Je politická korektnost náboženství?

Švédská politoložka Katarina Barrlingová přišla v roce 2024 s knihou ve švédštině, která by měla zajímat každého, kdo chce porozumět naší západní současnosti: „Nejprotestantštější země světa“ („Världens mest protestantiska land„).

Barrling se domnívá, že moderní švédské politické a ideologické diskuse se vyznačují silnou religiozitou a především silným protestantismem. Když se Švédové domnívají, že se musí postavit za právo na azyl nebo že musí zachránit klima – pod vedením světoznámé Grety Tunbergové -, upadají zpět do protestantského způsobu myšlení, kde je každý sám zodpovědný za svou spásu a kde ke spáse a spravedlnosti vede pouze víra („sola fide“).

Katarina Barrlingová se v mnoha ohledech jeví jako konzervativní myslitelka a poselství knihy lze shrnout do myšlenky, že náboženskými otázkami by se měla zabývat naše tradiční náboženství a politika by měla být řízena racionálněji. Protože však skutečné náboženství, křesťanská víra, ztratilo v moderní společnosti status a důvěryhodnost, hledá náboženské myšlení nové oblasti. Proto se politika stala morální. Politika se stala otázkou dobra a zla, správného a nesprávného, slušnosti a neslušnosti a víry či nevíry.

Švédsko je dlouhodobě považováno za jednu z nejsekulárnějších zemí světa. Na slavné mapě (World Value Survey), kterou vytvořili badatelé Ronald Inglehart a Christian Welzel, aby znázornili různé kulturní sféry, které ve světě existují, najdeme zvláštní sféru, která zahrnuje západoevropské protestantské národy, rozšířenou vpravo. V zemích, jako je Norsko, Dánsko a Nizozemsko, jsou vysoce ceněny hodnoty, které vyzdvihují jednotlivce na úkor kolektivu, a také hodnoty, které vyjadřují spíše seberealizaci jednotlivce než přežití. A na opačném konci a nahoře na mapě najdeme Švédsko. Žádná jiná země nedošla v individuální seberealizaci tak daleko jako Švédsko. A tak například i náboženství ztratilo na významu.

Katarina Barrlingová se nicméně domnívá, že Švédsko je náboženským smýšlením tak silně poznamenáno. Není to však oficiální náboženství, které toto myšlení zastřešuje, ale politika.

Švédsko se již 500 let vyznačuje čistým luteránstvím. Za švédského krále Gustava I. (vládl v letech 1523-1560) se země vzdala katolicismu a přijala učení Martina Luthera. Král měl konkrétní a hmotný zájem na tom, aby katolická církev neměla žádný vliv na švédskou politiku a hospodářství a aby on sám, a tedy i švédský stát, mohl dostat do rukou církevní majetek.

Možná ale také proto, že protestantismus kladl důraz na pracovní morálku a individuální odpovědnost, což Švédům vyhovovalo. Možná to nebyla náhoda, že protestantismus vznikl v severozápadní Evropě a stal se tam tak úspěšným. Postupem času však švédská církev splynula se švédským státem a obě církve se od sebe oddělily až v roce 2000. Do té doby se všichni Švédové po narození automaticky stávali členy švédské církve. Švédsko mělo státní náboženství a podle švédské ústavy musel švédský panovník stále vyznávat luteránskou víru.

Vše ale komplikuje i to, že Švédsko bylo ve 20. století v čele nové modernity. Švédové byli stále méně náboženští, stále méně závislí na tradicionalistickém myšlení a tradičních společenských vazbách. Mnozí si nyní Švédsko spojovali s rovností, osvobozením žen a modernizovanou sexuální morálkou. A zároveň Švédsko následovalo mezinárodní trend, kdy osvícenství, věda a kritické myšlení stále více vytlačovaly tradiční křesťanské myšlení.

Dnes je mnoho Švédů, kteří nemají žádný kontakt s žádnou církví. „Křesťané“ jsou ve společnosti vnímáni téměř jako podezřelá skupina, která není úplně stejná jako ostatní a ze které si lze dělat legraci. Švédská církev ztratila mnoho členů (i když se nyní klesající trend poněkud obrátil) a dříve početné evangelické svobodné církve již nejsou tak početné ani aktivní.

Podle Katariny Barrlingové to však neznamená, že Švédové opustili náboženské myšlení nebo snad dokonce náboženskou víru. Pojmy jako dobro, čistota a víra totiž stále hrají ve švédské společnosti důležitou roli. Nyní však tato slova neslyšíme v neděli v kostele nebo se s těmito pojmy nesetkáváme, ale v každodenní politické konverzaci.

Švédská politika se již dlouho vyznačuje tzv. politickou korektností. To se týkalo imigrace, ale také práce s klimatem a rovnosti pohlaví. Barrling tím míní, že politicky korektní převzala roli, kterou dříve plnila nábožensky – přesněji řečeno křesťansky a protestantsky – korektní. Nyní se křesťanské ideály dobra, práva a čisté a naivní víry nemají realizovat ve formálně náboženské sféře společnosti, ale v politické sféře a ve formálně sekularizované sociální sféře vůbec.

Vezměme si příklad klimatické hrozby.

Změna klimatu byla dlouho označována za příznak blížící se apokalypsy. Blíží se zkáza. Poslední den je za dveřmi. Záplava hříchu se začala valit. Kvůli našemu bezbožnému životu svět brzy zaplaví vlna, která spláchne naše hříchy. Stále je však čas na pokání. Stále ještě můžeme učinit nápravu.

Toto poselství předává především malé a nevinné dítě jménem Greta Thunbergová. Ta je samozřejmě mezinárodně známá a ve Švédsku sehrála nejen významnou roli, ale je pro ni možná typické, že pochází ze země, kde náboženské téma převzalo roli politického.

Zpráva Grety Thunbergové zněla zhruba takto. Spása je možná. Musíme se však zbavit svého bohatství. Musíme věřit v proroka Gretu, musíme věřit v dobro. A nejsou možné žádné kompromisy. Dobrá víra a dobré skutky nás spasí. A je dobře, že lidi trápí výčitky svědomí. Protože čistá víra nás učí, že nesmíme dělat kompromisy. Nesmíme létat, jíst maso, konzumovat, vytápět své domy. Užívání si znamená hřešit. Být bohatý znamená hřešit. Chudoba a odříkání jsou cestou ke spáse.

Existují i další otázky, kde se náboženská složka jeví stejně silně. Švédská migrační politika se dlouho řídila nedosažitelným ideálem bezmezné solidarity. Víra, naděje a láska byly ideje, které řídily politiku. Věřilo se v dobro. Doufalo se v to nejlepší a láska k bližním stála nade vším.

Katarina Barrlingová se domnívá, že moderní švédskou politiku charakterizují spíše křesťanské ideály než ideály, které existovaly v řecko-římském starověku. Podle Aristotela je dobro třeba hledat v příznivé rovnováze mezi protichůdnými principy. Stoikové a epikurejci se snažili různými způsoby řídit svět pomocí odstupu a umírněnosti. To do jisté míry chybí křesťanské etice vycházející z horského kázání, protože v jistém smyslu obhajuje jednorozměrné dobro. Láska a dobrota zvítězí nad vším.

Katarina Barrlingová vyzývá především k tomu, abychom z politiky nedělali náboženství. Umění politiky nemůže spočívat v praktikování nekompromisních zásad dobra. Politika je o uzavírání rozumných kompromisů. A někdy politika dokonce musí být o kompromisech v zájmu dobra.

Pokud bychom měli vzrušující knihu Katariny Barrlingové interpretovat konzervativně, pak by mohla být o tom, že žádná společnost nedokáže vymazat náboženství ze své duše. A proto je možná lepší, že naše tradiční náboženství v sobě mohou nadále skrývat náboženské myšlení, zatímco politika může být jen politikou.