Subscribe
V návaznosti na více či méně podrobný výklad Paktu o azylu a přistěhovalectví, který byl schválen v Evropském parlamentu 10. dubna 2024, je nyní vhodné zmínit se o pravděpodobně největší hře v celém balíčku, vedle Eurodacu, o kterém jsem se již zmínil v předchozí publikaci: o nařízení o řízení azylu a přistěhovalectví.
Ústřední část tohoto nařízení a jeho hlavní změna oproti současnému systému – známému, kritizovanému a odmítanému dublinskému systému – spočívá v povinném „solidárním“ systému, který nebude nutně spočívat v relokaci, tj. systému, kde jediným „prostředkem solidarity“ není povinná relokace nařízená Bruselem, ale kde se členské státy mohou rozhodnout i pro finanční příspěvky jako náhradu relokace.
Systém tedy nadále trpí stejným prvotním hříchem, kterým je přijetí toho, že Evropa, tedy členské státy, jsou povinny vzít na sebe povinnost přijmout ty, kteří třeba nevstoupili na jejich hranice a ani by to nikdy neudělali… . . že členské státy jsou odsouzeny k tomu, aby přijaly určitý – a stále rostoucí – počet nelegálních vstupů maskovaných jako podvodní žadatelé o azyl. Aby se pokusila zajistit, že země jako Maďarsko, Polsko – ale možná i Česká republika, a proč ne Finsko nebo Švédsko, které již mimořádně těžce trpí důsledky desetiletí tolerantní politiky – systém zcela nezablokují, navrhla von der Leyenová takový náhradní platební systém. Pokud nechcete „žadatele o azyl“, zaplaťte.
Tento model skutečně reaguje na merkantilistický a materialistický pohled na přistěhovalectví. Stejně jako zastánci otevřených dveří po odvolání se na základní práva používají ekonomický motiv, tj. že je zapotřebí levné pracovní síly, Von der Leyenová jej používá jako způsob, jak se vyhnout sociálnímu konfliktu. Stanovili jsme cenu.
Výpočet příspěvku se provádí na základě HDP a počtu obyvatel, přičemž každý z nich se počítá z 50 %. Text předpokládá, že minimální příspěvek všech členských států by měl činit 30 000 osob a 600 milionů eur ročně; určitá část těchto příspěvků však bude vyhrazena na pátrací a záchranné akce na moři, neboť členské státy se domnívají, že při plnění stávajících povinností vyplývajících z námořního práva by na to měla být vyhrazena místa.
Není pochyb o tom, že Itálie byla státem, který určil tep tohoto modelu povinné solidarity a dobrovolného přemístění, jehož cílem je podle mého názoru zapojit ostatní členské státy do obrany, ochrany a zachování hranic … . Jižní Evropa. Kritici tohoto systému z řad konzervativních a vlasteneckých stran poukazují na to, že tento systém řízení, stejně jako ten předchozí, podporuje nelegální přistěhovalectví a především představuje nepřijatelné odstoupení od národní suverenity, zejména když otevírá dveře Evropské komisi k prodloužení ročních kvót pro přijímání migrantů.
Další změnou v souvislosti s Dublinem, která nepotěší delegace severních zemí bez ohledu na to, ke které skupině patří – s výjimkou levice a pravice bez státní příslušnosti, které jsou v Bruselu zastoupeny -, jsou nová kritéria pro určení odpovědnosti za posuzování žádostí o azyl. Zatímco v dublinském nařízení byla dána přednost zemi vstupu, toto nové nařízení obsahuje nová ustanovení pro slučování rodin, kromě rodičů a dětí, a přisuzuje přijímající zemi odpovědnost nebo pravomoc za azyl; přidává nová kritéria, jako jsou diplomy získané v tomto státě nebo nějaký vztah k němu jako způsob přisouzení pravomoci.
Odhlédneme-li od ideologie či přesvědčení, je zřejmé, že se jedná o neambiciózní reformu, která nebere náležitě v úvahu vnější rozměr. Účinně bojovat proti nelegálnímu přistěhovalectví můžeme pouze na základě dohod se třetími zeměmi, které zajistí, že jejich státní příslušníci, jejichž vyhoštění je nařízeno, budou moci být vyhoštěni, a že v nich budou vyřizovány žádosti o azyl.
Dokud nezajistíme stoprocentní úspěšnost a efektivitu deportací – což je něco, co je ne-li nemožné, tak zdaleka nedosažitelné – je nesporné, že hlavním cílem musí být zabránit jim ve vstupu na evropské území; jakmile se totiž dostanou do Evropy, pokud není zajištěn návrat, problém je již uvnitř.