
J. D. Vance si ve svém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci nebral servítky. Odsoudil stíhání křesťanů v Anglii, kteří se odvážili modlit v blízkosti potratových klinik – a ve Skotsku, kde je stejný ultrasekulární zásah nezákonný dokonce i v soukromí. Upozornil na zadržování občanů, kteří na internetu zveřejňují antifeministický obsah, německou policií. A odsoudil absurditu ve Švédsku, kde byl protiislámský aktivista odsouzen za podněcování proti chráněné skupině jen proto, že spálil Korán.
Dále odhalil pokrytectví evropských liberálních elit, které hovoří o dodržování demokratických a tolerantních hodnot, zatímco cenzurují politický nesouhlas s citlivými tématy, jako je imigrace, a vyhrožují zákazem politických stran s takovou platformou (s odkazem na probíhající debatu o AfD v Německu – straně, která navzdory své podpoře nebyla do Mnichova pozvána).
Očividně chladné přijetí Vanceova projevu publikem říká vše, co je třeba vědět. Ve své podstatě byl viceprezidentův projev vlastně zcela nepředpojatý. Uznal nutnost dosáhnout míru na Ukrajině, podporovat trvalé přátelství přes Atlantik a chránit společné západní hodnoty – to vše jsou věci, které mu následně liberální média a uražený sektor veřejné debaty vyčítaly, že zanedbává.
V jedné ze zemí, které Vance kritizoval, ve Švédsku, byly reakce zakotveny právě v řádu, který viceprezident ve svém projevu nemilosrdně dekonstruoval. Ministryně zahraničních věcí Maria Malmer Stenergardová Vanceovi vyčetla, že jako politik přezkoumává nezávislý soudní verdikt, pokud jde o odsouzení protiislámského aktivisty Salwana Najema. Bývalý premiér Carl Bildt snobsky odmítl Vanceovy poznámky o evropské svobodě projevu jako „irelevantní“. Hlavní ředitel významného švédského think tanku pro volný obchod a podnikání Timbro, premiér Nilsson, prohlásil, že nastal čas, aby se Evropa a USA od sebe oddělily, a dále prohlásil, že USA již nejsou strážcem demokracie.
Intelektuálně poctivější publikum by kritiku JD Vanceho ocenilo jako zcela oprávněnou. Žádný evropský politik se jistě nedomnívá, že je v pořádku, aby evropští občané anno 2025 mohli být zatýkáni za podlé tweety? Kolik je evropských politiků, kteří nesouhlasí s tím, že stupňující se chaos způsobený desetiletími nekontrolované masové imigrace je selháním?
Vance ve svém projevu podal Evropě ruku, aby našla zdravou, společnou cestu, po které by mohla znovu kráčet vedle sebe. Aby Evropa převzala odpovědnost za svou energetickou a vojenskou bezpečnost a aby se nezpronevěřila svobodám, za které její občané bojovali v nesčetných krvavých válkách.
Místo toho evropská elita tuto ruku odmítla. Z prvních reakcí se zdá, že naši představitelé buď nechápou, a možná ani nechtějí, aby naši občané mohli svobodně vyznávat tradiční křesťanství, kritizovat islám nebo zesměšňovat určité ideologické směry. Kromě těchto příkladů, které Vance uvedl, existuje nespočet případů, kdy se člověk skutečně diví, kdo vyhrál studenou válku.
Média a politická třída, které se rozhodly Vanceovu kritiku nepřijmout, se zdají být ve svých protestech spíše emotivní. Mnichovská konference byla zamýšlena jako „bezpečný prostor“ pro jejich politickou citlivost, kde se neupsali k vyslechnutí odlišných názorů – očekávali téměř všeobecnou mobilizaci kolem budoucnosti Ukrajiny. Proto není divu, že se urazili, když se JD Vance odchýlil od scénáře a poukázal na slona v místnosti.
V rozporu s tím, co říkají viceprezidentovi kritici, svoboda projevu a další politické svobody nejsou pro evropskou bezpečnost nepodstatné. Jak Vance upozorňuje, co vlastně bráníme, když ne naše svobodné demokracie? Pokud je občanům upíráno právo vyjádřit svůj názor a podpořit konkrétní politické programy, co je bude pohánět k tomu, aby bránili svou zemi proti nepřátelům demokracie? To jsou aspekty, které evropské elity příliš dlouho ignorovaly a podle nichž jsou slova jako „demokratické hodnoty“ jen kosmetickou rétorikou, a nikoli něčím, podle čeho by se mělo žít.