Subscribe
V Senátu bylo schváleno zrušení doživotních senátorů jmenovaných prezidentem republiky, což je součástí ústavní reformy, kterou schvaluje Meloniho vláda.
Doživotní senátoři byli jednou z mnoha anomálií italské politiky, neboť v žádném jiném státě nemohou být podobné pravomoci svěřeny nevoleným osobám.
Přesto se samozřejmě kolem této změny objevila řada kontroverzí, zejména ze strany PD a 5 Stars.
Přesto to byli právě předchůdci současné PD, kteří byli nejzuřivějšími nepřáteli této praxe. Zejména tajemník PCI Palmiro Togliatti a předseda ústavodárného shromáždění Umberto Terracini byli rozhodně proti, když prohlásili, že „jakékoli jmenování zastupitelského shromáždění shora představuje v demokratickém režimu zrůdnost“. Psal se rok 1947 a v Itálii se psala ústava.
Následně se v průběhu let a různých vlád myšlenka změny článku 59 několikrát projednávala v parlamentu, zejména v posledním čtvrtstoletí, tedy v období, kdy hlasy doživotních senátorů rozhodovaly o přežití či zrodu mnoha vlád.
V historii Itálie jmenovali různí prezidenti republiky celkem 38 doživotních senátorů, prvním byl Arturo Toscanini, který se však svého jmenování vzdal pouhé dva dny po jmenování, poslední Liliana Segreová.
Mezi nimi se objevila řada jistě záslužných a vynikajících osobností, které však z různých důvodů vedly k množícím se kontroverzím.
Zvláště známý byl ten, který se týkal celkového počtu a výkladu toho, co bylo stanoveno v článku 59.
Nebylo totiž jasné, zda každý prezident republiky může jmenovat pět doživotních senátorů, nebo zda celkový počet doživotních senátorů nesmí být vyšší než pět. Právě tato interpretační možnost se stala téměř důvodem ke skandálu a boji v červnu 1991, kdy tehdejší prezident Francesco Cossiga jmenoval současně čtyři nové doživotní senátory, čímž se jejich celkový počet zvýšil na deset, včetně tehdejšího premiéra Giulia Andreottiho. Jmenování, které ve skutečnosti vylučovalo jeho případné jmenování prezidentem republiky právě jako Cossigova nástupce. Podle některých rekonstrukcí Andreotti usiloval o velký volební úspěch právě proto, aby si vynutil silný konsenzus v rámci DC. To se nestalo a sen se, jak už bylo řečeno, rozplynul.
Sám Cossiga však o několik let později kritizoval čl. 59 a označil institut doživotních senátorů za „vulnus vůči principu lidového zastoupení“.
V květnu 1994 přišla řada na tehdejšího premiéra Berlusconiho, aby se obrátil na senátory za životní prostředí s žádostí o důvěru pro svou vládu. A většina to byla, i když o jediný hlas.
V roce 2006 přišla řada na levý střed, který se opíral o hlasy doživotních senátorů a zajistil většinu pro druhou vládu Romana Prodiho.
Spory pokračovaly i za předsednictví Giorgia Napolitana, který jmenoval Maria Montiho pouhé čtyři dny předtím, než ho pověřil sestavením technické vlády.
A opět s Napolitanem na Quirinale došlo ke kontroverznímu jmenování čtyř nových doživotních senátorů: Claudio Abbado, Elena Cattaneo, Renzo Piano a Carlo Rubbia, čtyři jména jistě blízká nové středolevé vládě Enrica Letty, a proto byla podle kritiků jmenována jako možné „záchranné hlasy“.
A opět přišly hlasy od senátorů za život, které byly potřebné k záchraně vlády Giuseppe Conteho v roce 2021, záchraně, která se ukáže jako zbytečná již po dvou týdnech.
Proč se tedy hádat o volbě, která je zárukou demokracie a v podstatě chrání před jakýmkoli institucionálním zásahem do života zvolené vlády?
Upřímně řečeno, odpověď je jednoduchá: PD a 5Stelle se obávají, že se Giorgii Meloni skutečně podaří prosadit reformu, o které se mluví už léta, ale nikdy se ji nepodařilo prosadit ani v parlamentní sněmovně.
Reforma, která, jak je třeba připomenout, bude platit od příštího volebního období, tedy nikoli ve prospěch Meloniho vlády, ale která jistě zaručí, kdo bude hlasovat: lid.
A to je právě ta obava, že lid bude skutečně suverénní, že už nebude možné vytvářet inciativy a vlády, jak se to v nedávné historii Itálie často stávalo a vždy ve prospěch levice a jejich spojenců.
Zvolená vláda, podobná vládě Giorgia Meloniho, ale posílená ve své vymahatelnosti, silná v nové reformě a schopná být konečně skutečným vyjádřením toho, co Italové napíší do volebních uren.
Je to děsivé, ale jen pro ty, kteří dobře vědí, že bez důvěryhodnosti a důslednosti hlasy nepřijdou.
Femo