Subscribe
Po krizi Covid-19 se Evropská unie rozhodla zahájit svůj slavný program NextGenerationEU (NGEU), postpandemický program obnovy, který musí být plně uhrazen do roku 2058.
Už v samotném názvu programu je jistý sarkasmus, protože jej bude platit další generace občanů členských států. Zejména od roku 2028, kdy začne pracovat nová kohorta současných studentů, začne splácení hlavní jistiny.
Nedávno zveřejněná zpráva politického oddělení pro rozpočtové záležitosti v Evropském parlamentu, která se zabývá návrhem zákona o dlouhodobých výpůjčních nákladech v souvislosti s NGEU, poukazuje na její finanční nedostatky.
Především projekce desetiletých referenčních výnosů pro EU a vybrané emitenty ukazuje naprostou neplánovitost Evropské unie, pokud jde o výpůjční náklady, a to i v krátkodobém horizontu: od června 2021 do června 2023 výpůjční náklady vzrostly velmi výrazně, tj. o více než 3 %.
Na druhou stranu je z briefingu patrné, že Evropská unie se na finančních trzích jako velký emitent projevila jako zjevně nespolehlivá, neboť Evropská komise oznámila záměr vydat dluhopisy, jejichž objem výrazně převyšuje částku, kterou země EU později požadovaly k vyplacení. O půjčky prostřednictvím společného úvěrového nástroje EU požádala méně než polovina členských států, konkrétně třináct z celkových sedmadvaceti.
V absolutních číslech si Evropská unie hodlá do konce roku 2026 vypůjčit přibližně 421 miliard eur na financování nevratné podpory členským státům EU. Úroky i jistina tohoto dluhu proto budou muset být hrazeny z rozpočtu EU, a to až do roku 2058, kdy musí být dluh plně splacen.
Z briefingu vyplývá, že úrokové sazby zůstanou relativně stabilní až do konce roku 2030 a poté by mohly pomalu klesat a dlouhodobě se stabilizovat pod 2 %. Existuje však 50% pravděpodobnost, že úroková sazba v roce 2058 dosáhne 3,4 %, a v takovém případě by se náklady na financování NGEU téměř zdvojnásobily s ohledem na prognózy týkající se současných diskusí o zvýšení rozpočtu EU.
A co hůř, aby byla zaručena 90% pravděpodobnost výše výpůjčních nákladů EU s dlouhodobým výhledem až do roku 2058, navrhuje briefing potenciálně maximální úrokovou sazbu 6,2 %, což by znamenalo více než trojnásobek současných rozpočtových diskusí EU.
Zdá se být jasné, že minimálně v příštích deseti letech dojde k prudkému nárůstu ročních úrokových nákladů. Podle umírněného scénáře by předpokládané roční a celkové úrokové náklady, které by EU nesla v roce 2058, činily 221,8 EUR, což je více než polovina kapitálu, který si EU vypůjčila na financování své nevratné podpory členským státům EU.
V nejhorším případě by situace vypadala ještě hůře, neboť celkové úrokové náklady by mohly dosáhnout 410,2 miliardy eur, což by představovalo sotva 100 % kapitálu nebo dvojnásobek prostředků, které si EU vypůjčila na financování grantů členských států EU.
Celkově se ve zprávě uvádí, že na splácení úroků a úhradu dluhu za nenávratnou podporu NGEU členským státům bude muset rozpočet EU v celém období 2023-2058 s největší pravděpodobností vynaložit 582 až 715 miliard EUR. Z této skutečnosti nutně vyplývají dvě alternativy: buď snížení prostředků na jiné priority EU, nebo rozšíření rozpočtu Unie.
Druhá alternativa přináší další temné mraky: jak by se toto rozšíření financovalo? Komise von der Leyenové navrhla vedle polemického systému obchodování s emisemi oxidu uhličitého a mechanismu pro úpravu uhlíkových hranic také dočasnou [?] daň ze zisků podniků.
Proč by však společnosti a jejich akcionáři měli platit za bezohlednost Unie, zůstává otázkou. Kromě toho zpráva upozorňuje, že systém obchodování s emisemi již musí být financován z jiných fondů EU, takže částka, která by mohla být použita na obsluhu dluhu NGEU, by se podstatně snížila.
Vzhledem k těmto zjevným nedostatkům není divu, že některé národní vlády se na celý kontext dívají velmi skepticky.
Zdroj obrázku: Zdroj: The Spectator