Email Facebook Twitter LinkedIn
×ECR Party
The Conservative
ECR Party
TheConservative.onlineTwitterFacebookInstagramYouTubeEmailECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentary
CzechCzechEnglishBulgarianCroatianItalianPolishRomanianSpanishSwedish
The Conservative
Novinky & Komentáře   |    TV   |    Print   |    Publicisté

Životní prostředí zachrání hospodářský růst a inovace (druhá část)

Nedávno jsme Vám přinesli první část rozhovoru, ve kterém se Petr Dvořák snaží nalézt odpovědi na jaké jsou silné stránky konzervativního přístupu k životnímu prostředí. Nyní vychází druhá část. ...

Kvalita vládnutí

„Mnoho nepříjemných důsledků klimatické změny jsou ve skutečnosti symptomy nekvalitního řízení a nedostatečného rozvoje,“ pokračuje Shellenberger. To, zda někdo přežije přírodní katastrofu nebo přijde o majetek, závisí mnohem víc na tom, zda žije v bohaté, dobře spravované zemi s kvalitní infrastrukturou a opatřeními, než na přírodní události samotné. Analogicky můžeme už dnes s jistotou říct, že sucho a nepříznivé klimatické jevy si vyberou mnohem větší daň na našich scelených lánech než na pár kilometrů vzdálených, tradičně pestrých políčkách sousedního Rakouska. Environmentální problémy a klimatické změny představují riziko, ale ve finále rozhoduje hlavně způsob, jakým na ně reagujeme! Drtivou většinu rizik dokážeme předvídat a připravit se na ně, pokud je někdo při vládnutí bude brát vážně. Právě proto je tak důležitá kvalitní politika, která dokáže odpovědně investovat do inovací a všestranně výhodných řešení (jež zvýší biodiverzitu a kvalitu lidského života bez ohledu na to, jaký scénář klimatické změny nakonec převládne).

Jednou ze slabých stránek české politiky ­ovšem není formulace řešení, ale spíše jeho aplikace a implementace: „Chtělo by to větší flexibilitu, ale zároveň i spolehlivé záruky toho, že co je jednou naplánováno, nebude se odsouvat na neurčito,“ zmiňuje například expertka na odpadové hospodářství Alena Myslivcová Fučíková, odkazujíc na aktuální vládu chaosu v pravidlech odpadového hospodářství. „Nynější schválení několika zákonů a novel týkajících se odpadového hospodářství a […] posunutí toho nešťastného zákazu skládkování ovlivňuje obrovský mnohamiliardový byznys, kde jsou proti sobě postaveni aktuálně vítězní skládkařští králové se svými miliardami ročního zisku a svozové firmy, spalovny, investoři do recyklačních technologií a mnoho dalších subjektů, které naopak tento krok naprosto demotivoval. Viděli světlo na konci tunelu v podobě zákazu skládkování v roce 2024. V dobré víře investovali své prostředky do rozvoje technologií, výzkumu a vývoje nových směrů nakládání s odpady a místo činů před sebou opět vidí jen sliby a další možná.“

Dokážou tedy naše politické instituce na poptávku po odpovědném řízení vůbec reagovat? Jsou nastaveny tak, aby adaptaci na klimatické změny samy zajišťovaly, nebo dokonce nebránily inovacím vzešlým ze soukromého sektoru? Na příkladu environmentální otázky je dobře patrný rozdíl mezi politickými misemi starého a nového typu: už nám nejde o konkrétní, dobře ohraničený a definovatelný úkol (příklad: elektrifikovat všechny vesnice), ale o komplexní řízení celého systému (příklady: „vylepšit robustnost dodavatelských řetězců“ nebo „reformovat vzdělávání“). Komplexní mise vyžadují kompetentní státní úředníky, skutečné politické vedení, přiměřenou stabilitu vládnutí, společenskou důvěru a v neposlední řadě důvěru v budoucnost. Zdaleka ne všeho se nám přitom nyní dostává. Také proto je tak těžké zajistit efektivní environmentální policy – kvůli všem vnořeným nedostatkům a selhávání řízení nevíme, kde vůbec začít. Úspěch zelené politiky proto nakonec závisí především na kvalitě politiky a na ochotě přijmout politickou odpovědnost za zvolené řešení.

Růst šetří přírodu

Státy investují do kvality životního prostředí tím víc, čím jsou bohatší, a už jen samotný luxus ekologického uvažování závisí na ekonomické prosperitě. Ekonomický růst nenese odpovědnost za ekologické problémy, naopak jasně koreluje s celou řadou podstatných ukazatelů, podle kterých se lidstvu objektivně vede stále lépe. Růst je navíc sám o sobě nemilosrdně neutrální: vše, co posílí ekonomickou aktivitu, se promítne do růstu HDP (tedy třeba i opatření na likvidaci environmentální zátěže). Klíčové však je, že růst znamená také schopnost dosáhnout lepších výsledků efektivnějším způsobem, tj. za použití méně zdrojů a lepšího nakládání s energií. To je dnes hlavně argument pro co největší přesměrování státních peněz do výzkumu, inovací, spolupráce akademického a soukromého sektoru a investic do zelených technologií. „Hospodářský růst není nějaká primitivní záležitost výroby více věcí, která nebere ohled na spoustu možností – co konzumovat, jaké technologie používat –, jež se do vývoje HDP promítají,“ uvádí Paul Krugman. A Joseph Stiglitz doplňuje: „Jakkoli pochybná je obsese sledovat neustále se zvyšující růst, bez něj zůstanou miliardy lidí bez dostatku potravin, oblečení, bez bydlení, vzdělání nebo lékařské péče. […] Je tu nicméně dost velký prostor zaměřit se na kvalitu růstu, na podstatné zmírnění jeho dopadů na životní prostředí.“

Rozumná politika by se tedy neměla hnát za hodnotou jednoho agregovaného čísla, ale soustředit se na to, jak jsme jej dosáhli. Prací bez přidané hodnoty, nebo chytrými technologiemi? Za cenu negativních externalit, nebo úsilím o jejich odstraňování? Nesmíme ztratit cit pro skutečnou lidskou kreativitu, která růst bohatství vytváří, a může tím zajistit postupnou internalizaci ekologické zátěže, efektivnější využívání zdrojů a v budoucnosti možná i konec závislosti na fosilních palivech. V zemích EU se mezi lety 1990 a 2017 podařilo dosáhnout redukce emisí o 22 %, která ovšem provázela růst ekonomiky o 58 %. Výsledkem je tedy vyšší efektivita. Podobně ekonomika Spojených států mezi lety 2008 a 2018 vzrostla o 15 %, ačkoli spotřeba energií za stejnou dobu klesla o 2 %. Nikoli proto, že by toho lidé vyrobili méně, ale proto, že díky inovacím postupně vyrábějí chytřeji. „Růst je proto udržitelný donekonečna… Ti, kdo říkají, že nekonečný růst je ve světě omezených zdrojů nemožný, nebo minimálně neudržitelný, se mýlí. Růstu můžeme dosáhnout tak, že dokážeme udělat více, i když toho použijeme méně,“ shrnuje autor knihy How Innovation Works Matt Ridley.

Růst navíc není dobrý jen pro lidi a jejich ekonomiku, ale i pro přírodu. Michael Shellenberger přesvědčivě dokládá, jak rostoucí bohatství zachránilo před vyhynutím řadu živočišných druhů (želvy, velryby), za jejichž živočišné produkty lidé vymysleli náhrady, nebo jak lidé pravidelně přestávají ničit pralesy, jakmile se dostanou z nejhorší chudoby a mohou si dovolit topit něčím jiným než dřevem nebo se přestěhovat do města. V neposlední řadě je ekonomický růst „nezbytnou podmínkou pro budování infrastruktury na ochranu před přírodními katastrofami, ať už jsou způsobené klimatickou změnou nebo ne“. Proto bez ekonomického růstu všude na Zemi a bez masivního rozvoje technologií nemůžeme vyřešit ani naše současné environmentální výzvy.

Životní prostředí je speciální

I když věříme v hospodářský růst, chápeme, že samotný trh nás nespasí a že s environmentálními statky budeme muset vždycky nakládat opatrněji než s jinými. Konzervativec při pohledu na kus země často nevnímá jen její tržní hodnotu; často vidí cenné dědictví, které je třeba předat dál, jeho význam pro místní mikrokosmos a jeho místo ve složitém systému. Proto patrně bude bojovat nejen za svobodu vlastníků, ale také za obecné bezpečí, tj. pestrost a z ní vyplývající odolnost (schopnost přežít v měnících se podmínkách). Odtud plyne i větší tolerance vůči netržním řešením, pokud jsou ve veřejném zájmu, a ochota pracovat s přísnějšími pravidly pro veřejné služby a statky.

Konzervativci se od radikálních příznivců trhu obecněji odlišují tím, že na světě vidí prostor i pro statické věci. Zatímco v rámci teoretické diskuse je myšlenka, že by se veškerá příroda rozdělila mezi soukromé vlastníky, kteří by dohlédli na její zachování, v zásadě dokonalá, jako konzervativci hledající řešení pro náš skutečný svět ji musíme odmítnout: transakce týkající se přírody, krajiny, ale i širších infrastrukturních a ekosystémových služeb (pitná voda, nakládání s odpady, čistý vzduch, úrodná půda…) jednoduše nejde odpoutat od konkrétního místa, nejde je oddělit od jejich vlivu na místní společenské i přírodní vazby, které pro lidi typicky mají i jinou než tržní hodnotu. V takovém pojetí má například člověk právo bydlet na místě, které považuje za své, a nikoli být trhem donucen přesídlit jinam kvůli budování skládky, byť by to třeba dávalo smysl a ekonomicky by se mu to vyplatilo. Spíš než čekat, jak trh promění naši krajinu, je nám bližší promýšlet, jak ji co nejlépe zachovat.

Přes veškeré výhrady a podmínky však neexistuje důvod domnívat se, že by nějaký jiný systém dokázal veřejný zájem uspokojit lépe než svobodná ekonomika, právní stát a liberální demokracie. Přiměřeně regulované trhy, fungující v rámci smysluplných a efektivně vynucovaných zákonů, mají tu největší šanci, že přispějí k harmonii a odolnosti životního prostředí. Fundamentální stavební kameny kapitalismu, jako jsou nabídka a poptávka, konkurence, soukromý zájem, soukromý majetek a volný obchod, samy o sobě přispívají k efektivnímu nakládání se zdroji, včetně těch ekologických, takže je třeba je chránit. Trh tedy není samospasitelný, je to nicméně nezastupitelný nástroj, kterého bychom se v rozsáhlých oblastech environmentální politiky neměli vzdávat.

Chápejme ekologické výzvy především jako příležitosti, které otevírají nové možnosti investic, win-win strategií, nových pracovních míst v cirkulární ekonomice a úžasných technologií, na kterých lidstvo pracuje.

Nesázet vše na jednu kartu

Často se stává, že když se vlády v různých částech světa pokoušejí vyřešit environmentální problém radikální změnou, naběhnou si a způsobí více škody než užitku. Příkladem jsou protipovodňová opatření, která se snažila přeměnit přirozené vodní toky na svého druhu inženýrské sítě, jež však na mnoha úrovních poškodily ekosystémy a celkovou bezpečnost krajiny nakonec zhoršily. Dále sem patří všechny případy jednostranných sázek na technologii, která se v okamžiku hlasování i díky lobbingu jeví jako spása, časem se však ukáže, že problém je složitější a že protežované řešení způsobuje další a další potíže, například když ekonomické subjekty motivuje k plýtvání, zbytečnému zneužívání krajiny a nejrůznějšímu ohýbání pravidel (viz generaci biopaliv, která se ukázala jako špinavější než tradiční paliva).

Nekvalitní zákony či směrnice vedou k problémům na úrovni obce (černé skládky, pokud je legální nakládání s odpady příliš drahé), státu (česká fotovoltaika) i EU (podvody ve vykazování hodnot motorových emisí). Proto bychom měli vždy usilovat ne o jediné radikální řešení, které naše problémy vyřeší jednou provždy, ale o soubor odlišných přístupů, abychom minimalizovali riziko, že se případné špatné a obtížně změnitelné rozhodnutí „propíše“ do mnoha problémů jinde. Vyžaduje to především skutečnou subsidiaritu a větší přesun odpovědnosti na nižší úrovně. I když jsou nejdůležitější environmentální výzvy globální, většinu běžných problémů je vhodnější řešit právě tam. Evropský kontinent i Česká republika jsou zatíženy nerovnoměrně, jejich regiony čelí různým problémům, které se vyvíjejí různou rychlostí. Kvalitní environmentální politika by to měla reflektovat. Není důvod, aby normy nepočítaly s přizpůsobováním parametrů v jednotlivých regionech. Umožní to soutěž o kvalitu života na různých místech, maximální využití komparativních výhod a v neposlední řadě se díky experimentování snáze dozvíme, jaká řešení opravdu fungují.

Konzervativní zelená politika se proto nesmí bránit tomu, aby své plány a postupy přizpůsobovala průběžně, aby ponechávala kompetence samostatným aktérům a aby usilovala o pestrost, protože vzhledem k nejistotě, která ohledně environmentálních problémů panuje, je sebelepší univerzální řešení mimořádně nejistou investicí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že ideálem pro české země není iluzorní divoká příroda, ale paleta napůl přirozených ekosystémů – bohatá, rozmanitá a živě se proměňující kulturní krajina, která nepředstírá oddělenost „přirozeného“ a „lidského“ prostředí – vždyť původní příroda v Evropě už neexistuje.

Je to v našich rukou

Racionální způsob uvažování, zvyšování kvality vládnutí, využití trhu a hospodářského růstu, investice do vědy a technologií nebo sestavení pestrého portfolia přístupů jsou pro úspěšnost environmentální politiky zásadní. Daleko nejdůležitější je ale narativ, který si zvolíme – jak o ekologických výzvách budeme uvažovat a jakou roli v politice budou hrát. Hlasem, který dosud zazníval nejsilněji, byl hlas skepse a rezignace. Velká část ekologů ve druhé polovině 20. století ignorovala zásadní přínosy hospodářského a technologického pokroku pro kvalitu života všude na Zemi. Tito ekologové se obávali ekonomického růstu a akcentovali strategii zákazů, limitů, dobrovolného omezení a obětování kvality života. Tento postoj se promítl i do uvažování současných nejradikálnějších hnutí. Pokud by však ta měla pravdu, nemá už smysl se o cokoli snažit.

Změňme proto přístup. Využijme „environmentální žal“ jako motivaci, jak zlepšit územní plánování nebo financování zemědělců. Chápejme ekologické výzvy především jako příležitosti, které otevírají nové možnosti investic, win-win strategií, nových pracovních míst v cirkulární ekonomice a úžasných technologií, na kterých lidstvo pracuje. Pokud lidé dostanou možnost uvažovat o klimatických změnách jako o bezprecedentní, ale zvládnutelné výzvě, která si vyžádá adaptaci, inovace, efektivnější pomoc chudým zemím a důslednější mezinárodní spolupráci, získají pocit, že mají určitou kontrolu nad svým osudem a dokážou se s problémy poprat mnohem lépe. Uhranutí blížící se apokalypsou vede k paralyzované beznaději nebo rezignovanému vyčkávání. Pragmatická politika proto musí pracovat s konceptem klimatických změn, který je dobře uchopitelný, nesnaží se v lidech neustále budit pocit viny a ukazuje jim možná řešení. Pokud si uvědomíme, že většinu environmentálních škod nepůsobí samotná příroda, ale spíše chudoba, nekompetentní politika, nespravedlivé zákony nebo nekvalitní infrastruktura, je rázem jasné, že problémy dokážeme zvládnout. Nizozemci, kteří si podstatnou část své země metr po metru vydobyli z moře, by mohli vyprávět. Takový přístup k environmentálním výzvám mi dává smysl.

Odkaz na první část analýzy