Subscribe
Po nekonvenční politice Donalda Trumpa vůči Ukrajině si v Evropě nově uvědomujeme důležitost silné evropské vojenské obrany. Donald Trump měl již během svého prvního funkčního období jasno v tom, že evropské země by měly více platit za svou obranu. Tehdy to vyvolalo silné reakce a mnozí považovali Donalda Trumpa za nediplomatického a neobratného. Při zpětném pohledu většina z nich uznala, že měl pravdu. A nyní také Evropa investuje podstatně více peněz do posílení svých vojenských schopností.
Od Trumpova prvního prezidentského období se stalo především to, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Na evropském kontinentu probíhá krvavá válka a většina Evropanů souhlasí s tím, že bychom měli Ukrajinu finančně i vojensky podpořit. Ale také jsme si uvědomili, že musíme posílit obranu vlastních zemí. S tím však získala novou aktuálnost i v zásadě velmi zajímavá otázka, co vlastně máme my Evropané bránit.
Na první pohled se může zdát samozřejmé, že my na Západě musíme bránit svou svobodu a nezávislost. Musíme se bránit proti agresivnímu Rusku a musíme bránit naše nové spojence a přátele, kteří byli dříve součástí ruské zájmové sféry.
Co se ale stane, když si všichni položíme otázku, co musíme bránit z více národního hlediska? Přesto platí, že vojenskou obranu Evropy organizují především jednotlivé samostatné národy. Francouzská obrana nabádá mladé Francouze, aby nasazovali své životy za Francii, a švédská obrana musí motivovat mladé Švédy, aby nasazovali své životy za Švédsko. Co tedy mají všichni tito mladí vojáci ve skutečnosti bránit?
Zajímavé na této otázce je, že poukazuje na paradox moderního Západu. Internacionalizace a globalizace do jisté míry oslabily naše národní státy. Moc národních států nad vlastní politikou a vlastním obyvatelstvem byla do jisté míry přenesena na mezinárodní organizace, jako je OSN, NATO a EU. Díky tomu můžeme tvrdit, že našim západním národům do jisté míry vládnou antinacionalističtí politici. Proč bychom tedy měli všichni bránit naše různé národy?
Opět: v internacionalizovaném světě můžeme říci, že musíme bránit svou svobodu, nezávislost a právo na vstup do všech mezinárodních organizací. Pak se ale nabízí otázka, proč by měl švédský voják bránit Švédsko, a ne celou západní Evropu, nebo proč by měl Francouz bránit svou svobodu ve Francii, když stejná svoboda existuje i ve Velké Británii nebo Dánsku.
Chci tím říci, že otázka, co vlastně hájíme, může lidi přimět k poněkud konzervativnějšímu myšlení. Neboť bráníme nejen naši svobodu a prosperitu, ale také naše národní státy a naše specifické národní kultury.
V případě Ukrajiny hájí své právo být něčím jiným než vazalským státem Ruska. Hájí však také své právo vlastnit a rozvíjet identitu, která je něčím jiným než ruskou identitou. Stejně tak my všichni Západoevropané můžeme říci, že hájíme své právo být Evropany podle svých vlastních podmínek. Hájíme své právo vlastnit a udržovat si vlastní kulturu a vlastní identitu. Samozřejmě hájíme svou suverenitu a nezávislost. Přitom však bráníme také sami sebe, svou kulturu a kulturní kontinuitu, která se táhne dějinami a která nás spojuje s minulostí i budoucností.
Možná bychom si tedy měli myslet, že současný konflikt s Ruskem přinejmenším přispěl k posílení evropské identity. Přispěl k posílení našeho sebevědomí a našeho vědomí toho, kdo jsme a co máme. A to lze pravděpodobně skutečně považovat za něco pozitivního.