Jak ostrý bude střet mezi evropskými levičáky a konzervativci?

Volební kampaň před volbami do Evropského parlamentu bude v mnoha členských státech soubojem mezi sociálnědemokratickými levicovými stranami a novými národně orientovanými konzervativními stranami. Podle mnoha pozorovatelů mají druhý jmenovaný náboj a mohou dosáhnout volebního úspěchu.

Jak se chtějí sociální demokraté pokusit zpomalit sestupný trend levice v Evropě? Ve Švédsku byli sociální demokraté vždy silní a nyní se tam uplatňuje nová taktika.

Za silnou Evropu – na rozdíl od konzervativců

Předsedkyně strany Magdalena Anderssonová (S/ELS) nedávno vystoupila v předním veřejnoprávním pořadu „30 minut“. Tam šokovala moderátora tím, že označila sociální demokraty za stranu, která ze všeho nejvíc chce, aby Evropa byla „silná“. Na herní desce každý host umístí svou stranu na stupnici od nacionalistické po eurofederalistickou.

Magdalena Anderssonová se umístila na opačném konci federalistického okraje – je mnohem více eurofederalistická než liberálové (RE).

Důsledně však hovořila o „Evropě“, o posílení Evropy, nikoli o posílení „Evropské unie“.

Rozhovor se stal bizarním, protože moderátorka tento rozdíl nepostřehla a zeptala se, zda chtějí sociální demokraté přenést více pravomocí na Unii v Bruselu.

Na to Magdalena Anderssonová odpověděla: Anderssonová odpověděla: „Ne“.

Vysvětlila, že chce Evropu posílit tím, že bude spolupracovat a „držet pohromadě“, aby mohla čelit výzvám, jako je Putinovo Rusko. Moderátor se měl zeptat, zda se toto téma netýká spíše spolupráce s NATO než s EU, ale tato otázka nebyla položena.

Proč se chovala tak zmateně?

Magdalena Anderssonová podle mého názoru vytvořila vlastní verzi strategie, která napodobuje jejich hlavního politického protivníka: Švédské demokraty (ECR).

Když předseda strany Švédští demokraté Jimmie Åkesson představoval přední kandidáty strany pro volby do EU, zopakoval to, co už řekl mnohokrát: „Švédští demokraté jsou nejvíce proevropskou a k EU nejkritičtější stranou“.

Pro konzervativní a národně orientovanou stranu je snadné rozlišovat mezi „Evropou“ a „EU“. První se týká bohaté rozmanitosti národních kultur a tradic, které evropský kontinent nabízí – včetně například Velké Británie. Tato civilizace je v ostrém kontrastu s poměrně nově budovanou Evropskou unií v Bruselu, která se pomocí byrokratických mocenských prostředků snaží všechny země standardizovat do stejné podoby a přesunout moc do rukou elity stojící daleko nad evropským lidem.

Sociální demokraté však nechtějí tento principiální rozdíl objasnit, protože vědí, že zachování národních tradic má silnou lidovou podporu – což je v rozporu se snahou, za kterou sociální demokraté v Bruselu vystupují: „stále užší unie“.

Magdalena Anderssonová se proto snaží zmást debatu, aby si voliči nevšimli základních principů. Místo toho používá rozdíl „Evropa“, když mluví o pozitivně nabitých slovech jako „držet spolu“ proti Putinovi. A tím se snaží vyvolat dojem, že Švédští demokraté, když kritizují EU, jsou ve skutečnosti pro fragmentaci a pro Putina.

Čistá orwellovská rétorika

Z rozhovoru ve švédské televizi vyplývá, že sociální demokraté nehodlají vést poctivou debatu o podstatných otázkách, ale v postmoderním duchu překrucují slova a jejich význam k nepoznání.

Ve skutečnosti však nejde o nic nového, ale spíše o eskalaci. Během předchozích volebních kampaní se sociální demokraté vždy prezentovali jako strážci švédského modelu, švédských přístupů a řešení. Po svém zvolení se však jejich poslanci připojili k velké většině v Bruselu, která podniká všechny možné kroky k větší centralizaci moci.

Aristoteles tvrdil, že demokracie musí mít silné a těsné pouto mezi voliči a volenými, jinak nefunguje. Taktika sociálních demokratů v evropských volbách je dobrým příkladem toho, jak politici, kteří jsou daleko za každodenním životem evropských voličů, mohou manipulovat volební kampaně tak, aby se týkaly všeho možného, jen ne toho podstatného.