Island si zvolil nového prezidenta: Halla Tomasdottir

Island má zajímavou ústavní historii. Tento odlehlý ostrov v severním Atlantiku byl osídlen v letech 874-930 převážně ze západního Norska, ale také ze severských základen na Britských ostrovech. V roce 930 založili osadníci Islandský spolek, který vycházel ze staré německé tradice vlády lidového výročního shromáždění, které určovalo a vykládalo právo, jež bylo většinou založeno na zvycích a precedentech. Commonwealth neměl krále a zákony prosazovalo 39 náčelníků. Zemědělci si mohli vybrat, ke kterému náčelnictvu ve svém regionu budou patřit. V Commonwealthu existoval pouze jeden úředník, zákonodárce, jehož úkolem bylo přednášet a vykládat zákony na každoročním lidovém shromáždění. V roce 1262 přesvědčil norský král Islanďany kombinací hrozeb a slibů, aby ho uznali za svého krále a platili mu tribut za ujištění, že budou dodržovat své vlastní zákony a zvyky, zatímco úředníci, kteří nahradí zákonodárce a budou zastupovat krále, budou islandští. Až do roku 1380, kdy norská koruna přešla na dánského krále, byl ostrov norským tributem. Od té doby byl Island dánským závislým územím a vládl z Kodaně. Dánský král byl králem Islandu a v jeho erbu se nacházel zploštělý kus tresky, který symbolizoval zemi. V devatenáctém století začal boj za nezávislost Islandu a v roce 1918 uznali Dánové Island jako suverénní stát v personální unii s dánským králem na základě zákona o unii.

Převážně ceremoniální role

Možná by Island zůstal v osobní unii s dánským králem, podobně jako Nový Zéland s britským králem, kdyby druhá světová válka nepřinutila Dánsko a Island jít každý svou cestou. V dubnu 1940 obsadili Dánsko Němci a o měsíc později Island Britové. Islandští političtí představitelé zastávali názor, že Island musí být na konci války bez závazků, a proto se v roce 1944, kdy vypršela platnost dánsko-islandského aktu o unii, rozhodli založit republiku. Národ toto rozhodnutí v drtivé většině potvrdil. V islandské ústavě byly provedeny pouze minimální změny. Dánského krále nahradil volený prezident, který měl ještě menší pravomoci než král: král mohl vetovat zákony přijaté parlamentem, ale prezident mohl pouze odmítnout podepsat takové zákony, které byly stále platné, ale musely být podrobeny plebiscitu. První čtyři prezidenti byli významnými a uznávanými osobnostmi: Sveinn Bjornsson (1944-1952), bývalý diplomat, Asgeir Asgeirsson (1952-1968), bývalý premiér, Kristjan Eldjarn (1968-1980), ředitel Národního muzea, a Vigdis Finnbogadottir (1980-1996), ředitelka Městského divadla v Reykjavíku. Zůstávali stranou kontroverzí a hráli převážně ceremoniální roli, reprezentovali národ doma i v zahraničí.

Pátý prezident Olafur R. Grimsson (1996-2016), bývalý vůdce levicové Lidové aliance, byl mnohem průbojnější a ostřejší. Nebylo žádným tajemstvím, že s dlouholetým premiérem Davidem Oddssonem, předsedou středopravicové Strany nezávislosti, ostře nesouhlasil s islandskými oligarchy, kteří zbohatli díky rozsáhlé liberalizaci islandské ekonomiky v 90. letech a v roce 2000. David chtěl omezit moc a vliv oligarchů, zatímco Olafur se stal jejich přítelem a spojencem, pravidelně je hostil ve svém sídle a byl vzácným hostem v jejich soukromých letadlech. V roce 2004 využil své prezidentské pravomoci a odmítl podepsat zákon, který měl oligarchům zcela ztížit kontrolu islandských médií. Místo plebiscitu vláda zákon stáhla. Z krachu islandské banky v roce 2008 byli obviňováni oligarchové, možná poněkud nespravedlivě (jak jsem tvrdil na jiném místě). Výsledkem byla diskreditace Olafura, jejich přítele a spojence. Velký neúspěch utrpěla i tradičně dominantní Strana nezávislosti a byla vytvořena levicová vláda. Olafur však získal zpět svou popularitu tím, že využil své prezidentské pravomoci a dvakrát, v letech 2010 a 2011, odmítl podepsat zákony, které přijala levicová vláda a kterými neuvěřitelně převzala odpovědnost za finanční závazky (soukromých) islandských bank v zahraničí. (Jediné rozumné vysvětlení těchto zákonů, které vidím, je, že islandská levice chtěla svalit vinu za krach banky na Stranu nezávislosti, a proto měla malý zájem na snížení nákladů, které národ na krach nese.) Není překvapením, že zákony byly v následujících plebiscitech odmítnuty. Olafur zvítězil. Jeho dřívější kamarádství s oligarchy bylo zapomenuto.

Vstupte do vesnice idiotů

V roce 2016 byl prezidentem zvolen Gudni Johannesson, plodný historik a dobromyslný komentátor, kterého nikdo neměl rád, a vrátil se tak k dřívější tradici, kdy se hlava státu vyhýbala kontroverzím a plnila převážně ceremoniální roli. Úcta a dokonce i respekt, kterému se tento úřad zpočátku těšil, se však pomalu vytrácely. Před prezidentskými volbami v roce 1956 se některým vtipálkům téměř podařilo nasbírat dostatek podpisů příznivců jednoho z reykjavíckých vesnických idiotů, Petura Hoffmanna, který sbíral a prodával cennosti na smetištích města. Sbírka byla v tichosti zastavena. Po svém prvním zvolení neměli prezidenti protikandidáty až do roku 1988, kdy se proti Vigdis Finnbogadottirové postavila neznámá žena z rybářské vesnice na jihu Islandu Sigrun Thorsteinsdottirová a získala 5,3 % hlasů. Její motivace byla záhadou, kromě toho, že prý chtěla světový mír. Další uchazeč o pozornost a rádoby mírotvorce, Asthor Magnusson, podnikatel v důchodu, kandidoval ve čtyřech volbách, v letech 1996, 2004, 2016 a 2024, ale dvakrát byl diskvalifikován, v letech 2000 a 2012, protože se mu nepodařilo shromáždit potřebný počet podpisů. V roce 1996 obdržel 2,7 procenta, v roce 2004 1,5 procenta, v roce 2016 0,3 procenta a nyní, v roce 2024, 0,2 procenta. Zdá se, že jeho hlavním cílem je získat čas v televizi a využít ho ke štvaní proti zahraniční politice Islandu.

Krach bank v roce 2008 značně podkopal důvěru v tradiční elity a instituce islandské společnosti a způsobil, že si nejen osvědčení vesničtí idioti, ale i naprosté nicky mysleli, že se mohou stát prezidenty. Například ve volbách v roce 2012 se proti Olafuru R. Grimssonovi postavilo pět kandidátů, z nichž nikdo nebyl významnou nebo významnou osobností. Ve volbách v roce 2016 se o prezidentský úřad ucházelo devět kandidátů, z toho pět osob, které se jevily jako zjevně nekvalifikované a pravděpodobně ani ne všechny se zdravým rozumem, nevyhnutelný Asthor Magnusson a čtyři další. Získaly 0,3 %, 0,7 %, 0,3 %, 0,2 % a 3,5 % hlasů. Nyní, v roce 2024, se voleb zúčastnilo nejméně dvanáct kandidátů. Brzy se ukázalo, že pouze pět z nich má nějakou podporu. Ostatní byli obvyklí podezřelí, hledači pozornosti, horlivci, vtipálci a vesničtí idioti. Pěti vážnými kandidáty byli Katrin Jakobsdottirová, bývalá předsedkyně Levicových zelených a premiérka, Baldur Thorhallsson, profesor mezinárodních vztahů na Islandské univerzitě, Halla Hrund Logadottirová, ředitelka Energetického institutu, Jon Gnarr, komik, který byl nějakou dobu starostou Reykjavíku, a Halla Tomasdottirová, podnikatelka žijící převážně ve Spojených státech (která kandidovala i ve volbách v roce 2016).

Katrin Jakobsdottir

Nyní jsem volil Katrin Jakobsdottirovou (nar. 1976), ačkoli byla předsedkyní nejlevicovější islandské strany, Levicových zelených. Důvod byl jednoduchý. Podle mého názoru byla nejkvalifikovanější a nejreprezentativnější kandidátkou, a přestože ji osobně neznám, věřil jsem, že opustí své politické názory a stane se důstojnou hlavou státu, která bude schopna obstát při setkáních se zahraničními hodnostáři. Domníval jsem se, že bude znalou představitelkou islandské historie, jazyka a literatury (byla vynikající studentkou, vystudovala islandskou literaturu na Islandské univerzitě). Její politický styl nikdy nebyl agresivní a působí jako člověk, který se snaží o vzájemné vyrovnání názorů a zájmů, nikoli o tvrdou konfrontaci. Nic z toho, co udělala ve volební kampani, můj názor na věc nezměnilo.

V kampani však byla Katrin zákeřně napadána zleva i zprava. Zarytí levičáci jí nemohli odpustit, že byla sedm let (1917-2024) premiérkou v koaliční vládě se Stranou nezávislosti a centristickou Pokrokovou stranou. Tato vláda se vydala opatrným směrem mezi levicí a pravicí, což na Islandu, zemi téměř bez vážných problémů, nebylo příliš obtížné. Životní úroveň je zde asi nejvyšší na světě, chudoba je zanedbatelná a rozdělení příjmů je rovnoměrnější než kdekoli jinde. Na druhou stranu zarytí pravičáci nemohli akceptovat její levicové názory, zejména v otázce potratů. Netřeba dodávat, že mě také veřejně zuřivě napadli za „zradu věci“. Když s Katrin dělali rozhovor ve vládní televizi, byl jsem jediný z jejích příznivců, kdo byl zmíněn jménem: ptali se jí, co si o tom myslí. Odpověděla, že ji těší podpora napříč politickým spektrem. Získala 25,2 procenta hlasů a skončila druhá. Jsem si jist, že by dostala mnohem méně hlasů, kdybych ji já a někteří další známí členové Strany nezávislosti veřejně nepodpořili. Velká část islandské levice se zjevně pevně rozhodla ji odmítnout.

Baldur Thorhallsson

Kandidát, kterého jsem znal nejlépe osobně, byl Baldur Thorhallsson (nar. 1968), můj kolega z Fakulty politologie Islandské univerzity a bývalý poslanec parlamentu za sociální demokraty. Je to sympatický člověk, ale nepodpořil jsem ho, protože podle mého názoru nemá na to, aby byl islandským prezidentem. Neumí se dobře vyjadřovat v islandském jazyce a jeho znalosti islandské historie a literatury jsou mizivé. Je také poněkud naivní v samotném oboru, který vyučuje, v mezinárodních vztazích. Zdá se, že upřímně věří, že malé národy jsou ve světových záležitostech brány vážně, jen když na konferencích pronášejí dlouhé projevy. Myslí si také, že Island potřebuje „útočiště“ a že tímto útočištěm by měla být Evropská unie. Dlouhodobě je horlivým zastáncem členství Islandu v EU a zlehčuje dva hlavní argumenty proti členství: že Island by musel předat Bruselu kontrolu nad islandskými rybářskými revíry, které jsou dobře spravovány, a že Island by jako bohatá země musel do EU přispívat mnohem více, než by dostával (sotva je náhoda, že tři nejbohatší země Evropy, Norsko, Švýcarsko a Island, nejsou členy EU). Když byl Baldur jmenován přidruženou organizací EU „profesorem Jeana Monneta“ na Islandské univerzitě, poznamenal jsem na zasedání fakulty, že je to dobrá zpráva: můžeme si být jisti, že bude tvrdě pracovat za každé euro, které od EU dostane.

Také jsem se ohradil proti tomu, že Baldur kandiduje jako speciálně homosexuální kandidát, a zdůraznil jsem roli, kterou by po jeho boku v případě zvolení prezidentem hrál jeho manžel, velmi levicový islandský herec. Na Islandu panuje shoda v tom, že vaše sexuální preference by neměla být problémem pro to, jak s vámi bude zacházeno, a to nejen z právního, ale i společenského hlediska. Je to bezpředmětný problém, který se Baldur snažil znovu vytvořit a využít k získání hlasů. Lotyšský prezident i francouzský premiér jsou gayové a nikomu to nevadí. Baldur se v kampani dopustil několika přehmatů, například předstíral, že si nepamatuje, jak hlasoval ve dvou plebiscitech o finančních závazcích Islandu v zahraničí po pádu bank. Získal 8,4 procenta hlasů, pravděpodobně převážně od svých kolegů sociálních demokratů.

Halla Hrund Logadottir a Jon Gnarr

O Halle Hrund Logadottirové (narozené v roce 1981) jsem před její kandidaturou na prezidentku nikdy neslyšel, ale zdá se, že její ambice rozhodně přesahují její schopnosti. Po dokončení magisterské práce na Harvardu (ani ne doktorské) prý navrhla islandskému ministrovi zahraničí, že by nyní měla být jmenována velvyslankyní Islandu ve Spojených státech! V kampani mluvila v klišé, a když jí byly položeny skutečné otázky, ukázala naprostou neznalost islandské ústavy, historie a literatury. Během kampaně se také ukázalo, že jako ředitelka Energetického institutu platila obrovské částky za poradenství v oblasti vztahů s veřejností společnosti, kterou vlastnila Karen Kjartansdottirová, jež se následně stala manažerkou její kampaně. Je poněkud zvláštní, že Energetický institut potřebuje poradenství v oblasti vztahů s veřejností. Veřejnosti nic neprodává. Překvapilo mě však, že před volbami nebyla zmíněna jiná skutečnost týkající se manažera její kampaně. Karen je totiž horlivou aktivistkou za palestinsko-arabskou věc. Spolu se svým synem organizovala protesty, které občas přerostly v násilnosti. Pokud by Halla Hrundová vyhrála volby a Karen by byla následně zaměstnána v prezidentské kanceláři, představovala by bezpečnostní riziko. Během volební kampaně měla Halla Hrundová podle průzkumů veřejného mínění po určitou dobu značnou podporu, protože se zdála být novou svěží tváří, ale její podpora postupně klesala, v neposlední řadě v důsledku jejího špatného vystupování v televizních debatách, a nakonec získala 15,7 procenta hlasů, pravděpodobně převážně od sociálních demokratů.

Jon Gnarr (nar. 1967) byl na Islandu naopak známý jako komik. V roce 2007 hrál hlavní roli v populárním islandském televizním seriálu
Noční směna
kde jsem měl to potěšení hrát v jedné epizodě sám sebe. Jak již bylo zmíněno, bankovní kolaps v roce 2008 výrazně snížil důvěru v tradiční elity a instituce islandské společnosti. Jon Gnarr toho využil a založil protestní stranu „Nejlepší strana“, která si vedla dobře v komunálních volbách v Reykjavíku v roce 2010, po nichž se stal starostou Reykjavíku ve spolupráci se sociálními demokraty, do jejichž strany nakonec vstoupil. Starostou byl čtyři roky a chlubil se, že nic neudělal, samozřejmě kromě toho, že pobíral vysoký plat. Jeho strana nakonec zanikla. Nebylo mi jasné, co bylo jeho posláním v prezidentských volbách, protože nikdy nebyla šance, že by byl zvolen. Možná to byla jen sebepropagace. V kampani si však vedl docela dobře a občas pronášel neobvyklé, ale vtipné postřehy, jako to dělali dvorní šašci ve středověku. Během kampaně neztratil ani nezískal podporu a nakonec získal 10,1 procenta hlasů, pravděpodobně převážně od mladých lidí, kteří prezidentství nebrali příliš vážně.

Vítěz: Halla Tomasdottir

Hallu Tomasdottirovou (narozenou v roce 1968) jsem znal jen letmo, z doby, kdy jsem pracoval v představenstvu islandské centrální banky za Stranu nezávislosti, zatímco ona byla náhradnicí za tutéž stranu a občas se účastnila schůzí. Byla příjemná a veselá, ale ne asertivní. Bylo to ještě před krachem bank v roce 2008, kdy měla jako ředitelka Islandské obchodní komory blízko k oligarchům. Později se stala soukromou investorkou. Video s její oslavou s oligarchy v Monaku v roce 2007 bylo z internetu smazáno a k mému překvapení ho během kampaně nikdo nevytáhl, možná proto, že si jen málokdo myslel, že vyhraje: podle průzkumů veřejného mínění měla na začátku malou podporu. Většina islandských komentátorů se domnívá, že vyhrála jen proto, že lidé zleva i zprava chtěli za prezidenta kohokoli jiného než Katrin Jakobsdottirovou. Jona Gnarra nikdo nebral vážně, a když kampaň Baldura Thorhallssona a Hally Hrund Logadottirové selhala, Katrinini zarytí odpůrci se rozhodli strategicky hlasovat pro Hallu Tomasdottirovou, která nakonec získala 34,1 procenta hlasů.

Tato analýza je nepochybně částečně pravdivá, ale jen částečně. Připomeňme, že Halla získal 27,9 procenta hlasů již v prezidentských volbách v roce 2016. Ve volbách v roce 2024 získala pouze o 6,2 procenta více. Existují tři skupiny, které pravděpodobně upřednostnily Hallu Tomasdottirovou před ostatními kandidáty. Za prvé, mnoho žen k ní, úspěšné podnikatelce doma i v zahraničí, vzhlíželo jako ke svému vzoru. Za druhé, ačkoli se sama usilovně snažila distancovat od jakékoli politické strany, byla z pěti vážných kandidátů jediná, kterou bylo možné považovat za alespoň vzdáleně pravicovou. Koneckonců asi polovina islandských voličů se považuje za pravici. Za třetí, mladí dobře placení, ale apolitičtí profesionálové se s ní pravděpodobně ztotožnili více než s jejími soupeři. Byla pro ně ztělesněním vzestupné ekonomické mobility. Odhaduji, že méně než 5 % hlasů pro Hallu bylo ve skutečnosti hlasy proti Katrin Jakobsdottirové (i když je ironické, že levičáci hlasovali pro úspěšnou podnikatelku žijící ve Spojených státech ze zášti vůči levicovému kolegovi). Většinu hlasů Halla získali, řekl bych, příznivci Strany nezávislosti nebo stran ve středu. Tito lidé hlasovali pro ni a ne nutně proti Katrin.

Halla Tomasdottir vedla rozumnou kampaň. Neúnavně se propagovala, ale nikdy nekritizovala ostatní kandidáty. Během kampaně prokázala nedostatečné znalosti islandské ústavy, kulturního dědictví a zahraniční politiky Islandu, ale zároveň projevila ochotu naslouchat a učit se. Mluvila většinou v klišé, ale pomohlo jí, že je sebevědomá a zkušená řečnice. Nejpozoruhodnější na jejím zvolení je asi to, že je první prezidentkou, která nepochází z akademické obce, politiky nebo kulturního sektoru, ale z podnikatelské sféry. Jako předsedkyně bude pravděpodobně následovat tradici Vigdis Finnbogadottirové a Gudniho Th. Johannesson a snaží se vyhnout kontroverzím.