Subscribe
Nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci globálního oteplování, které podalo sdružení starších švýcarských žen, je problematické, ne-li absurdní, jak jsem již dříve uvedl zde. Soud vyložil článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech, který stanoví „právo na respektování soukromého a rodinného života“, jako „právo jednotlivců na účinnou ochranu ze strany státních orgánů před závažnými nepříznivými účinky změny klimatu na jejich život, zdraví, blahobyt a kvalitu života“. Soud nejenže připustil uplatnění zájmového sdružení bez jasného statusu oběti, ale také neúměrně rozšířil význam článku 8, čímž vlastně vymyslel nové právo. Ačkoli byl štrasburský soud původně zřízen k rozhodování o tom, zda újma způsobená oběti je porušením Úmluvy, v tomto případě své rozhodnutí odvozoval především od spekulací o možné budoucí újmě. Zdá se, že se Soudního dvora zmocnila elita, která se snaží vnutit své představy demokraticky zvoleným zástupcům evropských národů. Už samotný název této instituce je příkladem pochybného přivlastnění: nejedná se o skutečný soud s příslušnými pravomocemi, ale o poradní tribunál, který byl zřízen za účelem přezkoumání obvinění z porušování Úmluvy signatářskými státy. Jeho stanoviska nejsou právními rozsudky a jsou stěží vymahatelná. K mým poznámkám k tomuto nedávnému švýcarskému případu bych rád připojil stručnou analýzu islandského případu, v němž štrasburský soud rovněž překročil své pravomoci a jednoduše vymyslel nové právo.
Ministr spravedlnosti, nebo razítko?
Islandský případ se týkal jmenování soudců islandského odvolacího soudu (Landsrettur). Poté, co bylo v roce 2016 rozhodnuto o zřízení tohoto soudu, se o 15 soudcovských míst ucházelo 33 právníků. Žádosti byly postoupeny hodnotícímu výboru, jehož dva členy jmenoval Nejvyšší soud, jednoho soudní rada (zastupující soudce okresních soudů), jednoho islandská advokátní komora a jednoho parlament. Podle zákona o jmenování soudců odvolacího soudu by měla ministryně spravedlnosti Sigridur Andersenová zpravidla jmenovat soudci ty, které hodnotící komise vyhodnotí jako „nejkvalifikovanější“. Jmenování soudce, který byl „kvalifikovaný“, ale ne „nejkvalifikovanější“, bylo platné pouze tehdy, pokud bylo schváleno Parlamentem. Hodnotící výbor dospěl k závěru, že 15 z 33 uchazečů je „nejkvalifikovanějších“ pro 15 soudcovských míst; ostatní uchazeči jsou „kvalifikovaní“, ale ne „nejkvalifikovanější“. Výbor svůj závěr doložil zprávou a hodnotící tabulkou s dvanácti kritérii pro hodnocení uchazečů, přičemž rozdíl mezi výsledky 15. „nejkvalifikovanějšího“ a 16. „kvalifikovaného“ uchazeče byl nepatrný, 0,03. Bylo statisticky téměř nemožné, aby na základě těchto dvanácti kritérií bylo přesně 15 uchazečů „nejvhodnějších“ pro 15 nových soudcovských míst. Až příliš dokonale se hodil. Bylo zcela zřejmé, že hodnotící komise upravila závěr tak, aby ministr spravedlnosti musel jmenovat 15 uchazečů, které vybrala. Neměla na výběr.
Sigridur Andersenová však odmítla být pro hodnotící komisi „gumovým razítkem“. Rozhodla se jmenovat 11 z 15 uchazečů doporučených hodnotícím výborem a 4 uchazeče, které výbor vyhodnotil jako „kvalifikované“, ale ne jako „nejkvalifikovanější“. Její argument spočíval v tom, že hodnotící výbor nepřikládal dostatečnou váhu soudní praxi. Poukázala také na to, ačkoli to nebylo součástí jejího právního odůvodnění, že z 15 uchazečů doporučených hodnotící komisí bylo 10 mužů a 5 žen, zatímco ona jmenovala 8 mužů a 7 žen. Její jmenování patnácti soudců schválil Parlament, který o něm hlasoval jako o jednom návrhu, jak je to obvyklé u vícedílných návrhů, pokud nikdo nepožádal o oddělené hlasování o každé části návrhu.
Stížnosti odmítnutých kandidátů
Dva z neúspěšných kandidátů z patnáctičlenné skupiny doporučené hodnotící komisí podali na islandský stát žalobu, v níž požadovali zrušení jmenování patnácti soudců, jakož i náhradu majetkové a osobní újmy. Okresní soud v Reykjavíku všechny jejich požadavky zamítl. Nejvyšší soud sice zamítl jejich požadavky na zrušení jmenování a na peněžité odškodnění, ale přiznal jim náhradu škody za újmu na zdraví s odůvodněním, že ministryně spravedlnosti porušila islandské správní právo tím, že neprovedla dostatečně důkladné srovnání způsobilosti 4 uchazečů, které jmenovala ze skupiny „kvalifikovaných“, ale nikoli „nejkvalifikovanějších“ uchazečů, a způsobilosti 4 uchazečů doporučených hodnotící komisí, které ministryně obešla. Ačkoli ministryně neměla v úmyslu způsobit žádnou újmu na zdraví, uznal Nejvyšší soud, měla si být vědoma škodlivých důsledků svého rozhodnutí obejít čtyři neúspěšné kandidáty. Soudní dvůr rovněž shledal, že postup hlasování v Parlamentu byl chybný. O každém kandidátovi se mělo hlasovat zvlášť.
Tento úsudek byl nevěrohodný. Nejvyšší soud nikdy nepopsal, co by podle správního práva mělo být „dostatečným šetřením“. Není soudní praxe, na kterou se odvolává ministr spravedlnosti, objektivním a přiměřeným kritériem? (Zatímco někteří jiní se odvolávali na rovnost pohlaví, možná méně rozumně, ona ne.) Hlasování probíhalo podle dlouhé parlamentní tradice o vícedílných návrzích: Bylo nesporné, že by se nic nezměnilo na tom, kdyby se místo jednoho hlasovalo patnáctkrát, a pokud by některý z poslanců požádal o oddělené hlasování, bylo by mu vyhověno. Je třeba také zdůraznit, že ministr spravedlnosti se postavil proti výboru, jehož dva z pěti členů jmenoval Nejvyšší soud. Soudci Nejvyššího soudu tak částečně hodnotili svou vlastní činnost nebo činnost svých kolegů.
Podivný testovací případ
Odvolací soud fungoval v roce 2018 teprve krátce, když mu byl předložen případ, který se nakonec změnil v testovací případ v otázce jmenování. 33letý Gudmundur Andri Astradsson byl v říjnu 2016 zatčen a obviněn z řízení auta bez platného řidičského průkazu a pod vlivem kokainu, čímž způsobil srážku s jiným autem. Byl v podmínce a měl za sebou řadu odsouzení za řízení pod vlivem alkoholu a drog a za pokus propašovat na Island velké množství (2 kg) kokainu. Přiznal vinu a u okresního soudu v Reykjanes byl odsouzen k 17 měsícům vězení. Proti rozsudku se odvolal k Odvolacímu soudu. Na radu svého advokáta však požádal, aby se jedna ze tří soudkyň senátu, který rozhodoval v jeho věci, vzdala své funkce, protože byla jednou ze čtyř soudců, které hodnotící komise nedoporučila, ale ministr spravedlnosti je přesto jmenoval. Gudmundur Andri tvrdil, že se mu nedostane spravedlivého procesu podle Evropské úmluvy o lidských právech kvůli nesrovnalostem, které vedly k jejímu jmenování (v islandštině se obvykle nepoužívají žádná příjmení, pouze křestní jméno a informace o tom, čí jste syn nebo dcera: správně se tedy obžalovaný jmenuje Gudmundur Andri, nikoli Astradsson).
Odvolací soud žádost Gudmundura Andriho zamítl. Odvolal se k Nejvyššímu soudu, který jeho žádost rovněž zamítl s tím, že i přes nedostatky v procesu jmenování čtyř dotčených soudců nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že jeden z nich zasedal v senátu nad ním. Následně před odvolacím soudem změnil svá podání. Svou vinu již nepřiznal. Místo toho požadoval, aby byl zproštěn obžaloby, a pokud nebude zproštěn, aby mu byl trest snížen. Odvolací soud však potvrdil jeho odsouzení okresním soudem a stejně tak učinil i Nejvyšší soud.
Právník Gudmundura Andriho, Vilhjalmur H. Vilhjalmsson, je blízkým přítelem islandského soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku Roberta Spana (na snímku výše s prezidentem R. T. Erdoganem během kontroverzní přednáškové cesty do Turecka). Vilhjalmur se jménem svého klienta obrátil na štrasburský soud, který v roce 2019 rozhodl, že právo Gudmundura Andriho na spravedlivý proces bylo porušeno, protože jeden ze soudců odvolacího soudu byl jmenován nezákonně. Pro toto rozhodnutí hlasovalo pět soudců druhého senátu: Robert Spano z Islandu, Işıl Karakaş z Turecka, Ivana Jelić z Černé Hory, Arnfinn Bårdsen z Norska a Darian Pavli z Albánie. Konstatovali, že senát odsuzující Gudmundura Andriho nebyl „zřízen zákonem“. Upozornili na rozsudky islandského Nejvyššího soudu, podle nichž ministr spravedlnosti porušil správní právo tím, že dostatečně nezkoumal způsobilost kandidátů na soudce, a že parlament porušil zákon tím, že nehlasoval o každém kandidátovi zvlášť. Jejich rozhodnutí později potvrdil velký senát.
Nepravděpodobné rozhodnutí
Toto rozhodnutí štrasburského soudu bylo dosti nepravděpodobné, ne-li absurdní. Gudmundur Andri byl přistižen při spáchání trestného činu „in flagrante delicto“. Původně se přiznal k vině a byl odsouzen bez jakýchkoli odlišných hlasů jedním soudcem okresního soudu, třemi soudci odvolacího soudu a pěti soudci Nejvyššího soudu. Bylo velmi sporné, zda byl jeden soudce odvolacího soudu jmenován nezákonně, jak bylo uvedeno dříve. Zasvěceným bylo jasné, že Robert Spano, pracovitý a oblíbený soudce, využil svého velkého vlivu na soud, aby dosáhl tohoto mimořádného rozhodnutí. On i jeho přítel Vilhjalmur byli známými levicovými odpůrci pravicového islandského ministra spravedlnosti, který byl kvůli štrasburskému rozhodnutí nucen odstoupit. Dva soudci Soudního dvora, Paul Lemmens z Belgie a Valeriu Griţco z Moldavska, vyjádřili nesouhlas s tím, že islandský odvolací soud byl skutečně „zřízen zákonem“, i když proces mohl být chybný. Poznamenali, že islandský Nejvyšší soud odmítl argument, že vady byly dostatečně závažné na to, aby vyloučil čtyři soudce, kteří byli hodnotícím výborem vyhodnoceni jako kvalifikovaní, ale ne „nejkvalifikovanější“. Nejvyšší soud proto potvrdil odsouzení Gudmundura Andriho.
V tomto případě štrasburský soud jasně vynalezl právo podle Evropské úmluvy o lidských právech. Bylo to právo odsouzeného zločince na to, aby byl vyslechnut soudci, kteří jsou nejen kvalifikovaní, ale hodnotící komise je považuje za „nejkvalifikovanější“. Štrasburský soud tak zamítl rozsudek islandského Nejvyššího soudu, který odmítl vyloučit jednoho ze soudců senátu odvolacího soudu a zrušit platnost celého procesu. Šel daleko nad rámec svého úkolu, kterým nebylo přezkoumávat soudní rozhodnutí v signatářském státě, ale v tomto případě pouze rozhodnout, zda bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy. Porušila obě zásady, podle nichž má fungovat: zásadu subsidiarity, podle níž by se politické otázky měly řešit na co nejbližší nebo místní úrovni, a zásadu volného uvážení, podle níž by každá signatářská země úmluvy měla mít určitou volnost při uplatňování a výkladu jejích článků a protokolů.
O čem je právo?
V tomto případě se zdá, že většina štrasburského soudu ve své horlivosti pokárat islandskou vládu ztratila ze zřetele, o čem je právo. Jde mimo jiné o ochranu nevinných lidí před zločinci, kteří jsou nebezpeční veřejnosti, protože řídí pod vlivem drog. Soudní dvůr se ve svém rozhodnutí ani nezmínil o dlouhém trestním rejstříku žalobce, o tom, že byl v době zatčení v podmínce, ani o tom, že svou bezohlednou jízdou způsobil kolizi. Během tohoto případu i po něm Gudmundur Andri pokračoval ve své zločinecké kariéře. V červnu 2017 byl zadržen při řízení pod vlivem amfetaminu a metamfetaminu. V září 2017 byl opět zadržen při řízení pod vlivem amfetaminu, kokainu a alkoholu. V říjnu 2017 byl opět zatčen, když řídil auto pod vlivem kokainu. Při domovní prohlídce u něj policie našla dvě nelegální zbraně, pušku Winchester a brokovnici Franchi, které byly ukradeny ze skladu. Byl usvědčen a odsouzen k osmiměsíčnímu vězení. V lednu a dubnu 2018 byl zadržen za řízení bez platného řidičského průkazu. V dubnu 2020 byl znovu zatčen, když řídil auto pod vlivem alkoholu, amfetaminu a kokainu. Měl za sebou 15 porušení různých zákonů a nyní byl odsouzen k dvanáctiměsíčnímu vězení.
Citace irelevantního případu
Samozřejmě, že i zatvrzelí zločinci by měli mít stejná zákonná práva jako spořádaní občané. Lidé však ztratili smysl pro proporce, pokud považují za zásadní chybu při jmenování kandidáta na soudce to, že ačkoli je „kvalifikovaný“, získal v hodnotící tabulce předložené hodnotící komisí v excelovém dokumentu o 0,03 bodu méně než „nejkvalifikovanější“ kandidát, jak se stalo na Islandu. V tomto případě se však štrasburský soud na svou podporu odvolal na dva nedávné případy týkající se zákonných soudců. První z nich se týkal Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Podle pravidel o Soudním dvoru ESVO by mělo být každé jmenování soudců provedeno na dobu šesti let. Norská vláda však soudce znovu jmenovala pouze na tři roky. V odvolání Lichtenštejnska k Soudnímu dvoru byla tato otázka vznesena. Ještě před projednáním případu norská vláda své předchozí rozhodnutí zrušila a dotyčného soudce znovu jmenovala na šest let.
V tomto případě došlo ke snadno zjistitelnému porušení pravidel pro jmenování soudců a bylo by možné argumentovat, i když poněkud přitaženým za vlasy, že svévolným zkrácením doby jmenování soudce měla vláda možnost ovlivnit jeho i ostatní soudce. V podstatě se však jednalo o procesní chybu, která byla jednoduše opravena. V islandském případě nedošlo k žádnému takovému snadno zjistitelnému porušení pravidel, ale Nejvyšší soud spíše konstatoval, že ministryně spravedlnosti dostatečně nezkoumala způsobilost čtyř soudců, které jmenovala na základě doporučení hodnotící komise, ve srovnání s způsobilostí čtyř soudců, které komise doporučila a které ministryně obešla. To bylo velmi diskutabilní, a pokud by ministryně tuto námitku předvídala, mohla snadno provést mnohem důkladnější šetření, než jak učinila. Navíc, pokud by islandský parlament předpokládal námitku, že o patnácti kandidátech jmenovaných ministrem se mělo hlasovat odděleně, a nikoliv jako o jednom návrhu, pak by o nich jistě hlasoval odděleně, ačkoliv to nebylo obvyklé a ačkoliv by to na věci nic nezměnilo.
Citace dalšího irelevantního, ale zajímavého případu
Druhý citovaný případ se týkal Tribunálu Evropské unie, EU. Úřednice Evropské rady (nezaměňovat s Radou Evropy) se odvolala k Soudnímu dvoru proti rozhodnutí, které o ní vydal Soud pro veřejnou službu Evropské unie. Tvrdila, že jeden ze soudců Soudu nebyl řádně jmenován. Příběh, který se za tím skrýval, byl trochu komplikovaný. V roce 2013 bylo vyhlášeno výběrové řízení na dvě volná místa v Tribunálu. Výběrová komise sestavila seznam šesti „nejvhodnějších“ kandidátů, přičemž vhodnost byla definována především jako zkušenost na vysoké úrovni, ale také s poměrně rovnoměrným geografickým rozložením soudců. V roce 2016 Evropská rada rozhodla o prodloužení funkčního období jednoho soudce a o jmenování dalších dvou soudců ze seznamu sestaveného po výběrovém řízení v roce 2013. Navrhovatelka namítala, že Rada měla z tohoto seznamu jmenovat pouze jednoho soudce, neboť tehdy bylo vyhlášeno výběrové řízení na dvě volná místa. Když se tedy po odchodu španělského soudce do důchodu uvolnilo třetí místo, neměla Evropská rada vybírat ze seznamu. Tím vyloučila možné uchazeče o toto třetí místo, například osoby, které se z osobních důvodů mohly stát soudci v roce 2015, a nikoli v roce 2014, nebo osoby ze Španělska, jako je soudce, který odchází do důchodu. Třetí soudce, který byl jmenován na místo soudce ze Španělska, tedy nebyl zákonným soudcem a rozhodnutí Soudu, v němž zasedal, muselo být zrušeno.
Tento případ opět nebyl přímo relevantní pro islandský případ. Islandský ministr spravedlnosti nevybíral ze seznamu, který byl sestaven na základě dřívější výzvy k podávání žádostí. Vybrala uchazeče, kteří byli podle hodnotící komise všichni kvalifikovaní, a její jmenování schválil Parlament. Případ byl však pozoruhodný ještě ze dvou dalších důvodů.
Za prvé, kritériem, které výběrová komise v evropském případě použila, byla kromě poměrně rovnoměrného zeměpisného rozložení také zkušenost na vysoké úrovni. Právě toto kritérium použila islandská ministryně spravedlnosti, když se rozhodla přikládat větší váhu soudcovským zkušenostem než hodnotící výbor. (Pravděpodobně se také zdá, že přiměřeně rovnoměrné rozdělení soudců odvolacího soudu podle pohlaví, jak toho dosáhla islandská ministryně, není o nic méně relevantní než přiměřeně rovnoměrné zeměpisné rozdělení, ačkoli ve své právní argumentaci se o pohlaví nezmiňuje.)
Za druhé, výběrová komise pro evropské soudce byla povinna předložit Radě seznam kvalifikovaných uchazečů, který by dvojnásobně převyšoval počet míst, která mají být obsazena. Rada by tak měla mezi kandidáty na výběr. I to se zdá být rozumný požadavek. V islandském případě však hodnotící komise pouze předložila seznam 15 uchazečů na 15 volných míst a tvrdila, že právě 15 z 33 uchazečů je „nejkvalifikovanějších“, nic víc a nic míň. To nemohla být pouhá náhoda. Hodnotící komise se zjevně snažila ministra přelstít. Štrasburský soud by to měl vzít na vědomí.
Nezodpovědní soudci s neomezenou mocí
Ve svobodné společnosti je nezávislé soudnictví nezbytné jako jedna z kontrolních sil zákonodárné a výkonné moci. To však neznamená, že by pravomoc jmenovat nové soudce měli mít pouze stávající soudci. Na rozdíl od ministrů vlády nejsou soudci nikomu odpovědní. Proto je proces jejich jmenování klíčový. Neomezená moc je nebezpečná všude, nejen pokud ji mají v rukou ministři nebo vysocí úředníci, ale také pokud ji mají v rukou soudci. Může být zneužito, jako tomu bylo v diskutovaném případě, kdy si soudci Evropského soudu pro lidská práva vymysleli neexistující právo na projednání věci soudcem, který musel být nejen kvalifikovaný, ale také doporučený kolegy. Není sporu o tom, že soudci by měli být jmenováni pouze ti, kteří jsou považováni za kvalifikované, a nemůže být sporu o tom, že pravomoc rozhodovat o kvalifikaci pro výkon funkce soudce náleží tak či onak právnické profesi. Zdá se však také rozumné, aby držitel výkonné moci s mandátem od občanů, jako je ministr spravedlnosti na Islandu nebo Evropská rada v Bruselu, měl v této věci také určité slovo a aby mohl ve spravedlivém procesu vybírat mezi soudci, které právníci považují za kvalifikované. Právní stát znamená vládu práva, nikoli lidí, dokonce ani soudců.