Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Evropská politika

Vzepřít se parnímu válci

Path for Europe

Jak dopadne přetlačovaná mezi evropskými institucemi, Maďarskem a Polskem? Budoucnost Evropské unie ovlivní zcela jistě. ...

Dva europoslanci maďarské vládní strany před týdnem plnili stránky evropských novin. Zatímco u Jozsefa Szájera, přistiženého na ilegální orgii s dvacítkou vesměs nahých pánů, jeho strana rychle vyvodila závěry (Szájer „dobrovolně“ odstoupil), v druhém případě má skandál politický, tedy zcela přípustný základ: Tamás Deutsch podobně jako Szájer patří k disidentské garnituře, která v březnu 1988 zakládala opoziční Svaz mladých demokratů – Fidesz. Deutsch je heterosexuál, na rozdíl od jedné Szájerovy svatby se ženil už třikrát. Ale je znám tím, že v politice nejde daleko pro ostré slovo. Na konci listopadu byl v rozhovoru pro jednu maďarskou televizi dotázán, co soudí o argumentu svého kolegy v europarlamentu, Němce Manfreda Webera, podle něhož kdo nedělá nic nekalého, nemusí se „mechanismu dohledu nad právním státem“ bát. Deutsch odpověděl, že mu to připomíná myšlení gestapa nebo maďarské státní policie v 50. letech. Vznikla další aféra a pobouření uvnitř frakce Evropské lidové strany, jejímž je Deutsch členem. Třicet ze 190 poslanců EPP podepsalo žádost, aby se hlasovalo o jeho vyloučení. Fidesz má už ve frakci pozastavené členství a ponížení tak výrazného člena, jakým Deutsch pro Fidesz bezpochyby je, by bylo dalším milníkem ve válce nervů, kterou proti maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi a jeho lidem velká část unijního establishmentu vede. Ta válka v těchto dnech dospěla na pokraj horké fáze.

Nezávislost justice, nebo hledání hole?

Proti „Bruselu“ v ní stojí konzervativní vlády v Budapešti a ve Varšavě. Několik let musely snášet kritiku za to, že prý doma podkopávají nezávislost soudní soustavy, neférově zacházejí s opozicí, (sexuálními) menšinami a médii. Litanie vyvrcholila letos v létě, když se jednalo o unijním rozpočtu na léta 2021 – 2027. K němu bude protentokrát, pod záminkou nakopnutí evropské ekonomiky po koroně, přidán takzvaný fond obnovy. Místo částky 1,1 bilionu eur se jednalo o 1,8 bilionu. Některým vládám se tento strmý nárůst peněz pro Brusel nelíbil. Vedena Nizozemskem hledala tato skupina argumenty na všech stranách. Jedním z nich byla nechuť dotovat členské státy, u nichž se ani neví, jestli snesou označení „právní stát“. Což byla samozřejmě narážka na Polsko a Maďarsko, proti nimž Evropská komise, respektive Evropský parlament vedou disciplinární řízení podle článku 7 Smlouvy o EU. Článek 7 umožňuje stíhat členské země za porušování takových „evropských hodnot“, jakými jsou „respektování lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, vlády práva a respektování lidských práv, včetně práv osob náležejících k menšinám“. Trestem může být odnětí hlasovacího práva v evropských orgánech: v europarlamentu, při ministerských radách, na summitech.

Věcná podstata obou disciplinárních řízení je velmi komplikovaná a přesahuje rozsah tohoto textu. Echo se hlavně v případě Polska mezinárodní kritice, podle níž se vláda strany Právo a spravedlnost pokouší podrobit justici, opakovaně věnovalo. Komise řízení proti Varšavě nakonec zahájila před třemi lety. V zásadě šlo o reakci vlády PiS na to, jak se předchozí vláda pokusila těsně před volbami na podzim 2015 opevnit na Ústavním soudu. Nechala zvolit nové soudce na místa, která ještě ani nebyla uvolněna, a udělala to těsně před volbami, o kterých správně tušila, že je prohraje. Konflikt se „starým“ Ústavním soudem eskaloval, posléze se přelil do zásadního střetu o způsob jmenování nových soudců, nakonec dospěl do fáze, v níž jedna část justice, ta „původní“, zpochybňuje legitimitu soudců nově jmenovaných. Ti „původní“ zpochybňují ty „nové“ za neutuchajícího povzbuzování z Bruselu.

Proti Maďarsku běží řízení podle téhož článku 7. Pro změnu ho inicioval Evropský parlament, před dvěma roky. Orbánovi vytýká podobné věci jako Evropská komise jeho polským spojencům: v justici především prý neúměrný vliv parlamentu na výběr členů Nejvyššího soudu. O tom by se opět dalo bohatě přít: národní rada soudců se sestává z 15 členů, jejího prezidenta sice volí parlament, ale zbývající členy vybírá soudcovský stav. Jenže Budapešti vytýká „Brusel“ kromě toho ještě změny ve volebním zákoně, obsazení mediální rady (poskytuje vysílací licence apod.) vlastními lidmi a podobně. Je vcelku bez debat, že Orbán provozuje silovou politiku v rámci možností a že kontroluje, podobně jako v Polsku PiS, i média, aspoň ta, která může nějak ovlivnit. Na druhou stranu v obou zemích to velmi podobně dělaly předchozí, „proevropské“ garnitury, aniž to někomu v EU vadilo. Kromě toho je mediální pluralita v obou pranýřovaných zemích o řád vyšší než například v Německu, kde veřejnoprávní stanice kárají vládu v zásadě jen tehdy, když se vláda odchýlí od vládní linie, a kde politickou nebo i jenom intelektuální opozici vůči převládajícímu konsenzu napadají ve stylu Rudého práva blahé paměti.

Zatracená jednomyslnost

Na summitu v červenci se staré výtky vůči Orbánovi a Kaczyńskému (respektive jeho spolupracovníkovi, předsedovi polské vlády Mateuszi Morawieckému) spojily s tvrdošíjností nizozemského premiéra Marka Rutteho, který hledal všechny možné způsoby, jak ucpat penězotoky k příjemcům dotací. Spojitost mezi „vládou práva“ a vyplácením evropských dotací se i přes urputný odpor Budapešti a Varšavy do závěrů summitu dostala, byla ovšem zředěna závěrečnou poznámkou, že pokud by Komise konstatovala porušení právního státu a navrhla zastavit platby, k návrhu se ještě vrátí Evropská rada. Na Evropské radě přitom platí zásada jednomyslnosti, tedy Orbán, Morawiecki nebo jakýkoli jiný premiér by tam trest pro spřátelenou vládu mohli torpédovat.

Což se nelíbilo Evropskému parlamentu, který vznesl hrozbu, že rozpočet EU i fond obnovy neschválí. Byla to krajně nepřesvědčivá hrozba, neboť z fondu obnovy mají zhruba dvě třetiny peněz putovat do projektu „bezuhlíkové ekonomiky“, což je pro Evropský parlament srdeční záležitost. Ale takovou jednoduchou úvahu předsedající Německo neudělalo.

Kritici obou konzervativních vlád dávno před červencovým summitem nebyli s procedurou podle článku 7 spokojeni. Ten obsahuje princip jednomyslnosti, Maďar může podržet Poláka, Polák Maďara. Článek 7 tedy nevede k cíli. Nový mechanismus, který evropské dotace podmiňuje „dodržováním vlády práva“, byl pokus celý ten nemilovaný princip jednomyslnosti obejít. A poněvadž se to tak úplně nepovedlo na summitu, obešly se jeho závěry. Unii předsedající Berlín se s Evropským parlamentem v zásadě domluvil na tom, že o stopce pro dotace se nakonec přece jen bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, bez možnosti veta. Odtud hrozba Orbána a o něco uhlazeněji i Morawieckého, že tedy veta použijí při hlasování o unijním rozpočtu.

Orbán to oznámil v polovině listopadu, a jak se dalo čekat, strhla se bouře. Budapešť a Varšava v ní dostaly roli nezodpovědných spratků, kteří kvůli svým domácím machinacím a ohýbání zákonů riskují oživení evropské ekonomiky. Věc vrátil z hlavy na nohy Orbán v interview s redaktory německého týdeníku Die Zeit. Na jejich poznámku, že Orbán pohrůžkou veta vyhrotil situaci a „teď dva vlaky jedou proti sobě“, Maďar odpovídá: My jen bráníme status quo, z našeho pohledu „maďarský vlak stojí, německý vlak se přibližuje a snaží se nás vytlačit z trati“.

S posledním nápadem, jak se i za takové situace zbavit onoho zatraceného principu jednomyslnosti, přišla šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Do médií unikla její úvaha, že kdyby Varšava a Budapešť skutečně trvaly na zablokování rozpočtu a fondu obnovy, ostatních 25 členských států je vlastně může obejít díky mechanismu tzv. zesílené spolupráce. Tentokrát už by ta objížďka vedla kolem všech evropských institucí, peníze by se půjčovaly na mezivládní úrovni.

Z freedom fighterů „diktátoři“

Takže 9. prosince zřejmě EPP bude hlasovat o vyloučení chuligána Deutsche z frakce; a o den později začíná summit. Před ním dvojici Orbán - Morawiecki aspoň zčásti podpořil premiér Slovinska Janez Janša. Pozoruhodné je, že tito tři muži budou jediní z účastníků summitu, kdo má osobní zkušenost s bojem proti diktatuře. Projev Orbána z jara 1989, v němž vyzval k odchodu „Rusů“ z Maďarska, je dostatečně znám. Morawiecki jako syn legendárního velitele Bojující Solidarity čelil fyzickým výhrůžkám tajných policistů, když jim nevyzradí otcův úkryt. Slovinský disident Janša byl ještě v roce 1988 odsouzen do jugoslávského vězení. A tyto tři muže teď z autoritářských či dokonce diktátorských sklonů obviňují lidé, kteří často nepoznali život mimo aparát politických stran, státních úřadů, advokátních kanceláří, kteří už odvykli představě, že by jejich ideologii někdo mohl čelně zpochybňovat. K tomuto hlavnímu proudu v Evropě musíme počítat například většinu české KDU-ČSL, jejíž reprezentantka Michaela Šojdrová byla původně vybrána pro roli hlavního žalobce ve věci Deutsch (s pohnutkou oslabit Visegrád) a až po nátlaku nejmenovaného europoslance z ODS svou účast aspoň stlačila na úroveň řadové signatářky dopisu.

Celá bitva o rozpočet a o „mechanismus dohledu nad právním státem“ se pochopitelně nevede v ideologickém vzduchoprázdnu. Zhruba před měsícem v Polsku ústavní soud, ten „nový“, zpřísnil už tak přísný zákon o potratech. Orbánův kabinet zase vypracoval ústavní dodatek, že v rodině „je matka žena a otec muž“. Chce tím předejít homosexuálním párům, které budou žádat o adopce dětí, poněvadž v Maďarsku mohou být adoptovány jen manželskými páry nebo singles.

Takové reakcionářské záchvěvy vyvolávají na západ od bývalé železné opony nevoli. Evropský parlament 26. listopadu odsoudil verdikt polského ústavního soudu (zřejmě v rámci boje proti politizaci soudů) a Evropskou komisi vyzval k tomu, aby „sexuální a reprodukční práva v Unii zaručila tím, že do příští strategie EU v oblasti zdraví včlení právo na umělé přerušení těhotenství“. Komise sama pak v reakci na Orbána přispěchala se strategií EU v otázkách LGBT. Tuto strategii představila naše Věra Jourová, což byla druhá smutná stopa v celé válce Evropy proti Maďarům a Polákům.