Subscribe
Turecký prezident Tayyip Erdogan už má zřejmě dost dobývání Evropské unie klikatou cestou k integraci do unijního bloku a volí metodu trojského koně: v Německu zakládá stranu, s níž se zúčastní červnových voleb do Evropského parlamentu. Ať už je to náhoda, nebo ne, k založení takové strany došlo krátce poté, co ankarský sultán oznámil, že už ho nebaví čekat u dveří Evropské unie.
„Turecko již nic neočekává od Evropské unie, která nás nechala 30 let čekat u svých dveří,“ řekl Erdogan a zdůraznil, že nebude „tolerovat nové požadavky nebo podmínky v přístupovém procesu“, o který požádal v roce 1995.
Politická strana DAVA – Demokratická aliance pro rozmanitost a probuzení – vznikla nyní v předvečer voleb do Evropského parlamentu a německá média ji označují za odnož Erdoganovy turecké strany AKP. Mezi zakladateli DAVA je podle zakládajícího dokumentu politické strany, který prostudoval časopis Bild, hamburský lékař, který je na německém ministerstvu vnitra registrován jako příznivec teroristické organizace Hamás, Mustafa Yoldas, další lékař, Ihsan Unlu, člen dolnosaské turecké organizace DITIB, která je pod přímou kontrolou turecké služby pro náboženské záležitosti, a Fatih Zingal, právník z Porýní, který AKP v Evropě propaguje již od dob, kdy byl členem německé SPD. Podle deníku Bild bude v čele DAVA s největší pravděpodobností stát samozvaný bojovník za lidská práva Teyfik Ozcan. Čtyři z nich budou pravděpodobně také kandidáty DAVA pro volby, tvrdí Bild.
DAVA ve svém zakládajícím prohlášení mimo jiné požaduje, aby cizinci měli stejný status jako evropští občané, aby byli přijímáni „jako plnoprávní členové evropské společnosti“, na boj proti dětské chudobě a znevýhodnění starších osob a na další vládní pomoc a „pragmatická a neideologická uprchlická politika“..
Založení strany blízké Erdoganovi je v Německu přijímáno s obavami a němečtí novináři citují politiky. V obavách, že by Turecko mohlo EU vnucovat své názory, se dokonce objevily hlasy, že by německé bezpečnostní služby měly monitorovat činnost DAVA a její vazby na Ankaru, aby jí zabránily v uplatňování jejího vlivu.
„Křídlo Erdoganovy strany kandidující ve volbách je to poslední, co potřebujeme,“ reagoval německý politik tureckého původu Cem Özdemir, známý Erdoganův kritik. Evropští politici mají všechny důvody k obavám. Šance DAVA na úspěch v Evropském parlamentu jsou značné, vezmeme-li v úvahu velký počet tureckých občanů s volebním právem v Německu a skutečnost, že v této členské zemi není ve volbách do Evropského parlamentu stanoven žádný volební práh.
Podle deníku Bild žije v Německu v současné době 5 milionů muslimů, z toho podle posledních oficiálních údajů 3 miliony Turků. Z těchto 5 milionů má volební právo 2,5 milionu. Jejich počet by se však mohl v blízké budoucnosti zvýšit díky novele zákona o občanství, která vstoupí v platnost v dubnu. Podle nových pravidel mohou cizinci získat německý pas již po pěti letech, zatímco podle starého zákona to bylo osm let, a za výjimečných okolností (např. důkladné osvojení němčiny, vynikající výsledky ve vzdělání nebo v povolání nebo dobrovolná práce) mohou získat občanství již po třech letech. Kromě toho se již nebudou muset vzdát státní příslušnosti své rodné země.
60 % Turků v Německu podporuje Erdogana
Je také třeba vzít v úvahu, že více než 60 % Turků žijících v Německu je Erdoganovými příznivci. To se projevilo jak v ústavním referendu v roce 2017, po němž Erdogan změnil Turecko z parlamentní republiky na prezidentskou, tak v prezidentských volbách v letech 2018 a 2023. V referendu v roce 2017 podpořilo Erdoganovy plány 63 % Turků v Německu, zatímco v Turecku to bylo jen 51 %.
Právě diaspora pomohla Tayyipu Erdoganovi vyhrát volby v letech 2018 a 2023. V Německu, kde žije největší turecká diaspora, se loni podíl Erdoganových příznivců oproti volbám v roce 2018 zvýšil asi o 1 procento. Také v dalších evropských zemích s početnými tureckými komunitami získal Erdogan významná procenta hlasů, která ho udržela v prezidentském křesle – od 51,37 % hlasů ve Švédsku po 71,68 % v Rakousku (zemi s druhou největší tureckou komunitou v Evropě).
Vůdce Ankary se po nedávném rozhodnutí ESLP o Turecku obořil na Evropskou unii a pohrozil, že nebude plnit žádné další „ekonomické ani vojenské “ požadavky.
„Pokud se nevzdají některých nespravedlností, jako je zavedení víz, které používají jako skrytou sankci, pokud nenapraví své chyby (…), zcela ztratí právo vyjadřovat od nás politická, sociální, ekonomická nebo vojenská očekávání,“ varoval Erdogan.
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) odsoudil Turecko poté, co byl muž odsouzen za členství v ozbrojené organizaci pouze na základě používání aplikace pro šifrované zprávy ByLock, kterou turecká vláda považuje za hlavní komunikační nástroj pachatelů neúspěšného puče z roku 2016.
Erdogan se v NATO ozval s nesouhlasným tónem
Erdogan má napjaté vztahy nejen s EU, ale také s NATO, kde se postavil proti členství Švédska. Erdogan se však kromě sporu se švédskou vládou snaží svým vetem vydírat Evropu, která podpořila švédskou kandidaturu do NATO. Jeho hlavní problém se Švédskem spočíval v tom, že země nabídla azyl odpůrcům ankarského režimu, které označila za teroristy. Po měsících vyčkávání, během nichž se Erdogan snažil dosáhnout nejen kompromisu se Švédskem, ale také odblokovat přístupový proces k EU, ratifikoval ankarský parlament koncem loňského roku přístupovou smlouvu.
Turecko a Evropská unie se po léta vzájemně tolerují, a přestože se nemají rády, existuje mezi nimi vzájemná závislost, především ekonomická. V poslední době však Ankara v Evropské unii ztrácí půdu pod nohama a Brusel se Turecku ještě více vzdaluje, v neposlední řadě kvůli Erdoganovým vřelým vztahům s Moskvou.
Autoritářské chování vůdce Ankary poskytlo evropským politikům v posledních letech záminku, aby se vyhnuli seriózní odpovědi na žádost Turecka o členství. Ve skutečnosti to byl sám Erdogan, kdo dal Bruselu „potřebnou munici“, aby ukončil jakékoli rozhovory o členství. Za 20 let v čele Turecka zatýkal novináře a opoziční představitele, násilně potlačoval demonstrace a podle některých analytiků špatně řídil ekonomiku země. Pak je tu kyperská otázka, které se Turecko nechce vzdát, protože je v permanentním konfliktu s Řeckem, členem EU.
Vzhledem ke geostrategickému postavení Turecka a jeho kontrole nad Středomořským průlivem je to však nežádoucí. To se projevilo nedávno, když s odvoláním na úmluvu z Montreaux odmítla povolit průjezd vojenských plavidel zapojených do ukrajinské krize těmito úžinami. Zároveň je Turecko díky stejné geostrategické poloze klíčovou tranzitní zemí pro plynovody z východu na západ, včetně plynovodů z Kavkazu nebo Ruska do jižní Evropy, na Blízký východ a do Afriky, a představuje tak most mezi energeticky bohatými regiony a Evropou.