Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Evropská politika

Vrbětice jako výzva k pozitivnímu euro-realismu

Pixabay

Když před pěti týdny premiér Babiš oznámil, že za výbuchy v muničním skladu ve Vrbětícich (z října 2014) stojí agenti ruských tajných služeb, byl to šok....

Následovalo vyhoštění osmnácti ruských diplomatů z Česka. Ruská strana v odpovědi ještě přitvrdila, když nechala vyhostit rovnou dvacet českých diplomatů s neobvykle krátkou lhůtou na opuštění země.

Celkem pochopitelně se začaly Vrbětice srovnávat s případem v Sallisbury, kde v roce 2018 došlo k otravě Sergeje a Julie Skripalových. Británie (právě opouštějící EU) tehdy vyhostila 23 ruských diplomatů a zároveň s tím dokázala přimět k solidární akci 17 členů EU. Pro Česko, jako řádově slabší stát, je solidarita jeho spojenců v rámci EU (ale i NATO) v podobné diplomatické přestřelce ještě podstatnější. Jak ale ukazuje tabulka níže, po pěti týdnech je těžké náš výsledek označit jinak, než jako zoufalý.

Drtivá většina států EU (stejně jako NATO) podpořila Česko slovy, nikoli však činy. Co je možná podstatnější, jestliže v roce 2018 Francie a Německo vyhostily dohromady osm ruských diplomatů, v souvislosti s Vrběticemi jde o čistou nulu. Ano, jsou tu objektivní okolnosti. Vrbětice se staly před delším časem a nepůsobí tedy tak naléhavě. Místopředseda vlády Hamáček (v té době dočasně působící jako ministr zahraničí) své první evropské vystoupení podcenil, když zformuloval žádost o solidaritu, která nechávala určitý prostor pro subjektivní interpretaci. A je tu samozřejmě i faktor Miloše Zemana atd. Přes všechny tyto aspekty je konečný výsledek zoufale slabý.

Co to říká o evropské integraci?

Ten smutný finální stav říká dost o evropské jednotě a solidaritě (směrem k menším východním členům), ale nemálo toho říká i o naší (ne)schopnosti efektivně využívat EU jako platformu pro prosazování našich zájmů.

Problém na straně EU je jasný. Členské státy mají odlišné zájmy a priority – zejména v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Argument, že „v EU žádný problém není, protože za všechno mohou členské národní státy…“ je lichý v tom, že EU prostě nejde abstrahovat od členských států.

Někteří tak říkají „potřebujeme tedy ještě integrovanější EU, která by dále umenšila význam národních států“. Jenže tím fakticky přiznávají, že ani mnoho let pod střechou EU nevedlo k přirozenému sblížení zájmů členských států v zahraniční a bezpečnostní oblasti (což byl dříve oblíbený argument). Vyplývá z toho, že v současné situaci chybí předpoklady pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Ano, lze si představit, že ještě více integrovaná EU by dokázala solidaritu VYNUTIT. Musíme se ale ptát, zda je reálné očekávat hlubší integraci právě tam, kde mají členské státy zjevně velký problém spontánně nacházet shodu. A možná ještě významnější otázkou je, zda se má tlačit na integraci tam, kde chybí přirozený soulad zájmů, a kde tedy nakonec půjde právě o vynucování a donucování. Jeden by řekl, že takový přístup evropské spolupráci nutně uškodí.

Berme tedy Vrbětice jako ukázku toho, proč k vizím společné evropské bezpečnostní a zahraniční politiky přistupovat s velkou mírou rezervovanosti a opatrnosti. To není přitom otázka normativního náhledu na EU, nýbrž zhodnocení reálných předpokladů pro integraci v této oblasti. Jak se říká, méně je někdy více.

K pozitivnímu eurorealismu

Idealisté věří, že evropskou spolupráci lze nadiktovat seshora. Věří, že lze lehce překonat hluboko zakořeněné národní zájmy, které jsou z povahy našeho kontinentu nutně rozdílné a mnohdy přímo protichůdné. Realisté naopak chápou, že funkční integraci národních států nelze vynucovat, že ta musí autenticky vyrůstat ze sdílených zájmů. Snahy protlačit integraci v těch oblastech, kde k tomu neexistují dobré předpoklady, pak vnímají jako chybné a kontraproduktivní.

Bylo by však chybou jen pro to, že vidíme jasné překážky pro smysluplnou evropskou integraci v zahraniční a bezpečnostní politice, odmítnout EU jako takovou, či v ní hrát jen pasivně ublíženeckou a nekonstruktivní roli. Snad nikdo si nemyslí, že by se nám Vrbětická krize lépe řešila mimo EU. Připomeňme, že ani u nás tak často vzývaná skupina Visegradské čtyřky nepředvedla nějakou výraznější solidaritu.

K EU je třeba přistupovat bez naivní idealizace – ta vede ke zklamání a k prohrám. Přes všechny své limity však EU nabízí možnosti, které bychom jinak neměli (a to nejen v ekonomické oblasti). Jejich vytěžení ale nepřijde bez dlouhodobé a konstruktivní práce v rámci EU. Zatímco největším rizikem euro-idealismu je neschopnost rozpoznat meze možného, v případě euro-realismu je tou největší hrozbou pasivní negativismus a z toho plynoucí ztráta příležitostí.

Související

David can defeat Goliath

Taiwan Should Be Defended

Hannes H. Gissurarson 21 October 2021

Basarabia e Romȃnia!

Moldova (Basarabia) de după 27 august 2021

Valentin Licxandru 04.09.2021.

David can defeat Goliath

Taiwan Should Be Defended

Hannes H. Gissurarson 21 October 2021

Basarabia e Romȃnia!

Moldova (Basarabia) de după 27 august 2021

Valentin Licxandru 04.09.2021.