Subscribe
Opět se zdá, že Irsko má dvě zahraniční politiky.
V diplomatické zprávě, která se neozvala po celém světě nebo alespoň v některých částech Blízkého východu, prezident Michael D. Higgins poblahopřál nově jmenovanému íránskému prezidentovi a vyjádřil mu soustrast v souvislosti s „tragickou nehodou“, která způsobila smrt jeho předchůdce.
Bouřlivou reakci některých kruhů možná nevyvolal ani tak samotný fakt, že dopis byl napsán, jako spíše použitý jazyk.
„Stabilita a spolupráce a mírové řešení sporů nebyly v celém blízkovýchodním regionu nikdy důležitější. Írán se svou dlouholetou kulturní tradicí bude při jejich dosahování hrát klíčovou roli. Těším se, že naše dvě země budou i nadále udržovat stále hlubší dialog a spolupráci, jak ukázaly nedávné politické konzultace mezi našimi ministerstvy zahraničních věcí, které se konaly v Dublinu……….S přáním všeho nejlepšího vašemu úsilí, vašim nadějím a všem výzvám, kterým čelíme v této obtížné době, kdy bojujeme za mír….“.
Zejména poslední řádek působí téměř jako akt trollingu, uvážíme-li, že podle slov Brookingsova institutu „íránský režim sám sebe považuje za regionální a dokonce světovou mocnost a spolupráce s teroristy je pro Írán způsobem, jak ovlivňovat události daleko od svých hranic. Íránská podpora libanonského Hizballáhu, palestinského Islámského džihádu a Hamásu činí z Íránu hráče v izraelsko-palestinských a izraelsko-arabských sporech a íránská podpora Hútíů v Jemenu mu dává vliv na jižní hranici Saúdské Arábie.“ Pro některé byla námitka konkrétnější a osobnější.
Irský prezident je zároveň vrchním velitelem irských obranných sil.
Dne 14. prosince 2022 byl vojín Sean Rooney z Newtownu Cunningham zabit skupinou napojenou na Hizballáh, teroristickou skupinu podporovanou Íránem a operující v Libanonu.
Vojínu Rooneymu bylo 24 let.
Irsko již mnoho let přispívá k mírovým silám UNIFIL v jižním Libanonu, ale v souvislosti s eskalací hrozby konfliktu mezi Izraelem a teroristickými proxy skupinami Íránu někteří zpochybňují moudrost či užitečnost irské libanonské přítomnosti.
Není to poprvé, co Michael D. Higgins vyjádřil solidaritu s osobnostmi, které by vláda vcelku raději neměla.
Fidel Castro byl „velikánem mezi světovými vůdci, jehož názorem byla svoboda nejen pro jeho lid, ale pro všechny utlačované a vyloučené národy na planetě“.
Při jiné smutné příležitosti řekl: „Prezident Chávez toho během svého funkčního období dosáhl mnoho, zejména v oblasti sociálního rozvoje a snižování chudoby….Vyjadřuji upřímnou soustrast rodině prezidenta Cháveze k jejich velké ztrátě. Mé myšlenky a přání všeho nejlepšího jsou také s venezuelským lidem, který se s touto smutnou zprávou vyrovnává.“
Vláda však neřekla nic.
Tentokrát však v poznámce zazněla jistá historická rezonance, před kterou mnozí lidé v Irsku zpozorněli, a zcela jistě i mnozí v Leinster House.
Dne3. května 1945 se tehdejší irský prezident Douglas Hyde na pokyn Taoiseacha Eamonna DeValery vydal do Dun Laoghaire do rezidence Eduarda Hempela, vedoucího německé diplomatické mise, aby předal vládní kondolence k úmrtí pana Hitlera předchozího dne. DeValera později svůj čin zdůvodnil tím, že odmítnutí kondolence „by bylo aktem neomluvitelné nezdvořilosti vůči německému národu a doktoru Hempelovi. Chování doktora Hempela bylo po celou dobu války bezúhonné. … Rozhodně jsem nehodlal přispívat k jeho ponížení v hodině porážky“.
DeValera je jistě velmi polarizující postavou irské politiky, ale těžko lze tvrdit, že je jedinou a nejdůslednější postavou za sto let existence státu, nicméně v dnešní době, pokud se na něj kvůli něčemu vzpomíná, je to ústava a dopis německému velvyslanci.
Možná právě s ohledem na historii se Simon Harris při této příležitosti rozhodl veřejně postavit mezi sebe a Higginse čistou modrou vodu.
Dopis nebyl, jak nám říká, reprezentativním vyjádřením vládní politiky a „máme s Íránem zásadní rozdíly a já budu vždycky pokračovat v upozorňování na jejich porušování lidských práv.“ No, to je dobré vědět.
K ničemu z toho nemuselo dojít, kdyby vláda dělala svou práci a od počátku jasně stanovila, jaké jsou hranice funkce prezidenta.
Higgins od počátku překračoval daleko rámec toho, co ústava a zvyklosti považují za správnou roli prezidenta.
Byl osobně oblíbený u lidí a čelil poslušnému a nezpochybnitelnému tisku.
První prezidentkou, která nebyla zvolena za Fianna Fail, byla v roce 1990 Mary Robinsonová a mezi Arasem a vládou byly nepochybně napjaté vztahy.
První dva roky bylo každé slovo a čin kontrolováno a řízeno úřadem Taoiseacha, ale pravděpodobně to bylo zcela nezbytné, protože paní Robinsonová projevovala během svého funkčního období a zejména po jeho skončení hlubokou úctu k úřadu a jeho úloze, kterou současný nájemce zjevně postrádá.
Zanechá předsednictví proměněné z role ochránce ústavy stojícího nad věcí, nezaujatého a nestranného v další politický úřad a prezidenta jen v dalšího politika.