Kam směřuje Francie?

Nový francouzský premiér François Bayrou je známý jako skutečný centrista, který již po desetiletí zdůrazňuje důležitost shromažďování stabilních většin a nepodléhání zjednodušujícím poselstvím extrémních stran. Je proto logické, že se právě on nyní konečně dostal do funkce premiéra, a to vzhledem k velmi nepřehledné politické situaci, která v zemi panuje. Otázkou však je, co dokáže a kam se Francie politicky posouvá. Ve Francii existují tři výrazné politické bloky. Máme krajní pravici s Národním sjezdem jako hlavní dominantní stranou. Můžeme tam počítat i části tradiční gaullistické pravice, i když formálně nespolupracují. Pak máme liberální střed se stranami podporujícími Macrona a částmi staré pravice. A nakonec máme rudozelenou levici, kde je největší silou La France insoumise vedená levicovým populistou Jeanem-Lucem Mélenchonem. Když prezident Emanuel Macron loni nečekaně rozpustil Národní shromáždění a vypsal nové volby, mnozí se domnívali, že Národní sjednocení a jeho spojenci získají v parlamentu většinu. Ve druhém kole voleb se však ukázalo, že odpor proti Národnímu shromáždění je stále tak silný mezi všemi, kteří stranu zatím nevolí, že ve svých volebních obvodech hlasovali pro kteréhokoli kandidáta, který měl šanci zvítězit nad kandidátem Národního shromáždění. Mnozí z levice pak doufali ve vládu s jasným levicovým profilem, ale centrista Emmanuel Macron (který jmenuje premiéra) vytrvale vytváří vlády, které jsou založeny spíše na středopravicové než levicové politice. První vládu, kterou jmenoval po letních parlamentních volbách, vedl Michel Barnier. Ten musel odstoupit poté, co proti němu byla podána žádost o vyslovení nedůvěry, a jeho vláda byla 4. prosince v parlamentu schválena. Když pak Macron potřeboval nového premiéra, obrátil se nakonec na starého centristu Françoise Bayroua. A levice se opět dočkala vlády s jasným středopravým profilem. Čtrnáct členů kabinetu pochází z prezidentova vlastního politického tábora. Sedm jich pochází z tradiční pravicové strany Republikáni. Čtyři lidé nemají žádnou politickou barvu, dva pocházejí z vlastní středové skupiny Françoise Bayroua Modem, dva ze skupiny Horizon, dva ze středopravicové strany UDI a pouze dva z levice. Bayrouovu kandidaturu podpořil celý Macronův blok. Odmítla ho La France insoumise, zatímco ostatní levicové strany a všechny pravicové strany ho přijaly a oznámily, že mu dají šanci a uvidí, jakou politiku bude nová vláda provádět. Jinými slovy, máme situaci, kdy francouzský parlament přijímá centrální vlády, protože ví, že zemi je skutečně třeba vládnout, ale kdy je pro vlády zároveň velmi obtížné něčeho skutečně dosáhnout. V dlouhém rozhovoru, který 27. ledna poskytl televizní kanál LCI Françoisi Bayrouovi, je zřejmé, s jakými problémy se francouzská vláda potýká. Vůle vládnout jí nechybí. Premiér říká, že chce vládnout Francii a sjednotit ji. Otázkou však je, jak toho dosáhnout.

Na přímou otázku Bayrou vysvětluje, že nechce přistoupit na návrh předchozí vlády propustit 4 000 učitelů. Toto nové oznámení se zjevně jeví jako ústupek politické levici a samozřejmě i učitelům. Bayrou však také říká, že chce posílit obranu, soudnictví a policii. To je samozřejmě politika, která se líbí pravici. Spokojeni tedy musí být jak levicoví, tak pravicoví voliči. Je známým problémem, že Francie ráda nechává růst veřejný sektor. Francie je zemí s vysokými daněmi a velkým veřejným sektorem. Podle některých máte zkostnatělou a přebujelou byrokracii. A zároveň bojovní Francouzi těžko přijímají škrty ve veřejných výdajích. Zde Bayrou v rozhovoru říká, že chce snížit počet státních úředníků. Protože však Francouzi jen zřídkakdy přijmou takovou změnu, aniž by se začali hádat a svolávat stávky, musí snížení počtu zaměstnanců proběhnout především přirozeným odchodem do důchodu. Chce také omezit zbytečnou byrokracii. To zní vždycky dobře, ale konkrétně to znamená, že lidé budou propuštěni z práce. Pravicový politik Nicolas Sarkozy, který vládl Francii v letech 2007-2012, se snažil francouzskou ekonomiku modernizovat. Snížil některé daně, zlepšil podmínky pro podnikatele a pokusil se provést důchodovou reformu. Jeho reformní činnost však narušila mezinárodní finanční krize, která nás postihla v roce 2008. Životní úroveň Francouzů klesla. Francouzská vláda se musela zadlužit kvůli prudce klesajícím daňovým příjmům. Sarkozyho prezidentství bylo také poznamenáno obviněními z korupce a ve volbách v roce 2012 Sarkozy prohrál se socialistou Françoisem Hollandem. Nyní se však zdá, že centristický politik François Bayrou chce jít v Sarkozyho stopách. A to se týká mimo jiné i důchodů. Náklady na důchody se prostě nesčítají. Problém není jen v tom, že Francouzi odcházejí do důchodu brzy, ale také v tom, že se ve Francii, stejně jako ve zbytku Evropy, rodí příliš málo dětí, zatímco lidé žijí déle. – Takhle to už dál nejde, říká v rozhovoru Bayrou, že stále méně lidí musí živit stále více. Pak se ale také nabízí otázka, zda přistěhovalectví, o kterém se nyní ve Francii tak vášnivě diskutuje, může vyřešit otázku opětovného růstu francouzské populace. Bayrou je centristický politik a vždy pečlivě vyznačoval svůj odstup od imigračně kritického Národního shromáždění. Nyní však v rozhovoru říká, že otázka imigrace je otázkou proporcí. Země jako Francie samozřejmě může mít imigraci, ale musí existovat rozumné proporce. – To, zda máme ve Francii tři nebo třicet procent přistěhovalců, znamená vše pro to, jak bychom se měli na imigraci dívat, říká. A na přímou otázku novináře Bayrou říká, že mnoho Francouzů má dnes pocit, že jsou imigrací zahlceni („submergé“) a že Francie už dávno opustila rozumné proporce.

– Dosáhli jsme však bodu, kdy už není rozumné přijímat další lidi? ptá se novinář. François Bayrou tvrdí, že tomu tak skutečně je. Z toho všeho by se dalo usuzovat, že cestou vpřed pro francouzský střed a tradiční pravici by bylo navázání spolupráce s velkou nacionalistickou stranou. Stejně jako tomu bylo například ve Švédsku nebo Itálii, střed a tradiční pravice by se vzdaly svého odporu vůči pravicovému nacionalismu a navázaly by plodnou spolupráci, v níž by převzaly odpovědnost za ekonomiku a růst, stejně jako za imigraci a národ. Když se však Bayroua ptáme, zda by uvažoval o vládnutí s Národním shromážděním, odpověď je stále záporná. A jde, jak říká Bayrou, o ideje a hodnoty. Novinář poukazuje na to, že to funguje v Itálii a Nizozemsku, ale Bayrou kroutí hlavou a říká ne. Zde je však otázkou, zda francouzský střed a tradiční pravice nepotřebují přehodnotit. Jak lze společně se socialisty zefektivnit stát a zdynamizovat ekonomiku? Jak mohou francouzský střed a tradiční pravice vytvořit odpovědnou politiku kolem migrace, francouzské identity a kultury s levicí, která se vyznačuje sebenenávistí a oikofobií? Je zvláštní, jak francouzská politická scéna tak důsledně odmítá pustit k moci Národní shromáždění. Výsledkem bude pouze to, že strana bude nadále růst. Chce-li se Francie zapojit do pravicové vlny, která se nyní valí na Západ a kde se opět oslavují naše tradiční evropské hodnoty, jako je podnikavost a kulturní konzervatismus, musí se ta část francouzského establishmentu, která se považuje za nesocialistickou, pravděpodobně začít ohlížet po nacionalistické pravici. Ne však proto, aby jim předala výhradní moc. Ale začlenit je do nezbytného společenského projektu, který zemi odvede od hospodářské stagnace a kulturní polarizace.