Francie a tíha nespokojenosti

Francouzské volby, které se konaly v minulých týdnech, byly nemalým prvkem v evropském dění. Zejména pokud vezmeme v úvahu zvláštní situaci, v níž se evropské instituce po volbách nacházejí. Macronova Nová lidová fronta ve Francii nyní získala jiný význam. Začalo to jako vládní zkušenost a nyní se z toho stala skutečná obranná strategie, která se snaží matematicky zastavit postup Národního shromáždění. Iniciativa, která v posledních týdnech upoutala pozornost francouzského vůdce, jenž se potýká s vlastním rozhodnutím jít k volbám. Postoj, který Macron zaujal po evropských volbách, se změnil ve vlastní gól. Rozhodnutí silného muže a politika, přijaté za zavřenými dveřmi a s radami jen několika málo spolupracovníků, se brzy ukázalo jako hazard, před kterým se třásl Elysejský palác a mnozí voliči Le Penova Národního shromáždění doufali ve změnu. Jiná situace je u nové britské většiny, která vsadila vše na reformní tábor a v porovnání s minulostí posledních premiérů očekává v Downing Street lehčí reformy.

MEZI LONDÝNEM A PAŘÍŽÍ

Analýza – zejména srovnávací – se v tomto případě jeví jako cvičení ve stylu. Jisté je, že mezi Paříží a Londýnem jsou obrovské rozdíly. Mluvíme o dvou zcela odlišných paradigmatech zacházení s volebními urnami. Labouristická strana šla do voleb na konci dlouhé cesty, během níž představila reformní program, který lze považovat za vzdálený politickým otřesům posledních let. Právě rozhodnutí nepodnikat v otázce brexitu žádné prudké kroky zpět (sám Starmer prohlásil, že toto rozhodnutí bude pravděpodobně přezkoumávat až příští generace britských politiků) dávalo pocit stability, který občané odměnili. Ve Francii je situace jiná. Aliance, která vznikla jako protiváha Le Penové, zejména ve druhém kole, nemá jasné politické znamení, přesnou konstrukci ani projekt. Jde o kombinaci komunistů, socialistů, ekologů, extrémních levičáků a mnoha dalších (vnitřních nuancí je mnoho), která se nejspíše v krátké době rozpadne při zkoušce ani ne tak vlády, jako spíše při samotném formování nové francouzské exekutivy.

MATEMATICKÁ VĚTŠINA

V těchto dnech se do slovníku evropské politiky silně zapsal termín „desistence“. Takto se označuje krok zpět některých kandidátů na volebních lístcích ve prospěch nové lidové fronty a proti postupu Národního shromáždění. Pečlivá operace, prováděná volební obvod po obvodu, kterou si vyžádalo premiérovo unáhlené rozhodnutí spoléhat se na volební urny s jistotou, že bude opět legitimizována hlasy voličů. Důvěra, která byla brzy otřesena údaji z prvního kola a prognózami analytiků, kteří sice bagatelizovali fenomén „Le Pen“, ale stále dávali přednost francouzské pravici. Analýza, kterou transalpským analytikům rozhodně nelze vyčítat, je silná v axiomu, pro který bylo přinejmenším nepravděpodobné, že by Macron mohl najít porozumění s Mélenchonovou levicí. Nepravděpodobné se však stalo skutečností, neboť dvě třetiny hlasovacích lístků se třemi kandidáty byly „odevzdány“ s cílem získat co nejvíce hlasů pro jediného kandidáta, který by se postavil proti Rassemblementu.

VÝSLEDEK PRAVICOVÉHO KŘÍDLA

Výsledek Rassemblement national (143 mandátů) nicméně roste, což je nepopiratelné. Zvláště když ji porovnáme s ostatními a s druhým kolem, které Francii nepřineslo jasnou a definitivní většinu. Žádný z těchto tří táborů není schopen vládnout sám a žádný z nich volby skutečně nevyhrál. Vnitřní rozdíly mezi tábory vedou také k atmosféře nejistoty ohledně blízké budoucnosti, kterou budeme analyzovat později. Je však nesporné, že Národní shromáždění je skupinou, která získala nejvíce mandátů v absolutních číslech. Opozice, která slibuje, že bude silnější než před měsícem. Při sestavování příští vlády nelze tento faktor nezohlednit. Dynamika, která se vytvoří, bude samozřejmě muset mít silné a společné předpoklady, aby se mohla podílet na vedení Francie. Lze však spatřit nucené seskupení, které není v nejlepším stavu, a to především proto, že je založeno výhradně na nenávisti vůči nepříteli, nikoli na skutečně sdílených myšlenkách a paradigmatech.

CO SE STANE TEĎ?

Francouzská Pátá republika si představovala poloprezidentský systém vlády, který by zemi pomohl vyhnout se patovým situacím tím, že by dal větší váhu volebnímu nástroji. Cílem bylo vyhnout se podivným a neplodným soužitím v Elysejském paláci díky pětiletému prezidentskému období zavedenému v roce 2002. Funkční období prezidenta trvá pět let a jeho volby se konají jen několik týdnů před parlamentními volbami, které určují složení parlamentu. Macronovým krokem byla tato rovnováha narušena a Francie se dostala do situace nestability, jakou už léta nezažila. V případě koaliční vlády je nepravděpodobné, že by s prezidentem existovala úplná shoda. Jak jsme již řekli, Francie v současné době nemá jasnou většinu. Levicová aliance Nová lidová fronta získala 182 křesel, Macronova koalice s Ensemble 168 křesel a nakonec Národní shromáždění se 143 křesly. Tři výsledky daleko od 289 křesel potřebných k většině ve francouzském parlamentu. Co se tedy stane? Nejprve bude třeba zvolit předsedu Národního shromáždění (první překážka v dohodách mezi stranami), poté bude muset Macron zvolit nového premiéra, který nahradí Attala, jenž podal demisi. Poté, co bude představen vládní tým, bude míč na straně opozice, která bude mít možnost předložit návrh na vyslovení nedůvěry. V této chvíli bude nutné pochopit, zda se podaří spojit nespokojence, kteří v koalici vytvořené Macronem pravděpodobně budou. Možnou alternativou, i když ji francouzští analytici nepovažují za favorita, by bylo vytvoření technické vlády, která by mohla Francii dovést k funkčnímu období, aby se obnovila rovnováha výkonné moci, jak ji předpokládal systém zavedený Pátou republikou. V každém případě, ať už bude vládnout Mélenchonovo levé křídlo, Glucksmannovi socialisté, exekutiva Ensemble, která se přiklání spíše k pravici spolu s republikány, nebo většina tvořená Ensemble, republikány a socialisty, zůstává možnost, že domeček z karet neudrží váhu nespokojených. Pro pravicové křídlo Le Penové je to příležitost, jak v rámci této nespokojenosti shromáždit nejpravicovější okrajové skupiny a výrazně ztížit Macronovi setrvání v Elysiu. Pravice by dokonce mohla ohrozit výkonnou moc návrhem na vyslovení nedůvěry nebo jinými parlamentními mechanismy, které by mohly prezidenta ztrapnit i u evropských spojenců. Zajímavý je v této souvislosti komentář italské premiérky Giorgie Meloniové u příležitosti summitu NATO ve Washingtonu k 75. výročí založení Aliance. Meloni poukázal na to, že kdysi (a není to tak dávno) byla Itálie považována za nestabilní stát, zatímco jiné evropské národy měly velmi pevné vlády, v některých případech dokonce žulové. Podle premiéra Meloniho dnes pozorujeme zcela jinou realitu. Itálie se totiž může pochlubit solidní exekutivou na kontinentu, kde už některé vlády nejsou tak pevné a stabilní jako kdysi.