Subscribe
Evropský deník: Kluž, červen 2024
Kluž je příjemné malé město v centru Rumunska, v Transylvánii. Ve starověku se zde nacházelo římské město Napoca a dnes se město často nazývá Cluj-Napoca. (Jeho starý německý název zní Klausenburg.) Vzdálenost z Kluže do Bukurešti, Budapešti a Bělehradu je přibližně stejná. Kluž byla dlouho oficiálním i neoficiálním hlavním městem Sedmihradska, které však jen zřídka bylo samostatným nebo autonomním regionem, střídavě mu vládli Maďaři, Turci, Rakušané, opět Maďaři a Rumuni. Dnes v Kluži žijí převážně Rumuni a Maďaři. Má mnoho malebných budov z dlouhé habsburské éry (1699-1918), je dokonale čisté a v jeho centru najdete krásné venkovní kavárny, kde se podávají vynikající rumunská vína. Obyvatelstvo je poměrně mladé, protože se jedná o univerzitní město. 30. června 2024 jsem se ocitla na konferenci v Kluži na největší rumunské univerzitě Babes-Bolyai, kterou zdatně organizovaly dvě vynikající akademičky, Mihaela Rovinaru z Fakulty ekonomie a správy podniku této univerzity a Barbara Kolm z Rakouského ekonomického centra ve Vídni. Jednalo se o Evropskou banku zdrojů, každoroční setkání think-tanků věnované zkoumání možností spontánní spolupráce na volném trhu namísto příkazů shora.
Kam směřuje EU?
Po nedávných volbách do Evropského parlamentu jsem byl požádán o přednášku o EU. Poukázal jsem na to, že evropští voliči v jedněch volbách za druhými dávají najevo, že nehodlají tolerovat dva důsledky politiky EU – nekontrolovanou masovou imigraci a destrukci národního státu jako přípravu na budování evropského federálního státu. V prvních pětatřiceti letech své existence, od roku 1957 do roku 1992, byla EU přínosem, neboť jejím cílem bylo zvýšit konkurenci (levné zboží a služby pro spotřebitele) vytvořením vnitřního trhu. Na počátku 90. let však došlo k tiché změně evropského projektu, alespoň v podobě, v jaké jej prosazovala bruselská elita. Namísto původní myšlenky Evropy národních států v rozsáhlé zóně volného obchodu a v obranném spojenectví se Spojenými státy – nejmocnější vojenskou silou, jakou kdy svět viděl – chtěla bruselská elita vnutit Evropanům Spojené státy evropské, které by byly spíše soupeřem než spojencem Spojených států amerických. Hospodářská integrace v letech 1957-1992 byla žádoucí a úspěšná, ale politická integrace od té doby nebyla podporována většinou evropských voličů. „Politická integrace“ byl ve skutečnosti eufemismus pro „centralizaci“.
Ve svém projevu jsem uvedl, že EU tu zůstane. Úkolem bylo ji reformovat. Navrhl jsem několik reforem, především posílení zásady subsidiarity, na níž byla postavena původní myšlenka mírové a prosperující Evropy (že politická rozhodnutí by měla být přijímána co nejblíže těm, kterých se týkají): 1) Soudní dvůr Evropské unie, který působil jako nezodpovědná centralizující síla, by měl být rozdělen na dva soudy. Jeden by se zabýval běžnými právními otázkami. Druhý soud, Soudní dvůr pro subsidiaritu, by se měl zabývat pouze kompetenčními záležitostmi mezi EU a jejími členskými státy. Na všechny sporné zákony a opatření EU by měl uplatňovat jednotný test: Je to v souladu se zásadou subsidiarity? Soudci by měli být vybíráni z řad zkušených soudců, nikoli pouze z euromanželů jako nyní. 2) Evropská komise by se měla stát běžnou státní službou bez legislativní pravomoci. 3) Evropský parlament by se měl stát dolní komorou nového parlamentu, jehož horní komorou by byla Evropská rada. Tyto dva orgány by si rozdělily legislativní pravomoci, které na ně byly převedeny z Evropské komise. Tato dolní komora by se na rozdíl od dnešní Evropské komise zodpovídala veřejnosti. 4) Evropská centrální banka by se měla vrátit k přísnému dodržování své původní charty. Měla by se zaměřit na výrobu zdravých peněz a nesnažit se řešit problémy fiskálně nezodpovědných evropských vlád.
Jednání s Bidenem
Jedním z témat, o nichž se na konferenci hojně diskutovalo, byla současná mimořádná politická situace ve Spojených státech. Nejsilnější vojenskou mocnost v dějinách, která dvakrát zachránila Evropu před totalitou (za druhé světové války a za studené války), vede zjevně senilní člověk obklopený klikou radikálů. Na základě svých zkušeností s politikou za posledních padesát let jsem vyjádřil názor, že Joe Biden, ačkoli není způsobilý být prezidentem, a to jak nyní, tak v budoucnu, neodejde, pokud k tomu nebude donucen. Musel by být vytažen ven, i když pravděpodobně ne s křikem a kopáním. Nenechal se přesvědčit žádnými sladkými řečičkami demokratických velmožů. V bance už měl spoustu peněz a delegáti na srpnovém sjezdu Demokratické strany se zavázali, že pro něj budou hlasovat. Jeho rodina a jeho zaměstnanci, kteří se snaží chránit své pozice, mu dávají podnět. Bylo však více než pravděpodobné, že pokud by kandidoval, prohrál by ve volbách s Donaldem Trumpem. Jeho fyzický i psychický stav se mohl jen zhoršit.
Co by mohl demokratický establishment udělat, aby ho donutil odejít a zabránil volební katastrofě? V neformálních diskusích na konferenci byly zmíněny dvě možnosti. Jedním z nich bylo, že by nabyl přesvědčení, že pokud neodstoupí, bude uplatněn 25. dodatek, podle něhož by viceprezident a většina kabinetu rozhodli, že je neschopen výkonu funkce. Pokud by hrozba byla reálná, mohl by odejít dobrovolně. Druhou možností byla hrozba, že ministerstvo spravedlnosti začne skutečně vyšetřovat všechny obchodní transakce a zahraniční bankovní účty Bidenovy rodiny (nikoli jeho osobně, to je třeba zdůraznit) a jeho vlastní možné spolčení s nimi. Pokud by si Biden uvědomil, že tato hrozba je reálná (a že by přišla od jeho blízkých přátel a spojenců v Demokratické straně), mohl by dobrovolně skončit.
Jednání s Trumpem
Pokud by se Trump stal prezidentem, jak by s ním měla Evropa jednat? Trump bohužel vyslal zavádějící signály čtyřem vlkům, kteří ve svých temných uličkách čekají na jakýkoli náznak americké slabosti: Putinovi v Rusku, Siovi v Číně, Chamejnímu v Íránu a mladému Kimovi v Severní Koreji. Jeho nepředvídatelnost by je však mohla omezit. Trump měl navíc pravdu v tom, že evropské země by si měly svou obranu hradit samy a nespoléhat se jen na Spojené státy. Severní Amerika a Evropa by měly být v alianci, nikoli ve vztahu závislosti. Měly by se vzájemně posilovat. Je třeba doufat, že se toto spojenectví podaří udržet a posílit. V čem však s Trumpem silně nesouhlasím (nebo alespoň s některými jeho výroky, protože neustále mění své názory), je volný obchod. Důvody pro volný obchod jsou nezpochybnitelné, jak může potvrdit každý, kdo četl Adama Smithe a Frédérica Bastiata. Trump má ale opět částečně pravdu, pokud jde o Čínu. Faktem je, jak přesvědčivě argumentuje historik Niall Ferguson, že Si, zřejmě s podporou Komunistické strany Číny, před časem zahájil studenou válku proti svobodnému světu. Úkolem je tedy vytvořit rozsáhlou a dobře chráněnou zónu volného obchodu bez čtyř zemí, které jsou skutečnou hrozbou pro svobodný svět, tedy Ruska, Číny, Íránu a Severní Koreje. Tato zóna volného obchodu by se mohla rozšířit do Evropy, obou Amerik, Oceánie, Indie, Japonska, Jižní Koreje, Tchaj-wanu a dalších asijských zemí a snad i do Afriky. Proč by měla EU omezit volný obchod pouze na své členské státy a stát se „pevností Evropa“ obehnanou celní zdí? Proč by severní Afrika, Indie a Brazílie nemohly převzít roli Číny jako poskytovatelé pracovních služeb levnějších než v Evropě a Severní Americe?
To jsou samozřejmě pouhé spekulace. Možná Biden skončí, možná Trump nevyhraje a možná se stane něco jiného, zcela nečekaného. Aneb, jak kdysi řekl jeden dánský vtipálek, je těžké předvídat, zejména budoucnost.