Subscribe
V roce 2024 byla Evropská unie hluboce rozdělena kvůli válce v Pásmu Gazy a vedlejšímu konfliktu v Rudém moři, nebyla schopna dostát svým slibům vojenské podpory Ukrajině, potýkala se s energetickou krizí, kterou se dosud nepodařilo vyřešit, a byla vystavena tlaku na splnění vlastních cílů v oblasti klimatu. K tomu všemu se přidává vzestup krajní pravice, která využívá sociálního napětí napříč kontinentem, a hrozící nebezpečí zpoza oceánu v podobě návratu Donalda Trumpa k moci, který by mohl naplnit své hrozby o vystoupení z NATO.
Ke zdánlivě nerovnoměrnému vývoji přispívají neshody mezi vedoucími představiteli EU v otázkách, které vyžadují pevná rozhodnutí a okamžitá a včasná opatření. Některé hlasy se ptají, zda má EU skutečně dlouhodobou vizi. A zdá se, že odpověď zní „ne“. Evropa, která se obává, že by se Donald Trump mohl znovu usadit v Bílém domě, a Evropa, která se v minulosti stavěla proti koncepci evropské strategické autonomie, kterou se snažil prosadit šéf Elysejského paláce Emmanuel Macron, podrážděná tím, že Francie chce převzít větší roli v koordinaci evropské bezpečnosti, nyní navrhuje vytvoření jaderného štítu, který by kontinent chránil v případě selhání amerických jaderných hlavic. V této souvislosti se znovu objevuje v posledních letech opomíjená otázka, zda by se vedení neměla ujmout některá z hlavních západních mocností, a nejpřirozenější možností je Německo, největší evropská ekonomika. Její nástupce Olaf Scholz se však k této roli staví ještě odmítavěji než bývalá kancléřka Angela Merkelová, která by se v této pozici viděla ještě před několika lety.
Konflikt v Gaze viditelně rozděluje EU a Macron se odchýlil od společné linie
Ještě nikdy v historii nebyla EU tak rozdělená jako v otázkách Blízkého východu. Zatímco jedna strana chtěla trvat na právu Izraele na obranu, druhá chtěla zdůraznit význam humanitární krize v pásmu Gazy. Bezprostředně po útocích Hamásu 7. října oznámil komisař pro sousedství a rozšíření Oliver Varhelyi, že finanční podpora agentuře OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA) bude pozastavena. Druhý den však bylo toto prohlášení popřeno, protože Varhelyi se s nikým neporadil, ani se svými kolegy v Komisi, natož s členskými státy, které mají v zahraniční politice rozhodující slovo. Neboť takové rozhodnutí by v situaci, kdy je EU hlavním dárcem do rozpočtu UNRWA, mělo obrovské a katastrofální důsledky pro situaci palestinských uprchlíků, kteří by bez podpory této agentury neměli jinou možnost než migrovat. Nakonec hlavy států přijaly rozhodnutí – ke spokojenosti všech – uznaly právo Izraele na obranu, ale financování nezastavily, pouze oznámily přehodnocení mechanismu podpory. A to poté, co ji Komise již ztrojnásobila.
Babylon kolem tohoto tématu ještě neskončil. Poté, co se EU vyhnula výzvě k příměří mezi Izraelem a Hamásem, se prezident Macron zahnal do kouta a vyzval právě k němu, ke krátkým přestávkám a následnému trvalému příměří. Důvod: teroristickou organizaci Hamás není možné zničit jednou provždy, jak navrhuje Izrael, a i kdyby to bylo možné, válka by trvala deset let. Ačkoli toto prohlášení bylo šokující – nikdo tento cíl oficiálně nezpochybnil -, Macronovy návrhy neměly velkou odezvu. Je však třeba poznamenat, že některé země, jako například Belgie a Španělsko, projevily větší sympatie k palestinské věci než například Německo.
O krizi v Rudém moři a aspiracích Evropy jako významného nezúčastněného globálního hráče
Rudé moře se ihned po vypuknutí konfliktu v Gaze stalo dějištěm bojů mezi ozbrojenci další teroristické organizace, Hútíů, a vším, co se v těchto vodách pohybuje. USA se odvolávaly na ohrožení světového obchodu a volné plavby a podnikly odvetné kroky v rámci operace nazvané Prosperity Guardian. Připojila se k nim Británie. EU zatím nepřijala žádné rozhodnutí, ale plánuje vlastní operaci. I zde byly reakce členských států smíšené. Nizozemsko nabídlo praktickou pomoc, Německo podporu v písemném prohlášení, Belgie nabídla vyslání fregaty. Francie, Španělsko a Itálie se stáhly. Opoždění Bruselu s rozhodnutím je o to těžší, že EU má v Rudém moři velmi důležitý podíl: přibližně 40 % obchodu s Blízkým východem a Asií probíhá přes Suezský průliv.
Evropští lídři se obávají, že Rusko na Ukrajině nepřestane, ale nedokážou ho dostatečně podpořit
Zdá se, že Rusko na Ukrajině pomalu získává půdu pod nohama a vláda v Kyjevě je zoufalá, protože jí dochází munice a státní pokladna je prázdná. Prezident Volodimir Zelenski nyní více než kdy jindy spoléhá na zvýšenou podporu z Evropy, protože podpora zpoza Atlantiku vposlední době výrazně klesá. Evropské země – zejména Německo, které po USA poskytlo Ukrajině nejvíce pomoci – jsou však již unavené. Kancléř Scholz zdůraznil, že pomoc Ukrajině nemůže záviset pouze na Německu, a vyzval více zemí, aby se na jejím poskytování aktivně podílely. To přichází v době, kdy se EU podařilo dodat jen něco málo přes 50 % munice, kterou Ukrajině slíbila v loňském roce, a „chybí“ jí přibližně 500 000 nábojů. Zbrojní průmysl usilovně pracuje na zvýšení své výrobní kapacity, ale velká část munice, která má být vyrobena v roce 2024, bude vyvezena do třetích zemí a na Ukrajinu se nedostane, citovala agentura AFP vysokého úředníka v Bruselu. Pokud jde o peníze slíbené Ukrajině, po měsících čekání hlav států bloku EU na to, až se budapešťský lídr Viktor Orbán, označovaný za „trojského koně Moskvy uvnitř EU“, vzpamatuje a odhlasuje slíbenou podporu ve výši 50 miliard eur, se konečně podařilo tuto otázku vyřešit. Nově jmenovaný slovenský premiér Robert Fico se krátce připojil k Orbánovi a zpochybnil souhlas země s další podporou Ukrajiny, ale nakonec od svého odporu upustil. A umožnil slovenskému zbrojnímu průmyslu vyvážet na Ukrajinu. Jak se evropským lídrům nakonec podařilo přimět Viktora Orbána k hlasování, vědí jen oni sami, ale důležité je, že nakonec byla záležitost v Radě EU vyřešena. Nejen Ukrajina potřebuje mír. Podle vojenských analytiků se válka na Ukrajině nezastaví ani v případě, že by se protáhla nebo by Rusko zvítězilo.
Evropský jaderný štít bez hlavic a jak Německo ze strachu z Trumpa přijímá Macronovy plány
Bez NATO, bez společné obrany (a dokonce i bez vlastních armád – většina zemí se jich v posledních desetiletích vzdala) – je obrana hranic před ruskou invazí v tuto chvíli vyloučena. Téma vytvoření „armády EU“, o němž se diskutuje již 10-15 let, bylo obejito pod záminkou, že země mají výlučné obranné pravomoci, které nejsou ochotny postoupit Bruselu. I kdyby byla zahájena seriózní diskuse, debaty a postupy by trvaly více než deset a půl roku. Macron si zdaleka nezískal podporu, ale byl ignorován a dokonce kritizován za to, že jeho plán na „strategickou autonomii“ a vojenskou suverenitu EU byl interpretován jako záměr ukončit vojenskou přítomnost a dominanci USA v Evropě. Německo, které se obává Trumpova návratu ke kormidlu, přišlo s návrhem na vytvoření jaderného deštníku na ochranu Evropy. Pouze dvě země v Evropě mají jaderné zbraně a pouze jedna z nich je v EU: Británie a Francie. Německý politik Manfred Weber připustil, že na dlouhodobé plány není čas a že by se Macronovy plány měly přehodnotit. Řekl, že nastal čas internacionalizovat „force frappe“, což je název, pod kterým je známá triáda francouzských vzdušných, pozemních a námořních jaderných sil, a že by měl být obnoven dialog „s přáteli“ ve Spojeném království.
Jak může EU všechny tyto problémy překonat? Potřebuje vizi, ale tu může poskytnout pouze silné vedení.