Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianMacedonianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Svět Rich Kids of Instagram

Všichni ti krásní tlustí lidé

YouTube

Jejich referenční kultura je kultura amerického hip hopu. Tedy v podstatě kultura gangsterská. Peníze v ní jsou určeny k okázalé spotřebě, ne k tomu, aby vás posunuly na jinou společenskou úroveň. ...

Podívejte se na instagramový účet The Rich Kids of Instagram. Agreguje fotografie, které postují mladí, bohatí, chlubiví lidé dnešního světa. Brzy zjistíte, že tato globalizovaná kultura je velmi uniformní. Dominuje jí několik luxusních značek, které si z nějakého důvodu právě tento lidský typ oblíbil nápadně víc než jiné – auta Lamborghini a Bentley, oblečení a doplňky Louis Vuitton a Versace, šampaňské Dom Perignon. A ještě jedna věc je zvláštní. Zatímco jejich předchůdci by se v nějakém alternativním minulém století s Instagramem fotografovali ve společenských oblecích a róbách, výjimečně ve sportovním oblečení, ti dnešní pózují mnohem neformálněji. Tím nemyslíme džíny, ale spíš tepláky. Ano, teplákové soupravy a tenisky, byť luxusních značek.
To proto, že jejich referenční kulturou, z níž k nim přeskakuje nejvíc inspirace, je kultura amerického hip hopu. Tedy v podstatě kultura gangsterská. Peníze v ní jsou určeny k okázalé spotřebě, ne k tomu, aby vás posunuly na jinou společenskou úroveň. Úspěšný raper dává vzhledem i chováním najevo setrvalou příslušnost ke ghettu.
Když se podíváte na historické fotografie, občas svým necvičeným okem nerozeznáte rozdíl mezi oblečením lidí z vyšších a nižších vrstev. Lidé z nižších vrstev se při slavnostnějších příležitostech snažili oblékat pokud možno stejně jako honorace. Ještě na fotografiích prvních tureckých gastarbeitrů, kteří přicházeli od padesátých let do Německa, vidíme muže v sakách. Jak jsme od těch dob dospěli ke světu, kdy si v obchodech kupujeme roztrhané džíny a nouveau riche se fotí v teplácích?

Anglický historik Arnold Toynbee ve svém díle Studium historie zkoumal úpadek různých civilizací a jeden z opakujících se symptomů, které nalezl, byla proletarizace dominantní menšiny. Rostoucí civilizace bývají vedeny tvořivou, sebevědomou menšinou, jistou si svým stylem, svou ctností a svým posláním. Zbytek společnosti je napodoboval. V rozpadajících se společnostech vládnoucí vrstva toto sebevědomí ztratí a přestane jít příkladem. Nové trendy, často zhoubné jako rezignace na povinnost k celku nebo vulgarizace, se šíří společností zdola nahoru. Toynbee mluví přímo o „proletarizaci elit“. Zdá, se, že jsme doma.

Svět Rich Kids of Instagram se od jiných online subkultur liší také tím, že není „woke“. Tato sféra rychlých peněz a okázalé spotřeby je totiž vskutku globální, a v takovém Rusku nebo Dubaji, jak známo, progresivismus daleko nedošel. Revoltovat proti hegemonii a předělávat svět tito mladí nechtějí, svět k nim je štědrý a vyhovuje jim přesně takový, jaký je. Ale stará ošklivost ghetta je zastiňována jinou, novou ošklivostí. Rozlézá se z miasmatu radikální akademické teorie, politického aktivismu a víření na internetových fórech, mezi nimiž byl před pár lety významný hlavně Tumblr. Ten hostil fóra, kde hledali spřízněné duše osamělí psychopati a zjevně špatně mentálně adjustovaní lidé, kteří se pokoušeli o řešení svých problémů deklarováním co nejabsurdnějších netradičních identit.

Cítíte, že jste se narodili ve špatném těle, a ve skutečnosti jste něco mezi mužem a ženou, zvířetem nebo obživlou postavou z norské mytologie? Žádný problém, na Tumblru jste našli lidi, kteří vás přijali. Toto blouznění si našlo cestu do mainstreamového světa, kde se definuje nová podoba atraktivnosti a lidských vztahů. Pojem „demisexuál“ vymyslel v roce 2004 někdo jako vtip na internetovém fóru věnovaném vymýšlení tzv. role-playing her. Měl to být panic, který tvrdil, že je sexuálně přitahován jen k lidem, s nimiž naváže velmi intenzivní citový vztah. O pár let později se k tomu lidé začali vážně hlásit jako k sexuální orientaci. Letos dcera newyorského guvernéra Andrewa Cuoma oznámila na sociálních sítích, že je „queer“, a to konkrétně demisexuál. Web, který o tom referoval, čtenáře odkázal na definici pojmu z webu WebMD, největšího internetového zdroje zdravotních informací.

Vedle demisexuálů a furries (lidí, kteří si myslí, že jsou zvířata) působí nebinární lidé takřka střízlivě. Ale jen relativně. Jedním z problémů, které jejich teorie vytvořila, je distinkce mezi genderem a sexuální orientací. Jenže co s tím, když genderů je potenciálně nekonečné množství, a sexuální orientace jsou v zásadě dvě, heterosexuální a homosexuální, a počet lidí pociťujících tu druhou se podle seriózních průzkumu v zásadě nemění?

V roce 2017 nakousl tento problém článek v časopise Vice s titulkem Proč si mí známí genderově nonkonformní přátelé nemůžou zapíchat?. Autorka v něm popisuje strázně dvou celebrit, modelů a vůbec autorit v oboru jménem Jacob Tobia a Alok Vaid-Menon. Jsou úspěšní ve své práci (což je modeling, influencerství a aktivismus), úspěšní a obdivovaní na Instagramu, mají spoustu přátel, ale když přijde na sex, to je jiná. Proč, táží se bezradně.
Protože oba dva jsou narození jako muži a sexuálně je přitahují muži. Jenže jiné homosexuální muže taky přitahují muži. A to tyto dvě ikony nejsou. Ani podle svého vlastního tvrzení, ani podle fotografií. Na nich vidíme vidíme postavy s převážně mužskými tělesnými znaky v převážně ženském oblečení, s ženským make-upem a pózováním připomínajícím ženy, ne-li holčičky. Jejich „balicí strategie“ spočívá v tom, že se snaží zahanbovat potenciální partnery, aby byli dobří progresivisté a překonali konvence. A dobří progresivisté jim ochotně dají lajk. Ale dál ani oni nejdou, přírodu jen tak nezlomíte.

Japonský profesor robotiky Masahiro Mori přišel s pojmem „přízračného údolí“. Zkoumal emocionální reakci lidí na antropomorfizované objekty, na to, jak známé a přijatelné anebo cizí a znepokojivé nám přijdou. Zjistil, že na vysoce stylizované objekty jako plyšová zvířátka nebo kreslené postavy reagujeme příznivě. I na průmyslového robota reagujeme v zásadě klidně – víme, co to má být. Potíž nastává, když robot začne být čím dál podobnější člověku. Reagujeme na něj s nevolí až děsem. Protože je skoro jako člověk, ale vnímáme, že je něco mimo, špatně. Reagujeme na něj v zásadě stejně jako na mrtvolu či na zombie. Podobný efekt se zřejmě uplatňuje u nonbinární módy. Poznáváme že ty postavy mají prvky lidí – mužů a žen. Ale v tom, jak jsou pospojované, je něco mimo, špatně. Ale jen u robotů to smíme říct.

Móda si už po staletí s genderovými stereotypy pohrávala, pracovala s prvky vzhledu opačného pohlaví. A sbírala inspiraci v okrajových kruzích mezi kreativními, nonkonformními lidmi. Extrém napájel mainstream. Ani estetizace sociálních významů není nic nového – bledá pleť se původně jevila krásná a žádoucí proto, že sdělovala, že nejste člověk, který by musel pracovat pod širým nebem. Ani není novinkou, že modely haute couture prezentované na molech se pro denní nošení zpravidla nehodí, jsou jen jakýmsi lartpourlartismem módního světa.
Ale současná revoluce je nová v tom, že v ní něco působí ošklivě, protože je to nové, nezvyklé a nerozumíte tomu. Ošklivost je přiznaný záměr. To je třeba příklad lesbické subkultury, žen, které si říkají „dykes“ – původně nadávka, kterou dnes hrdě kultivují. V tom, že by módní svět prvky jejich stylu nějak kooptoval, estetizoval a učinil je konvenčně atraktivními, vidí přímo nebezpečí.

Podobný případ je kult tlusťochů a zejména tlusťošek – korektní termín je body positivity. Jestliže tradiční americké elity byly a jsou štíhlé a bílé, tak propagátoři body positivity akcentují opak. I s třesoucími se faldy tuku a s celulitidou. Tento směr už pokročil v kolonizování módního byznysu. Firma Calvin Klein, která v minulosti svými reklamami hodně posunula styl prezentace spodního prádla, v roce 2019 vykročila radikálně novým směrem, když na billboardy v New Yorku nafotografovala černošskou „plus size“ raperku Chika, jejíž tělo vytéká z černobílého prádla všemi směry.

Na billboardu je slogan „Říkám mou pravdu v mých calvinech,“ přikývnutí progresivní ideologii zdůrazňující, že každý má svou pravdu, jíž je třeba naslouchat. Z naslouchání může být i dobrý byznys. Aktivistka Ashleigh Shackelfordová charakterizuje svou propagaci tlusťošství jako „dekolonizaci protičernošského tělesného násilí“. Na internetu lze nalézt úryvky z přednášky, kterou v roce 2017 přednesla na tradiční konferenci aktivistů demokratické strany Netroots Nation. Loni internet obletěla momentka z videa, která vystihuje sociální dynamiku, o kterou tu jde: posluchači, které vidíme, jsou do jednoho běloši. Shackelfordová má vedle sebe dvě tabule. Na jednu napsala řadu notoricky známých progresivistických termínů a na druhou větu „Všichni běloši jsou rasisti“ a pod to „Paypal me“ a internetovou adresu, na niž je možné poslat jí přes Paypal peníze. V úryvku na videu posluchače ujišťuje, že opravdu jsou rasisti a že běloši se ani nerodí jako lidé, nýbrž jako démoni.

Tradiční levicové avantgardě se nedalo upřít, že měla na své straně lepší výtvarníky než pravice. Ale současná mutace progresivní ideologie se v nebývalé míře spoléhá na popírání reality. Vyžaduje popírat biologickou odlišnost mužů a žen, i kdyby to mělo zničit sport nebo snížit bojeschopnost armád. Vyžaduje od příznivců popírat realitu vlastní sexuální touhy („heterosexualita mi vždycky přišla trapná,“ můžeme číst v typickém článku na téma „heteropesimismu“). Vyžaduje popírat realitu toho, že obezita má negativní zdravotní důsledky. To, že obézní lidé jsou nadprůměrně ohroženi těžkým průběhem covidu, je fakt, o němž se v americké veřejné diskusi usilovně mlčí. A popírání reality se konečně projevuje i v tom, že od levicového publika se žádá, aby se obdivovalo neumělým malůvkám aktivistů a aplaudovalo obludným graffiti a dokonce masivním sochám George Floyda, jež teď hyzdí ulice řady měst. Podobají se moai z Velikonočního ostrova víc než čemukoli z moderní civilizace. Pod tím samozřejmě stále pulzuje víceméně normální život a normální ekonomika. Vnucovaný kult ošklivosti je, jak by řekli postmoderní teoretici, jen nová forma ovládání.

Související

Piketty misunderstands Balzac

Vautrin’s Lecture

Hannes H. Gissurarson 25 October 2021

A Great Novel Misinterpreted

Piketty, Balzac, and Capitalism

Hannes H. Gissurarson 24 October 2021

Money Does Not Corrupt

Piketty, Balzac, and Money

Hannes H. Gissurarson 23 October 2021

Piketty misunderstands Balzac

Vautrin’s Lecture

Hannes H. Gissurarson 25 October 2021

A Great Novel Misinterpreted

Piketty, Balzac, and Capitalism

Hannes H. Gissurarson 24 October 2021

Money Does Not Corrupt

Piketty, Balzac, and Money

Hannes H. Gissurarson 23 October 2021

Piketty misunderstands Balzac

Vautrin’s Lecture

Hannes H. Gissurarson 25 October 2021

A Great Novel Misinterpreted

Piketty, Balzac, and Capitalism

Hannes H. Gissurarson 24 October 2021

Money Does Not Corrupt

Piketty, Balzac, and Money

Hannes H. Gissurarson 23 October 2021

Piketty misunderstands Balzac

Vautrin’s Lecture

Hannes H. Gissurarson 25 October 2021

A Great Novel Misinterpreted

Piketty, Balzac, and Capitalism

Hannes H. Gissurarson 24 October 2021

Money Does Not Corrupt

Piketty, Balzac, and Money

Hannes H. Gissurarson 23 October 2021