěšným podnikatelem, podle zlých jazyků především díky množství neformálních vazeb, které on a jeho vyženění příbuzní měli; v roce 2002 byl padesátým nejbohatším Maďarem. Zajímavostí může být, že právě Gyurcsánye Orbán v jednom dokumentu z roku 1988 označil za „jediného schopného KISZáka“.3

Mezitím Fidesz zapouštěl kořeny. Krátce po volbách přišel Orbán s nápadem využít energii zmobilizovaného pravicového elektorátu a vytvořit po celé zemi síť neformálních „občanských kroužků“. Tam se měli pravicoví voliči scházet a diskutovat o problémech ve svém okolí. Změna struktury strany, rozšíření členské základny na masovou, se musela promítnout i do vedení – v roce 2003 Orbán znovu získal předsednictví a svou moc ve straně už jen upevňoval. Zároveň započal „přístupové“ rozhovory s řadou občanských iniciativ a středopravicových straniček. V roce 2002 měl Fidesz pět tisíc členů a díky akci s občanskými kroužky jich brzy bylo třicet tisíc. Integrace takového množství členů v krátkém čase byla komplikovaná, ale z větší části se podařila. Ve Fideszu dostali nápad, jak do dění vtáhnout i pasivnější část národa – národní petice a pak i konzultace, tedy dotazníky na různá témata, kterými strana obesílala všechny maďarské domácnosti. Běžně se jich vracelo přes milion. Pokladník strany Lajos Simicska si vzal na starost média a postupně vznikly soukromé televize Hír TV a Echo TV, několik časopisů a jedno rádio. Pro pravici získal Simicska i tradiční deníky Magyar Nemzet a Magyar Hírlap, kde si pravicový volič konečně mohl přečíst názory, s nimiž souzněl. V už zmíněných volbách do Evropského parlamentu Fidesz uspěl se 47 procenty hlasů a zdálo se, že za dva roky nemůže nevyhrát. Ovšem byl tu ten schopný Gyurcsány.

Kampaň Fideszu před volbami v roce 2006 byla v porovnání s lety 1998 i 2002 špatná. Především zvolila nešťastné heslo „Žije se hůř než před čtyřmi lety“ – nebyla to pravda a nemohl to s vážnou tváří tvrdit ani nejzarputilejší volič pravice. Socialisté rozjeli pompézní život na dluh a Fidesz nebyl důvěryhodný, když to na jednu stranu kritizoval a na druhou se je snažil ještě přelicitovat. V předvolební debatě chtěl Orbán vedle agresivního Gyurcsánye působit konsenzuálně, ale vůbec to nevyšlo; Gyurcsány vypadal sebejistě, Orbán nervózně a schlíple. Byla to Orbánova nejhorší debata v životě, tak špatná, že se později bude spekulovat, zda to nebyl záměr. Ačkoliv oba byli vynikající řečníci, Gyurcsány tentokrát Orbána na hlavu porazil. Sypal z rukávu čísla, kterým Orbán ani nemohl oponovat – ministr financí rozhodl, že reálnou bilanci státu před volbami nezveřejní. Ránu Fideszu zasadilo i MDF, které se rozhodlo jít samostatně. Maďarský volební systém vždy zvýhodňoval silné strany, a kdyby vytvořili jednu kandidátku, získala by bonus. MDF tak sice do parlamentu těsně proniklo, avšak SZDSZ měl více hlasů. Před druhým kolem si MDF dalo podmínku, že premiérem nebude Orbán. Ten to přislíbil, což se ukázalo jako další fatální chyba, voliči byli silně emocionálně spojeni s jeho osobou. Fideszu už podruhé nestačilo k vítězství přes 40 procent hlasů. Vláda socialistů s liberály tak mohla pokračovat, naopak Fideszu hrozila dezintegrace a Orbánovi výměna. Všechny přesvědčil, že k úspěchu je nezbytný silný lídr, jenže neuspěl, a porážka šla za ním. Ale nemělo to trvat dlouho, brzy po volbách si Gyurcsány vstřelil spektakulární vlastní gól.

Související

Elections 25 September

Are the Icelanders Heading for ‘Interesting Times’?

Hannes H. Gissurarson 15 September 2021

The Blissful Decade, 1991–2001

The End of History, Not Yet

Hannes H. Gissurarson 10 September 2021

Elections 25 September

Are the Icelanders Heading for ‘Interesting Times’?

Hannes H. Gissurarson 15 September 2021

The Blissful Decade, 1991–2001

The End of History, Not Yet

Hannes H. Gissurarson 10 September 2021