Subscribe
První neděle po Vánocích. Na Západě se slaví Den svaté rodiny. Velkou úctu k ní měl svatý Jan Pavel II, papež, který pocházel z komunismu. Obvyklé, když pocházíte z komunismu nebo socialismu, nebo radikálního individualismu. Jestli se v něčem totální individualismus a kolektivismus shodují, pak je to v pohrdání rodinou, jejím podceňování nebo dokonce napadání. Rodina je společenskou institucí par excellence. Nezrodila se ze smlouvy, i když závazek manželů je projevem jejich vůle, a to na věčné časy. Rodina je místem, kde se všichni učíme nejzákladnějším hodnotám a ctnostem: především lásce, ale také úctě, velkorysosti, odpuštění, vděčnosti, dobrovolné spolupráci a poslušnosti. V rodině se však také učíme trpět, projevovat solidaritu. Postupná destrukce rodiny je dalším znakem krize západní civilizace. Včera jsem psal o svatých neviňátkách, o těch tisících lidských bytostí, které umírají na klinice, přerušují jejich růst a zrození. Tisíce rodin se stávají neproduktivními. Rodinu nahradily veřejné školy, stát, místní úřady nebo spolky.
Jedním z nejdůležitějších konzervativních opatření a výzvou naší doby by nepochybně bylo vrátit rodině to, co jí bylo ve jménu sociálního státu odňato. Rodina musí být hlavním – jediným – protagonistou výchovy a vzdělávání dětí. Správně bylo řečeno, že společnost se silnou rodinou je silným společenstvím, které je chráněno před zásahy ideologií, vlád a nátlakových skupin. Naopak společnost s rozdělenými nebo konfrontačními rodinami, v níž dochází k „atomizaci“ zájmů a přání, je společností, která je slabá vůči jakémukoli útoku politických, sociálních nebo ekonomických sil.
Rodina je místem, kde se člověk učí milovat. Milovat znamená chtít chtít chtít. Je to touha dávat se, aniž bychom za to něco očekávali. Tomu neučí ani kolektivismus, ani radikální individualismus. Rodina je místem, kde se člověk učí být svobodný. Rozhodovat se, dělat chyby a nést odpovědnost. Rodiče chyby s láskou napraví a dítě se učí, aniž by trpělo nelidskými důsledky, přebírat odpovědnost za svá rozhodnutí. V rodině se člověk učí ekonomii a politice. V rodině se člověk učí šetřit, neutrácet víc, než vydělá nebo co může vrátit věřiteli. V rodině se člověk učí, že řád a hierarchie jsou základem správného fungování každého společenství, aniž by tato hierarchie byla totalitní nebo autokratická. V rodině je vše demokratické, protože všechna rozhodnutí jsou přijímána rodinou jako celkem a v zájmu rodiny a každého jejího člena.
Historii se učíme v rodině. Skutečné, prožité dějiny. Do rodinné paměti, do rodinných dějin nezasahuje stát, ani laciní intelektuálové či univerzitní profesoři, kteří si za své mozkovny a zmanipulované studie účtují honorář. Rodina je tradicí, to znamená, že se sama vydává. Rodiče předávají svým dětem to, co dostali od svých rodičů, a jejich děti od rodičů svých rodičů. V nekonečném řetězci, kde si každá generace uchovává to, co nová generace potřebuje, vylepšuje. Proto když národní, místní nebo regionální instituce, nebo dokonce bruselské instituce prosazují opatření nebo kroky, které podceňují, poškozují nebo vyvlastňují rodině to, co jí patří, musí citlivá duše reagovat. Není rozmarem vystupovat proti soukromým sdružením se zcela konkrétními ideologickými zájmy, která indoktrinují děti a mládež určitým pojetím sexuality a „učí“ děti a mládež sexuálním praktikám, které jsou nepřiměřené jejich věku a které zasahují do nejhlubších sfér lidské intimity. Jedná se o útok na rodinu. Útokem na rodinu je i povinná a nucená sektorizace škol, takže pokud bydlíte v takové a takové čtvrti, můžete chodit jen do té školy, kde vám stát nebo kdo to sakra je, přidělil tolik a tolik bodů. Je to útok na rodinu, že její zdanění je horší než zdanění firem. Protože rodina je také firma. Báječná firma, kde je motiv zisku sdílený a velkorysý a vždycky má tendenci být reinvestován do společnosti. Prosperující rodiny jsou zdrojem radosti, zdravé spotřeby, bohatství a investic. Rodina vytváří sociální a ekonomické bohatství. Síla rodiny spočívá v otevřeném a upřímném rozhovoru na konci dne, kdy rodiče sdílejí se svými dětmi naděje a iluze dne, vítězství a porážky, hluboké touhy, sny, potřeby a naléhavosti. Kéž je rok 2025 rokem obnovy rodin v Evropě. To je přání, které je v rozporu s realitou politik, které dnes elity vytvářejí. Jsme však v roce naděje.
A to se nesmí nikdy ztratit.