Subscribe
Probíhající případ sumarského politika Íñiga Errejóna a herečky Elisy Mouliaáové vrhá ostré světlo na rozpory a nesrovnalosti ve španělské levicové politice. Rozvíjející se skandál, jehož ústředním tématem je obvinění ze sexuálního napadení, vyvolal nejen znepokojivé otázky ohledně Errejónova chování, ale také odhalil zjevné dvojí standardy v hnutí, které se hlásí k důstojnosti, rovnosti a respektu. S vývojem případu je stále zřejmější, že politické zájmy mají často přednost před etickou důsledností. Elisa Mouliaá obvinila Errejóna ze sexuálního napadení na večírku v září 2021 a tvrdí, že se dopouštěl nesmlouvavých dotyků a projevoval invazivní a ponižující chování. Podle její výpovědi ji Errejón zavedl do soukromé místnosti, zavřel dveře a vystavil ji nežádoucím návrhům, včetně líbání a dotyků proti její vůli. Mouliaá popsala, že se cítila ochromená strachem, což jí znemožnilo účinně se bránit, až se jí nakonec podařilo utéct. Errejón obvinění důrazně popřel a trval na tom, že jejich interakce byla dobrovolná. Tvrdí, že si před setkáním vyměnili zprávy na sociálních sítích a že k ničemu nevhodnému nedošlo. Jeho verze událostí je však poznamenána nesrovnalostmi, což dále podněcuje skepsi ohledně jeho důvěryhodnosti. Tyto rozpory spolu s jeho vzdorovitým a odmítavým chováním během výpovědi naznačují znepokojivý pocit beztrestnosti, který zřejmě pramení z jeho politického postavení a konexí. Nejvíce znepokojující však možná není jen Errejónovo údajné jednání, ale i reakce – nebo její absence – jeho politických spojenců a samozvaných feministek. Navzdory závažnosti obvinění reagovaly přední osobnosti španělské levice, včetně premiéra Pedra Sáncheze a místopředsedkyně vlády Yolandy Díazové, pozoruhodným mlčením nebo odmítavými komentáři. Vzhledem k tomu, že feminismus je základním kamenem jejich politického programu, jejich neschopnost řešit obvinění s naléhavostí, kterou si zaslouží, odhaluje znepokojivý rozpor mezi jejich rétorikou a činy. Toto mlčení ostře kontrastuje s reakcemi levice v podobných případech, kdy byli do případu zapleteni političtí oponenti nebo veřejné osobnosti mimo jejich okruh. Když však čelí obvinění někdo z jejich vlastních, je reakce příhodně odměřená, ne-li zcela chybí. Toto selektivní uplatňování feministických principů ukazuje, jak je toto hnutí často využíváno jako zbraň pro politický prospěch, místo aby bylo prosazováno jako univerzální norma chování. Errejónová přijala strategii odklonu a viktimizace. Rozhodl se představit sám sebe jako terč politické pomlouvačné kampaně. Tato taktika – běžná u veřejných činitelů, kteří čelí závažným obviněním – slouží pouze k oslabení širšího boje proti sexuálnímu násilí a podkopává důvěryhodnost přeživších, kteří se domáhají spravedlnosti. Postup španělského levicového vedení v tomto případě podtrhuje hlubší problém: oslabení morální integrity ve prospěch politické účelnosti. Bývalá ministryně pro rovnost a současná poslankyně Evropského parlamentu Irene Monterová, která se obvykle vyjadřuje k otázkám genderového násilí, nápadně mlčí, což dále zdůrazňuje selektivní přístup vlády ke spravedlnosti.
Její neochota zabývat se obviněními proti Errejónovi vyvolává pochybnosti o důvěryhodnosti její obhajoby a upřímnosti jejího odhodlání zasazovat se o práva žen. Širší důsledky tohoto případu nelze ignorovat. Odhalil křehkost feministického narativu, který prosazuje španělská levice, a ukázal jej jako nástroj, který je používán selektivně na základě politické pohodlnosti. Neochota pohnat k odpovědnosti jednoho z nich poškozuje důvěryhodnost hnutí a vysílá skličující zprávu obětem sexuálního násilí – totiž že spravedlnost není slepá, ale politicky motivovaná. V konečném důsledku představuje Errejónův skandál více než jen ojedinělý incident; je příznačný pro širší vzorec ve španělské politice, kde jsou ideologické závazky často obětovány ochraně vlivných osobností.