Arménský premiér Pašinjan se v Bruselu setkal se západními představiteli

V médiích není příliš často slyšet o bojujícím kavkazském regionu, protože v současné době se pozornost soustředí na Ukrajinu a Izrael. Pravdou však je, že Kavkaz se zmítá v ozbrojených konfliktech a nestabilitě od roku 1991, kdy tři země tohoto regionu (Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie) získaly nezávislost na Sovětském svazu.

Jedním z národů, které byly nejvíce postiženy, zejména v posledních letech, je starobylá Arménie, malý národ, který je však baštou křesťanství na Kavkaze, jedním z prvních křesťanských národů na světě, a přestože má na svém území pouze 2,8 milionu obyvatel, jeho diaspora čítá více než 7 milionů lidí po celém světě. Přesto však také trpí brutálními důsledky toho, že se nachází v regionu, který byl centrem střetů a soupeření mezi říšemi, jako byla Ruská, Osmanská a Perská říše, které po staletí soupeřily o hegemonii v regionu.

Arméni ztratili svou národní příslušnost ve 14. století a jen nakrátko ji získali zpět v roce 1918, aby byli v roce 1920 začleněni do SSSR. V tomto období na počátku 20. století prožili Arméni také jednu z nejtraumatičtějších událostí ve svých dějinách, a to genocidu Arménů, kterou v letech 1915-1917 spáchala Osmanská říše ovládaná muslimy a která si vyžádala možná až 1,5 milionu obětí.

Další velkou výzvou, se kterou se Arméni museli potýkat, je jejich sousední Ázerbájdžán, mnohem větší, lidnatější a na zdroje bohatý muslimský stát, který však nemá takovou národní a kulturní starobylost jako Arménie. Územní expanzionismus Ázerbájdžánu vedl k intenzivním etnickým konfliktům, které vyvrcholily na počátku 90. let 20. století, kdy Arménie a Ázerbájdžán získaly nezávislost, dále v 90. letech 20. století, kdy se rozpadl SSSR a oba státy znovu získaly nezávislost, a poté sporadicky v roce 2000 s výraznými vrcholy v roce 2020.

Velká část konfliktu se soustředí na Náhorní Karabach (arménsky Arcach), malou hornatou oblast, která je etnicky arménskou enklávou, jež je zcela obklopena Ázerbájdžánem a je mezinárodně uznávána jako součást suverénních mezinárodních hranic Ázerbájdžánu. Sovětský svaz, který byl expertem na „rozděl a panuj“ a cynickou manipulaci s etnickými hranicemi, se v roce 1921 rozhodl vytvořit z Náhorního Karabachu autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky, což se setkalo se silným odporem etnicky arménského obyvatelstva v regionu a vedlo k silné diskriminaci a represím vůči Arménům a jejich kultuře v sovětském období.

Přestože se během sovětského období dařilo udržet etnický konflikt na uzdě, rozpad SSSR v 90. letech a následné mocenské vakuum vedly k explozi etnického konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. První válka o Náhorní Karabach (1988-1994) vypukla během rozpadu SSSR, kdy se Ázerbájdžán snažil vyhlásit nezávislost a Náhorní Karabach se pokusil oddělit od Ázerbájdžánu a připojit k Arménii. V roce 1994 bylo podepsáno příměří, které vedlo k faktické nezávislosti Náhorního Karabachu jako Arcachské republiky, která však má úzké vazby na Arménii. Druhá válka o Náhorní Karabach vypukla v roce 2020, kdy Ázerbájdžán napadl Arcach. Tentokrát se však poměr sil mezi Arménií a Ázerbájdžánem podstatně změnil a válka vyústila v to, že Ázerbájdžán získal kontrolu nad většinou území Arcach. Příměří podepsané v roce 2020 nevedlo k trvalému míru, Ázerbájdžán v roce 2022 uvalil na Arménii blokádu a v roce 2023 zahájil další invazi.

Tato třetí válka skončila ázerbájdžánskou okupací Arcach, rozpadem tohoto státečku a masovým odchodem Arménů z jejich historické vlasti. Kromě toho došlo k pohraničním střetům mezi Ázerbájdžánem a Arménií a Ázerbájdžán obsadil řadu arménských pohraničních vesnic. Kromě toho existují obavy, že Ázerbájdžán může mít zálusk na vlastní území Arménie. Částečně reaguje na vnitřní záležitosti a také na ázerbájdžánský a panturecký nacionalismus, neboť ázerbájdžánský diktátor a silný nacionalista Alijev možná usiluje o vytvoření pozemního koridoru mezi ázerbájdžánskou pevninou a ázerbájdžánskou exklávou Nachčivan, která je od zbytku Ázerbájdžánu odříznuta arménskou provincií Sjunik. To by následně umožnilo vytvoření Pan-Turkického koridoru, který by propojením Ázerbájdžánu (a dalších středoasijských turkických států) s Tureckem naplnil pan-turkické nacionalistické ambice ázerbájdžánského vůdce Alijeva a jeho tureckého spojence Erdogana.

Dalším důležitým důvodem ázerbájdžánské bojovnosti je nestálý geopolitický kontext a složitá souhra ekonomických a politických zájmů na Kavkaze. Za prvé, brutální ruská invaze na Ukrajinu destabilizovala Kavkaz, odvedla pozornost Ruska od oblasti, která byla historicky jeho zadním dvorem, a vytvořila příznivou příležitost pro ambiciózní regionální hegemony, jako je Turecko, které podpořilo územní ambice svých ázerbájdžánských spojenců na vytvoření „Velkého Ázerbájdžánu“, přičemž samo usiluje o vybudování jakési „Turkické říše“. Ruské imperialistické úsilí na Ukrajině nakonec povzbudilo další imperialisty a územní revizionisty, jako je ázerbájdžánský Alijev.

Současně zátěž, kterou na Rusko uvalila válka na Ukrajině, znemožnila Rusku plnit závazky vůči jeho tradičnímu spojenci Arménii. Arménie byla od rozpadu SSSR úzce spojena s Ruskem a byla členem Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), která byla takříkajíc obdobou NATO v postsovětském prostoru. Vztahy mezi Arménií a Ruskem se však po konfliktu s Ázerbájdžánem zhoršily, protože bojující Arménie obvinila Rusko, že nedokázalo ubránit její území před ázerbájdžánskými drápy. V této souvislosti Arménie zmrazila svou účast v CSTO a místo toho se obrátila na Západ, kde hledá spojence proti Ázerbájdžánu.

Pomoc Západu tomuto křesťanskému národu se však kvůli složitému geopolitickému komplexu nedostavila. Západ se rétoricky zavázal bránit arménskou suverenitu a územní celistvost. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell a ministr zahraničí USA Anthony Blinken se minulý týden v Bruselu setkali s arménským premiérem Nikolem Pašinjanem. Von der Leyenová zopakovala svůj „slib stát Arménii po boku“, uvedla, že „hodnoty a zájmy EU a Arménie se stále více sbližují“ a že dalším krokem je „nová a ambiciózní agenda partnerství mezi Evropskou unií a Arménií“. Šéf EU se rovněž zmínil o „těžké situaci vysídlených Arménů z Karabachu“. USA zase v září uspořádaly v Arménii společné vojenské cvičení jako demonstraci síly.

Ve skutečnosti je však Západ ve skutečnosti omezován a pravděpodobně je rukojmím Ázerbájdžánu kvůli ekonomickým zájmům. Arménie je sice kulturně bohatý křesťanský národ, který hodnotově patří do západní rodiny, ale má málo zdrojů a je relativně slabší. Ázerbájdžán je naopak bohatý na zdroje a má silnou armádu podporovanou Tureckem a Izraelem. To má zvláštní význam, protože EU je stále více závislá na dodávkách plynu z Ázerbájdžánu, zejména po ruské invazi na Ukrajinu a přerušení dovozu z Ruska.

Vývoz plynu z Ázerbájdžánu do EU se v roce 2022 skutečně zvýšil, a to z 19 miliard metrů krychlových v roce 2021 na 22,3 miliardy v roce 2022 (EU a Ázerbájdžán totiž v roce 2022 podepsaly předběžnou dohodu o zdvojnásobení toku plynu do roku 2027). To má pro Evropu hluboké geopolitické důsledky, neboť tato energetická závislost omezuje zahraničněpolitickou autonomii EU a činí z ní rukojmí Ázerbájdžánu. Proto je nezbytné, aby EU přehodnotila svou geopolitickou strategii a zvážila, zda je ochotna vydat svůj křesťanský národ napospas imperialistické expanzi Ázerbájdžánu, a to nejen kvůli tomu, co by to znamenalo z morálního hlediska, ale také proto, že by to vytvořilo další precedens nekontrolovaného územního revizionismu a co by to mohlo znamenat pro další národy, které jsou ohroženy expanzivními sousedy (např. Moldavsko, Polsko, Gruzie a pobaltské státy v Evropě).