Subscribe
Porážka Kamaly Harrisové a návrat Donalda Trumpa
V posledních letech byla Kamala Harrisová prezentována jako tvář progresivní budoucnosti Spojených států. Jako žena, Afroameričanka a Asiatka, ztělesňovala progresivní sen o inkluzivním a multikulturním vedení. Dokonalá volba, která měla porazit ty „zlotřilé“ republikány a nastolit „nový světový řád“. Když si ji Joe Biden vybral za svou spolukandidátku, mnozí komentátoři to označili za průlomový krok, za zlom v americké historii. Harrisová nebyla jen političkou, byla symbolem, praporem pro ty, kteří věřili, že se Spojené státy mohou stát majákem nového světového řádu, který bezpodmínečně prosazuje ideologii probuzení. Navzdory chvále a nadšení médií však byla politická kariéra Kamaly Harrisové plná kontroverzí. Během svého působení ve funkci kalifornské generální prokurátorky čelila Harrisová obviněním, že prosazuje politiku, která udržuje masové uvězňování, jež postihuje zejména menšiny. Později bylo její působení ve funkci viceprezidentky široce kritizováno za neschopnost řešit klíčové krize, například migrační vlnu na jižní hranici USA. Její veřejná vystoupení byla často považována za nepřesvědčivá, opakovaně docházelo k přehmatům a její vystupování bylo vnímáno jako odtažité a neautentické. Vzestup Harrisové na výsluní podpořila kombinace politiky identity a podpory médií, která ji vykreslila jako nevyhnutelnou nástupkyni Joea Bidena. Mnozí v ní viděli kandidátku, která konečně prolomí skleněný strop – stane se první ženou na postu prezidenta Spojených států. Pod povrchem se však začaly projevovat trhliny v jejích politických základech. Průzkumy ukazovaly nedostatek nadšení dokonce i u klíčových voličů Demokratické strany, přičemž mnozí zpochybňovali její vůdčí schopnosti a schopnost navázat kontakt s běžnými Američany. Když přišly volby v roce 2024, mnozí očekávali, že Kamala Harrisová využije svého zviditelnění a bude usilovat o prezidentský úřad. Progresivní média ji vykreslovala jako osobnost předurčenou k porážce Donalda Trumpa, který připravoval svůj návrat na politickou scénu. Progresivní narativ však dostal tvrdý zásah: Harrisová nejenže prohrála, ale prohrála i drtivě, což zdůraznilo odtržení progresivní elity od zbytku země. Co odhalily výsledky? Republikáni si zajistili hlasy voličů, Sněmovnu reprezentantů, Senát i prezidentský úřad Spojených států. Nemluvě o ostudných scénách, kterých jsme museli být svědky v největší demokracii světa. Mohl by republikánský kandidát vydržet pokusy o atentát? Mohl by být nucen mluvit za neprůstřelným sklem? Představte si, že by se stal opak – jaká by byla reakce. Místo toho ten výstřel udělal hluk jen ve chvíli, kdy opustil hlaveň, a pak na něj progresivní média jako by zapomněla. Donald Trump zase znovu prokázal svou schopnost rezonovat se srdcem Ameriky. Mluvit k „nitru“ národa se nerovná populismu, navzdory tomu, co mnozí říkali. Znamená to přinést jasné poselství, podložené konkrétními tématy, jako je ekonomika, bezpečnost a kontrola imigrace, které znovu získalo důvěru Američanů. Zatímco pokrokáři pokračovali v debatách o genderové identitě a „klimatické spravedlnosti“, Trump se zaměřil na pracovní místa, rodinu a národní suverenitu.
Výsledek? Drtivé vítězství, které omezilo politické ambice Kamaly Harrisové a vrátilo do Bílého domu konzervativní vedení. Trumpova kampaň také podtrhla širší ideologický posun v americké politice. Jeho schopnost aktivizovat voliče v tradičně demokratických baštách poukázala na rostoucí frustraci z progresivní politiky vnímané jako odtržené od reality. Zaměřením se na hmatatelné problémy – rostoucí inflaci, míru kriminality a bezpečnost hranic – Trump redefinoval narativ a dokázal, že obavy běžných Američanů nelze ignorovat. Toto vítězství nebylo jen Trumpovým osobním triumfem, ale potvrzením konzervativních hodnot jako základního kamene americké vlády.
Italsko-albánský model migrace: Příklad pro Evropu
Zatímco Spojené státy oslavovaly návrat Donalda Trumpa, v Evropě se diskutovalo o jiném konzervativním modelu, který upoutal mezinárodní pozornost: o migrační dohodě mezi Itálií a Albánií. Italská vláda vedená středopravicovou koalicí s hlavní stranou Bratři Itálie uzavřela s Albánií dohodu o efektivnějším řízení migračních toků. Dohoda stanoví, že nelegální migranti, kteří se vylodí v Itálii, jsou převezeni do přijímacích středisek v Albánii, kde jsou zpracovány jejich žádosti o azyl. Pouze ti, kterým byl udělen status uprchlíka, mohou nakonec vstoupit do Evropské unie. Jedná se o jasnou strategii, která má odradit od nelegálního přistěhovalectví. Politika nikoli „na zádech migrantů“, jak se to někteří snažili formulovat, ale proti obchodníkům s lidmi, kteří zneužívají zoufalství prchajících. Tento model, připomínající politiku Spojeného království vůči Rwandě, se setkal se skepsí některých humanitárních organizací a části italské justice. Střet byl ostrý. Opoziční strany jej odsoudily jako nehumánní a odporující zásadám mezinárodního práva. Soudnictví, konkrétně italský právní systém, se pokusilo iniciativu zablokovat s argumentem, že Albánie není „bezpečnou zemí“, která by se mohla zabývat žadateli o azyl. Je třeba poznamenat, že Albánie je zemí, která požádala o členství v Evropské unii. Dohoda rovněž odráží pragmatický přístup k dlouhodobému problému. Itálie, která se často nachází v první linii evropské migrační krize, se snažila zmírnit zátěž svých zdrojů a zároveň vyslat silný signál proti nelegální migraci. Zapojením Albánie italská vláda ukázala, že regionální partnerství může nabídnout životaschopná řešení složitých problémů. Toto ujednání je výhodné nejen pro Itálii, ale poskytuje Albánii také ekonomické pobídky a příležitost posílit své vazby s EU. Před několika dny však italský nejvyšší soud vydal rozhodnutí, které tuto situaci zvrátilo. Soud určil, že rozhodnutí o tom, které země jsou „bezpečné“, přísluší výhradně vládě, nikoliv soudům. Tento rozsudek představuje vítězství výkonné moci a důležitý krok k efektivnějšímu řízení migrace. Kromě toho zdůraznil zásadní problém: v demokracii nelze rozhodovací pravomoc v otázkách zahraniční politiky a národní bezpečnosti podřizovat soudnímu aktivismu. Italsko-albánský model se již dočkal pochvaly od několika evropských zemí, které v tomto řešení vidí možné východisko z migrační krize, jež kontinent sužuje. Zatímco Evropská unie nadále jedná o reformě dublinského systému, Itálie ukázala, že pragmatický a rozhodný přístup je možný. Poselství je jasné: je třeba respektovat národní suverenitu a migrační politika musí upřednostňovat bezpečnost a blahobyt místních komunit. Odhodlání italské vlády provádět tuto politiku navzdory značnému odporu svědčí o jejím odhodlání chránit své občany a získat zpět kontrolu nad svými hranicemi. Jediný, kdo si zřejmě neuvědomuje neúspěch odporu proti takové iniciativě, je italská levice. Řekněme si to jasně: nikdo nežádá Demokratickou stranu, aby vládu podpořila. To by bylo absurdní.
Je však rozdíl mezi odporem a ignorováním skutečnosti, že i většina evropských vlád (nevedených konzervativními pravicovými stranami) uznala platnost této myšlenky. Možná je na čase překalibrovat rovnováhu směrem k realitě.
Závěr
Kamala Harrisová, symbol progresivního narativu, prohrála s Donaldem Trumpem, který pochopil skutečné obavy Američanů. Na druhé straně Atlantiku znamená migrační model Itálie-Albánie porážku soudního aktivismu a vítězství těch, kteří věří v národní suverenitu a kontrolu imigrace. Poučení je jasné: utopické ideologie odtržené od reality se ve světě vyžadujícím konkrétní řešení málokdy prosadí. Ať už se jedná o volby nebo migrační politiku, pragmatismus a odhodlání i nadále vítězí nad těmi, kteří si namlouvají, že symboly mohou nahradit podstatu. A především, mezi vyprávěním a skutečným životem je propastný rozdíl. Novináři, analytici a zpravodajové nám celé měsíce vykládali, jak špatní a zlí jsou američtí republikáni a italská pravice.
Co se stalo? Donald Trump zvítězil v amerických prezidentských volbách a Giorgia Meloniová, kromě toho, že po dvou letech ve vládě stále získává podporu (což je v italské politice rarita), byla korunována nejvlivnější politickou osobností v Evropě. Po desetiletích, kdy se zdálo, že levice je díky svému vlivu na mocenská centra neporazitelná, stojí nyní pravice před úkolem přinést konečný úspěch. Ne stát se špatnou kopií levice při řízení moci, ale představit si nový svět v době války a konfliktu a obnovit ústřední postavení, které si Západ zaslouží.