Subscribe
Během minulého volebního období se Evropská unie vydala cestou, která podnikům ukládá povinnost podrobit se rozsáhlým procesům náležité péče, aby se ujistila, že jejich výrobky a služby splňují environmentální a sociální normy.
Mnozí to považují za byrokratickou zátěž neslučitelnou s hospodářskou soutěží, která zatěžuje zejména malé a střední podniky, a navíc je v rozporu se zásadou proporcionality. Podniky ze třetích zemí navíc těží z těchto omezení uložených na trhu EU a rozvíjejí svůj růst na jiných územích.
Nedávná studie, kterou si vyžádal Výbor pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu (CONT ), ukazuje, že orgány EU nedodržují ani svá vlastní pravidla a postupy pro zadávání veřejných zakázek.
Měly by přinejmenším jít příkladem a podporovat soudržnost politik pro své požadované cíle udržitelného rozvoje navržené v Agendě OSN 2030. Studie však naznačuje, že rámec EU dosud nebyl „plně sladěn“ s cíli a závazky EU v oblasti udržitelnosti, ani s požadavky na náležitou péči, které jsou podnikům ukládány.
Tento nedostatek plného zarovnání vyznívá spíše jako eufemistický termín. Chybí jasná očekávání, že orgány veřejné správy budou provádět hloubkovou kontrolu dodavatelského řetězce. Vždyť veřejné zakázky se v zemích OECD podílejí na HDP v průměru 15 %. Veřejné zakázky v EU však nejsou zelené, nebo alespoň ne dostatečně zelené, protože evropské právo v současné době neumožňuje, aby se veřejné zakázky odvolávaly na standardy náležité péče o udržitelnost podniků.
Na druhou stranu je vždy možné používat environmentální nebo sociální značky, jako je například evropská ekoznačka, a také metody certifikace podle norem.
Proč však orgány a agentury EU neuplatňují environmentální a sociální normy při zadávání veřejných zakázek, když se tyto normy vztahují na subjekty v Unii jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru? Zejména s ohledem na to, že členské státy se skutečně zavázaly, například v nedávné a velmi polemické směrnici o energetické účinnosti, zavázat vnitrostátní hospodářské subjekty k nákupu pouze výrobků, služeb budov a staveb s vysokou energetickou účinností.
Nové standardy náležité péče musí zahrnovat také „lidská práva“. Taková doložka může být stejně nejednoznačná jako „sociální“ doložka, protože jak lidská práva, tak sociální položky jsou vykládány jako stále více zahrnující.
Kdo neprovede studii o lidských právech, je obviňován z nezodpovědnosti. Nicméně neexistuje žádný závazný nástroj, který by orgánům EU ukládal stejnou míru kontroly uvedených pseudomorálních závazků.
Evropský parlament uplatňuje ekologickou politiku zadávání veřejných zakázek pro zakázky nad 15 000 EUR a v určitých kategoriích. Zajímavé je, že ekologické výrobky a služby nesmí být zadávány, pokud mají „negativní vliv na kvalitu nebo účinnost předmětu zakázky“. Tolik k ekologické udržitelnosti.
Pokud jde o Evropskou komisi, její úloha se jeví jako ještě důležitější, neboť se jedná o instituci s největším rozpočtem. Veřejné zakázky jsou v této zemi značně decentralizované a Komise se obecně spoléhá na vlastní prohlášení dodavatele, což zjevně není v souladu s povinnostmi uloženými podnikům v rámci řízení o náležité péči.
A konečně, agentury samy neprovádějí hloubkovou kontrolu dodavatelského řetězce a ani ji od dodavatelů nevyžadují. Jinými slovy, zatímco orgány EU omezují hospodářskou soutěž, když stanovují kritéria pro zadávání zakázek, neuplatňují stejné standardy ani na svou vlastní činnost.
Zdá se, že Zelená dohoda má skrytou výjimku: výjimku stejných lidí, kteří ji zavedli. Možná je to proto, že v to přece jenom nevěří. Soudní dvůr Evropské unie bohužel potvrdil, že hospodářská soutěž nemá přednost před udržitelností. Soulad Soudního dvora s hlavním proudem politiky Komise však není žádným překvapením.
Zdroj obrázku: Zdroj: Focus online