Subscribe
Na jaře 1941 zbývalo v Evropě pouze šest demokratických států: Spojené království, Irsko, Island, Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Paktem o neútočení ze srpna 1939 se totalitní despotové Stalin a Hitler stali spojenci, kteří si mezi sebou rozdělili většinu Evropy, zatímco ostatní evropské země ovládali drobní tyrani. V červnu 1941 se však Hitler zřekl spojenectví se Stalinem a napadl Sovětský svaz a v prosinci vyhlásil válku Spojeným státům. Nyní se Spojené království, Sovětský svaz a Spojené státy náhle staly spojenci. Porážka Německa se tak stala jen otázkou času. Když spojenecká vojska v listopadu 1942 dosáhla několika vítězství v severní Africe, britský premiér Winston Churchill na slavnostním obědě u lorda starosty v Londýně zvolal: „Teď ještě není konec. Není to ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku. Byla to prorocká slova. Německé jednotky u Stalingradu musely v únoru 1943 kapitulovat a Rudá armáda pomalu vytlačovala zbývající německé síly na západ. Spojenecká vojska se vylodila na Sicílii v červenci 1943 a v Normandii v červnu 1944, přičemž narazila na tvrdý odpor Němců. V červenci 1944 se nezdařil atentát na Hitlera a v září vstoupila spojenecká vojska do Německa.
Příměří v roce 1944?
Byl by podzim roku 1944 tím správným okamžikem pro vyjednání příměří, které by ušetřilo životy německých civilistů, zejména žen a dětí, a umožnilo Hitlerovi ovládnout zbytky Německa? Každý si uvědomuje absurditu takového návrhu. Němečtí nacisté museli být potlačeni. Byli zlí nejen proto, že opakovaně porušovali mezinárodní úmluvy o vedení války a mezinárodní právo, ale především proto, že prováděli skutečnou genocidu, systematické vyhlazování evropských Židů. Stali se z nich divoši, kteří se ocitli mimo civilizovanou společnost. Podobně absurdní jsou však i časté výzvy k příměří v Gaze. Teroristé z Hamásu jsou stejně zlí jako němečtí nacisté. Při útoku na Izrael 7. října 2023 zabili asi 1200 lidí, což je největší počet Židů zabitých v jeden den od dob holocaustu, brali rukojmí (čímž porušili mezinárodní právo), znásilňovali ženy a stínali hlavy dětem. Neskrývají, že chtějí zabít všechny Židy a zničit Izrael. Mezi německými nacisty a teroristy z Hamásu jsou jen dva důležité rozdíly. Zaprvé, nacisté se své zločiny v Osvětimi i jinde snažili usilovně skrývat, zatímco teroristé z Hamásu se ve své brutalitě zjevně vyžívají a své aktivity nahrávají a zveřejňují na internetu. Za druhé, němečtí nacisté obvykle nepoužívali své krajany jako živé štíty a neskrývali se za nimi nebo mezi nimi, jak to dělají teroristé z Hamásu.
Koncept kolektivní viny
Izrael musí v roce 2024 vyhrát válku proti Hamásu, stejně jako museli spojenci v roce 1944 vyhrát válku proti německým nacistům. V tomto tragickém konfliktu jsou civilní oběti politováníhodné, ale nevyhnutelné, zejména proto, že teroristé Hamásu využívají své arabské spoluobčany v Gaze jako živé štíty, umísťují své vojenské základny pod nemocnice a školy a snaží se vmísit mezi obyvatelstvo, aby nebyli identifikováni jako bojovníci. Jsou však civilisté v Gaze pouze nevinnými kolemjdoucími? Po porážce nacistického Německa se živě diskutovalo o tom, zda si Němci zasloužili svůj osud, a to nejen všichni ti, kteří byli zabiti (5,7 milionu) nebo zmrzačeni, ale také deset milionů lidí, kteří byli vyhnáni z Polska a Československa a posláni do Německa. Koneckonců většina z nich podporovala Hitlera a nacisty. Filozof Karl Jaspers ve své knize Die Schuldfrage z roku 1946 tvrdil, že německý národ musí uznat kolektivní vinu za nacistická zvěrstva. Kanadský filozof Jan Narveson však přesvědčivě odmítl koncept kolektivní viny nebo odpovědnosti, s výjimkou mimořádných okolností, kdy lze prokázat určité příčinné souvislosti. Nejednají kolektivy, ale jednotlivci. Proto jsou za zvěrstva zodpovědní jednotlivci, nikoli kolektivy.
Myslím, že otázkou německé viny se věrohodně zabýval německý ekonom Wilhelm Röpke v knize Die deutsche Frage.: „Vina Němců je jiná než vina národních socialistů; je to vina svedených, nikoliv svůdců, degradace znesvářených, nikoliv hanba násilníků. Röpke upozornil, že v posledních svobodných parlamentních volbách v Německu v březnu 1933 nezískali nacisté většinu, ale 44 procent hlasů, ačkoli ovládali státní aparát a většinu médií (a univerzity, kde nacističtí studenti napadali židovské studenty podobně jako dnes levicoví studenti v Severní Americe a Evropě). Pokud se argumentuje tím, že se Němci měli postavit proti vládnoucím nacistům, má Röpke přesvědčivou odpověď: „Kdo to nezažil, může si uvědomit, co to znamenalo žít pod neustálým tlakem nepředstavitelného teroru a v atmosféře, kdy člověk už nemohl věřit svému sousedovi, příteli ani vlastnímu dítěti? Tak je tomu samozřejmě i nyní v Gaze. Pokud se postavíte Hamásu, byť nesměle, jste mrtví, střeleni do zad nebo vyhozeni z okna. Nicméně Němci nacistické éry byli podle Röpkeho vinni, i když nebyli osobně vinni nebo spoluvinni na nacistických zvěrstvech. Nechali se svést. Totéž platí pro obyvatele Gazy. Nechali se svést, a proto je nelze považovat pouze za nevinné přihlížející, ačkoli si to, co se jim děje, rozhodně nezaslouží.
Izrael se může a bude bránit
Spojené státy vyvíjejí tlak na Izrael, aby přijal příměří. Židé samozřejmě nesmějí vyhrávat války. Spojené státy samy projevují zvláštní sklon opouštět války dříve, než je vyhrají, pravděpodobně většinou v důsledku domácích potíží. Je zdaleka nejmocnější vojenskou silou na světě a měla by vyhrát každou válku, do které by se s plným nasazením pustila, ať už ve Vietnamu, Afghánistánu nebo Iráku. Nikdy nebyla svými protivníky skutečně poražena, pouze tiše složila stan (a nechala své spojence na holičkách). Jiná věc je, že se možná do žádné z těchto zemí neměla vůbec vměšovat. ‚
Blázni se vrhají tam, kam se andělé bojí vkročit.
Nemyslím si však, že Izrael podlehne tlaku na příměří ze strany Spojených států nebo kohokoli jiného. Jak poznamenala Golda Meirová: „Máme-li si vybrat mezi mrtvým a litovaným a živým se špatnou image, raději budeme žít a mít špatnou image. V posledních několika desetiletích Izrael sám vyvinul účinné, ale levné zbraně, a proto není tak závislý na americké vojenské pomoci jako dříve. To se projevilo v úspěšném boji proti Hamásu v Gaze v posledních měsících, kdy se IDF usilovně snažily zaměřit pouze na teroristy Hamásu, nikoli na civilisty. Ještě ohromněji se to ukázalo 13. dubna 2024, kdy Izrael sestřelil téměř všechny bezpilotní letouny, řízené střely a balistické rakety vyslané z Íránu, který se následně stal terčem posměchu celého Blízkého východu. Sunnitské státy v regionu se bojí Íránu, nikoli Izraele. Jak říká bystrý vojenský expert Edward N. Luttwak upozorňuje, musí být hlavním důvodem odkladu vstupu do Rafáhu, jediného zbývajícího území v Gaze kontrolovaného Hamásem, to, že Izrael jedná s arabskými státy o tom, co udělat s obyvatelstvem Gazy po zničení Hamásu.