K definici „konzervatismu“

Pod stejným názvem publikoval Willmoore Kendall spolu s Georgem W. Careym v roce 1964 článek(Journal of Politics, vol. 26). Přesně po šesti desetiletích se toto téma jeví jako aktuální vzhledem k prudkému nárůstu konzervativních hnutí v celé Evropě; navíc se toto výročí zdá být skvělým způsobem, jak začít nový rok.

Text byl strukturován do úvodu a čtyř částí. V úvodu připomínáme různé významy pojmu „konzervativní“, které se často používají. Z tohoto důvodu se naši autoři vyhýbají rigidní definici, ačkoli tento pojem považují za nepostradatelný.

V první části je vyjádřena základní lidská situace, z níž nejprve vycházejí pojmy konzervativec a konzervatismus. Jednotlivci a skupiny se ve společnostech vzájemně ovlivňují buď konkurenčně, nebo kooperativně, což vyžaduje pravidla.

Postupem času se pravidla dědí a ustálí. Dědictví však nebrání změnám nebo inovacím. Taková změna může být buď nezamýšlená, dlouhodobá, téměř nepostřehnutelná. Nebo to může být záměrné, a v takovém případě se skupina, která takovou změnu prosazuje, v současnosti nazývá „progresivní“, „liberální“, „radikální“ nebo „modernistická“, zatímco skupina, která se takové zamýšlené změně brání, se označuje jako „konzervativní“.

V druhé části se přes různé obtíže uznává, že může existovat složitější realita, která skutečně existovala v dějinách i dnes. Mohou například existovat různé „konzervatismy“, tj. více skupin, které se z různých důvodů staví proti záměrným změnám, a některé z nich mohou být ve společnosti skutečně významnější než jiné. Jako příklad můžeme uvést křesťanské konzervativce na jedné straně a židovské konzervativce na straně druhé.

Další potíž lze vnímat jako důsledek pouhého plynutí času. Konzervativní myšlenky mohou zahrnovat pouze nedávné dědictví, čímž se zapomíná na dřívější prvky tohoto dědictví. To opět přispívá k nárůstu konzervatismu. Kendall i Carey souhlasí s označením těchto různých škol jako konzervativních, ale míra přijetí liberalismu se v každé z nich zjevně liší.

Třetí část – nejdelší ze čtyř – se zaměřuje na politiku Spojených států a Velké Británie, přičemž za měřítko či referenční bod považuje konzervatismus Edmunda Burka.

Burke popsal šest bodů protikladů mezi konzervativci a progresivisty: (i) první hájí princip morálky, zatímco druzí se drží principu souhlasu; (ii) první hájí princip hierarchie, zatímco druzí se drží principu rovnosti; (iii) první hájí názor, že neexistuje obecná doktrína práv člověka bez daného politického kontextu a bez povinností, zatímco druzí se drží doktríny práv člověka; (iv) první hájí to, co Chesterton později nazval „demokracií mrtvých“, zatímco druzí se hlásí k „demokracii živých“; (v) první hájí princip vlastnictví, zatímco druzí se drží principu přerozdělování; a (vi) první hájí princip pravého náboženství, zatímco druzí se drží principu relativismu nebo skepticismu.

Kendall a Carey v komentáři k Burkovi vidí demokratické volební právo jako posílení kontroly nad vládou.

Případ Spojených států má svá specifika. Americká tradice je ztělesněna ve třech dokumentech otců zakladatelů: v Deklaraci nezávislosti, Ústavě a Federalistech.

Stejná burkeovská kritéria však lze uplatnit i na druhé straně Atlantiku. Difúze autority a obrana meziinstitucí je pro konzervativce obecně platným pravidlem, a to jak v Anglii, tak v USA i obecně. Stejně tak odpor k rovnostářství, stejně jako ke svobodnému podnikání a menšímu zasahování státu do ekonomického řádu, tvrdí tandem profesorů.

A konečně čtvrtá část dochází k závěru, že konečným rozdělením mezi konzervativci a progresivisty je rovnost. Nástup rovnostářství tedy znamená určitý pokles konzervativního vlivu.

Zdroj obrázku: Zdroj: Law & Liberty