Subscribe
Slovo „integrace“ má pro současnou evropskou politiku dvojí význam.
Na jedné straně integrace popisuje úsilí států o posílení hospodářských a kulturních vazeb, často prostřednictvím mnohostranných dohod a společných pravidel. Integrovat se do většího celku s cílem zachovat to, co je společné.
Na druhou stranu je integrace politickým projektem i v evropských zemích s významným počtem přistěhovalců. Obecně je chápána jako způsob, jak přiblížit obyvatele s odlišným kulturním zázemím většinové společnosti, a to ve smyslu kombinace povrchnějších pojmů, jako je jazyk a ekonomický status, a hlubších pojmů, jako jsou hodnoty a vlastní identita.
Bez ohledu na přesnou mechaniku projektu stojí integrace evropských národů do většího celku i integrace přistěhovalců do hostitelských kultur před velkými výzvami dnešní společnosti. Proč?
Nejprve musíme určit, do čeho se musíme integrovat. Do Evropské unie, nebo abstraktněji a méně vázaně na stávající politickou nadstavbu, do evropského společenství? Společné body, které hovoří o tom, co dělá Evropu tím, čím je, jsou všechny platné – úzce sdílená historie, z níž lze čerpat zkušenosti, společná intelektuální tradice, která slouží jako základ hodnot, a vnitřně sdílený osud díky geografickým okolnostem. Všechny tyto věci na papíře historicky podporovaly evropské společenství a jednotu a nadále jsou ideologickým impulsem pro konstruktivní spolupráci mezi jejími národy. Zatím je to dobré.
Všechny tyto faktory se do značné míry vztahují i na jednotlivé národy, avšak v menším měřítku (pro jistotu je třeba zmínit i společný jazyk jako nezbytný předpoklad). Základ pro to, aby se přistěhovalci do něčeho integrovali, je právě zde, a proto je myšlenka integrace v evropské politice tak všudypřítomná.
Přestože tyto společné rysy mezi Evropany a občany jednotlivých států mohou být na první pohled všeobecně uznávány, mnohé z nich mohou být zpochybněny v rámci digitální a globální kultury, v níž dnes žijeme. To platí zejména pro západní a severní Evropu, jejichž kultura klade velký důraz na jednotlivce na rozdíl od kontextu jednotlivce. Výsledkem je, že průměrný Evropan je atomizovaný a má méně vazeb k lidem, s nimiž sdílí svou společnost.
Hlavní proud již není nutně národní, ale globální a nachází se na internetu. Kultura, kterou moderní lidé konzumují, je stále více individualizovaná a komunity sdílených zájmů se nacházejí na celosvětové síti, na rozdíl od lidí, kteří žijí ve stejném městě nebo zemi. To formuje šíření jazyka, hodnot a vzorců spotřeby. Dobrým příkladem toho, jak to aktivně ovlivnilo nejen Evropu, ale moderní společnosti obecně, je zvýšená osamělost obyvatelstva, nižší porodnost a silná politická polarizace. Všechny tyto sociální problémy sice nelze přímo vysledovat pouze v souvislosti s digitalizací a globalizací, ale nepochybně je urychluje naše kulturní závislost na digitální komunikaci.
Historik Benedict Anderson vyslovil teorii, že národní identita, kterou nazývá „imaginární komunita“, se do povědomí veřejnosti rozšířila prostřednictvím běžných masových médií, jako je psaná propaganda, celostátní noviny a rozhlasové a televizní vysílání. To vysvětluje znatelné formování národních států v raně novověké Evropě, která sklízela plody vynálezu knihtisku.
Ačkoli konzervativní mysl může zpochybňovat myšlenku, že národy jsou konstruovány z médií, tato teorie dobře slouží k pochopení toho, jak se národní identita přinejmenším udržuje prostřednictvím společných mediálních zkušeností. To, čeho jsme svědky v dnešní digitálně závislé a roztříštěné online mediální krajině, je tedy krizí reálného společenství.
Pokud je kultura reálného života příliš rozmanitá a obsahuje příliš mnoho rozporů na to, aby se dala zobecnit, do čeho se má Evropa integrovat? Do čeho se mají integrovat přistěhovalci?
Jsme svědky toho, jak se v digitálním prostoru rozcházejí hodnoty a identity, které by měly být základem Evropy. Současné integrační projekty na našem kontinentu se možná budou muset vrátit o krok zpět a zamyslet se nad tím, jak modernizované a digitalizované národy Evropy znovu „integrovat“ do skutečných, zdravých národů.