Subscribe
Papež Pius XI. ve své encyklice „Quadragesimmo anno“ z roku 1924 o obnově sociálního řádu zavrhl stávky a výluky jako prostředek, pokud sociální strany nemohou urovnat své spory.
Dává spíše přednost tomu, aby do konfliktu zasáhla veřejná moc, aby různé třídy spolupracovaly v míru a aby socialistické organizace a jejich činnost byly potlačeny.
Naopak Evropská sociální charta byla v roce 1961 prvním mezinárodním dokumentem o lidských právech, který výslovně uznal právo na stávku.
V podobném duchu postupuje i Listina základních práv EU z roku 2000, která ve svém článku 28 proklamuje právo na stávku v případě střetu zájmů za účelem kolektivní akce na obranu zájmů pracujících.
Nedávno Evropský parlament zveřejnil studii o možném právu na politickou stávku v celé EU.
To se již nezaměřuje na pracovníky, kteří se snaží vyvíjet tlak na svého zaměstnavatele, ale na svou vládu.
Předmět stávky proti vládě tedy může být jak sociální, tak i pouze politický.
Takové právo na čistě politickou stávku zatím mezinárodní ani vnitrostátní právo neuznává.
Pět členských států, konkrétně Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko a Španělsko, výslovně zakazuje stávky s výlučně politickým cílem.
Zaměstnanci se mohou prostřednictvím stávky obrátit na příslušnou vládu, ale se sociálním nebo ekonomickým, nikoliv čistě politickým cílem.
Pokud by tak učinili, mohou být dokonce sankcionováni.
Velká skupina sedmnácti členských států stávky s výhradně politickým cílem výslovně nezakazuje, ale definuje stávky jako související s obchodními spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
Tuto většinu členských států však můžeme rozdělit do dvou menších skupin: tři z nich (Německo, Polsko a Slovenská republika) spojují stávky s vyjednáváním o kolektivních smlouvách, čímž implicitně vylučují stávky politické; zatímco zbývajících čtrnáct ze sedmnácti (Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Kypr, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Portugalsko, Řecko a Slovinsko) spojuje právo na stávku s ochranou sociálních a ekonomických zájmů zaměstnanců, a tudíž implicitně vylučuje i stávku politickou.
Na druhém konci spektra je pět členských států (Rakousko, Finsko, Itálie, Nizozemsko a Švédsko), které výslovně povolují pouze politické stávky.
Z hlediska vnitrostátního práva jednotlivých členských států lze tedy konstatovat, že ze sedmadvaceti evropských států zahrnutých do Unie naprostá většina, více než osmdesát procent, nepodporuje čistě politické stávky, zatímco pouze pět z nich tak učinilo.
A jak je to s Evropskou unií?
Stanoví článek 28 zmíněné Listiny základních práv EU uznání práva na politickou stávku?
Ani jeho nejednoznačné znění, ani judikatura Soudního dvora Evropské unie (rozsudky Viking z 11. prosince 2007 a Laval z 18. prosince téhož roku) takové tvrzení neumožňují; ani Evropský výbor pro sociální práva, kontrolní orgán Evropské sociální charty z roku 1961, nešel dále.
Pokud jde o mezinárodní právo, Mezinárodní pakt OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 odkazuje na hospodářské a sociální zájmy pracovníků, čímž zřejmě opět vylučuje čistě politické zájmy. Konečně Mezinárodní organizace práce (MOP) ve svých úmluvách č. 87 (o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, podepsaná v roce 1948) a č. 98 (o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat, podepsaná v roce 1949) nestanoví výslovné uznání práva na stávku, i když na politickou stávku.
Některé hlasy v rámci MOP však vyjádřily vůli uznat právo na stávku proti hospodářské a sociální politice vlády, což je možná cesta k budoucímu uznání politických stávek i jinde.
Zdroj obrázku: Zdroj: Wikipedia