Subscribe
Co je to evropský konzervativec? Jednu z pravděpodobných odpovědí lze nalézt v Reykjavícké deklaraci Strany evropských konzervativců a reformistů. Strana ECR se zasazuje o svobodu jednotlivce, národní suverenitu, parlamentní demokracii, soukromé vlastnictví, omezenou vládu, svobodný obchod, rodinné hodnoty a předání moci.
Řím 15.-17. prosince
Tyto hodnoty jsou základem politiky ECR, včetně její vize reformované Evropské unie. Evropa stojí na křižovatce a reformní program strany ECR nebyl nikdy tak aktuální jako dnes. Ve dnech 15.-17. prosince 2023 přiveze strana ECR delegaci na Atreju, největší letošní akci italské politické strany Fratelli d’Italia, kterou povede italská premiérka Giorgia Meloni, předsedkyně strany ECR. Delegace evropských konzervativců bude mít v Římě mnoho příležitostí navázat kontakty se svými italskými protějšky a posílit vzájemné vazby.
Místopředsedy strany ECR jsou Jorge Buxadé, poslanec Evropského parlamentu za stranu Vox ze Španělska, a Radoslaw Fogiel, polský poslanec strany Právo a spravedlnost, zatímco generálním tajemníkem strany ECR je italský poslanec Antonio Giordano. Pro setkání v Římě se strana ECR rozhodla využít své zdroje k tomu, aby evropským občanům sdílejícím konzervativní hodnoty poskytla kulturní a politické zkušenosti. Proto je účastnický poplatek velmi nízký. Poplatek pro účastníka, který požaduje jednolůžkový pokoj, činí 360 EUR včetně letenky, ubytování, uvítací recepce a konferenčních akcí, a pro účastníka se sdíleným pokojem 270 EUR. Není třeba dodávat, že Řím, věčné město, stojí za návštěvu. Příplatek za noc navíc činí 75 eur a za upgrade letenky do business třídy 150 eur.
Omezená vláda a volný obchod
Moje kniha o
Dvacet čtyři konzervativně-liberálních myslitelů
by mohla být interpretována jako diskuse o myšlenkách a hodnotách obsažených v Reykjavícké deklaraci strany ECR s odkazem na nejhlubší politické myslitele západní civilizace. Dva protoliberálové středověku, islandský kronikář Snorri Sturluson a italský filozof svatý Tomáš Akvinský, podporovali omezenou vládu: vládce musel být omezen zákonem, a pokud porušil implicitní společenskou smlouvu, mohl být sesazen. Anglický filozof John Locke předložil systematickou obhajobu tohoto starobylého principu, která inspirovala britské revolucionáře v roce 1688 i americké revolucionáře v roce 1776. Jednalo se o konzervativní revoluce, jejichž cílem bylo bránit a rozšiřovat staré a tradiční svobody.
Není třeba dodávat, že princip volného obchodu, který představil skotský filozof Adam Smith, byl v posledních dvou stech letech přijat a realizován se skvělými výsledky. Ta je nyní napadána neméně než princip omezené vlády. Přestože je volný obchod obecně prospěšný, existují skupiny, které jím mohou dočasně utrpět. Snad nejgeniálnějším vykladačem myšlenky volného obchodu byl francouzský spisovatel Frédéric Bastiat. V knize o severském liberalismu, na které pracuji, poukazuji na to, že v polovině 19. století měl v severských zemích značný vliv. Jeho spisy jsou velmi přístupné laikům.
Suverenita a rodina
Dvěma myšlenkám a hodnotám Reykjavícké deklarace se ve své knize věnuji pouze nepřímo, a to národní suverenitě a rodinným hodnotám, ačkoli v kapitole o lordu Actonovi reaguji na jeho kritiku nacionalismu a odmítám ji. Myslím, že je třeba rozlišovat mezi dvěma druhy nacionalismu. Jedním z nich je neagresivní nacionalismus, který si váží národního dědictví společnosti, její historie, literatury a jazyka, ale se zájmem a sympatiemi se dívá na jiné společnosti v duchu německého filozofa Johanna Gottfrieda Herdera a francouzského historika Ernesta Renana. O tomto druhu nacionalismu psal s velkým porozuměním také anglický filozof sir Isaiah Berlin. Jiný druh nacionalismu je agresivní a militantní a staví jeden národ nad druhý. Snad nejzřetelnějším příkladem je dnes ruský nacionalismus Vladimira Putina, který odmítá uznat právo Ukrajinců být Ukrajinci, a ne Rusy. Válku na Ukrajině lze skutečně interpretovat jako válku mezi dvěma druhy nacionalismu, touhou Ukrajinců mít vlastní stát a chránit vlastní kulturu a touhou Rusů podmanit si je.
Rodina je také základní hodnotou svobodné a civilizované společnosti. Dva ekonomické argumenty pro něj jsou samozřejmě to, že pro spotřebu je efektivnější jednotkou než jeden člověk a že pro výrobu může využít dělby práce. Dva filosofické argumenty pro rodinu jsou, že rozšiřuje časový horizont a osobní preference odsud a teď do budoucnosti, protože bere v úvahu zájmy dětí i rodičů, a také že vytváří pocit sounáležitosti a obsah nezbytný pro občanského ducha. Rodina je jednou ze zprostředkujících institucí svobodné společnosti, která brání jejímu rozpadu na masu izolovaných jedinců čelících všemocnému státu, jak to jasně viděl francouzský filozof Alexis de Tocqueville.
Přenesení pravomocí
Pro Evropskou unii je asi nejnaléhavější zásadou či hodnotou obsaženou v Reykjavícké deklaraci přenesení pravomocí. Zde je opět na místě Tocqueville. Uvědomoval si, že Francouzská revoluce byla na rozdíl od britské a americké revoluce neúspěšná, a to proto, že ve Francii chybělo mnoho zprostředkujících institucí a tradic, které existovaly ve Spojeném království a Spojených státech. Tyto instituce a tradice pomalu likvidovali absolutističtí králové minulosti, kteří byli ještě účinnějšími nivelizátory než pařížští jakobíni. Francouzská revoluce byla pokusem intelektuálů bez státnického vzdělání vnutit své sny a představy celé společnosti. Neměli smysl pro hranice lidského rozumu. Podle Tocquevilla a dalšího francouzského filozofa Benjamina Constanta bylo zásadní pokusit se obnovit občanskou společnost a podpořit růst místních komunit, spontánních sdružení, klubů a spolků. V Evropské unii dnes vidíme stejnou neúprosnou centralizaci jako v předrevoluční Francii, spojenou s dvojí nemocí, kterou trpí mnoho bruselských byrokratů, a to konferencitidou a gigantomanií. Jen s malým zjednodušením lze říci, že to, co by Evropská unie měla dělat, dělá špatně, a to, co by dělat neměla, dělá energicky. Moc se musí vrátit do rukou národních států, které tvoří Evropskou unii. V prosinci v Římě je samozřejmě o čem diskutovat.