Subscribe
V pokračování série článků o Kompassu konkurenceschopnosti, který Von der Leyenová oznámila před několika dny (doufám, že tímto a posledním článkem tato tetralogie končí), Komise rovněž oznamuje investiční plán pro udržitelnou dopravu, včetně plánu na evropskou vysokorychlostní železniční síť, a také strategii pro přístavy a námořní průmysl. Jako vše výše zmíněné však nepůsobí příliš důvěryhodně a je také v rozporu s rozhodnutími a nařízeními, která s výmluvou na klima schválila velká koalice konzervativců, socialistů, liberálů a zelených. Například přísné ekologické předpisy pro námořní dopravu již vedly k tomu, že nadnárodní společnosti utíkají do marockého přístavu Tanger místo do španělského Algecirasu, což se zdá být výstřel do tmy bez jakékoli jiné strategie než zrušení všech škod napáchaných v minulém volebním období.
Dalším aspektem, od kterého Komise zřejmě ustupuje – navzdory škodám, které již byly evropským podnikům způsobeny – je tzv. mechanismus úpravy uhlíkových hranic, skrytý tarif v podobě ochrany klimatu. Ačkoli tedy tvrdí, že jej hodlá přezkoumat a zjednodušit, ve skutečnosti zvažuje i jeho případné rozšíření na nová odvětví a výrobky, jakož i opatření k řešení dopadu na vývoz příslušného zboží, takže možná po všech těch řečech z toho nakonec nic nebude. V neposlední řadě dokument Komise navrhuje vytvoření zákona o oběhovém hospodářství, který má působit jako katalyzátor investic do recyklačního průmyslu a povzbudit evropský průmysl k nahrazování primárních materiálů a snižování množství odpadu a spalování surovin; je však třeba zmínit, že Španělsko již zákon o oběhovém hospodářství má, který byl údajně předložen za účelem splnění cílů EU od roku 2022, a že jediné, co přinesl, je regulační chaos, zmatek a nové daně pro občany, jako je tzv. daň z odpadu. Není pochyb o tom, že – pomineme-li extrémní postoje zelených, socialistů a některých tzv. liberálů – se evropská ekonomika nachází v situaci přílišné závislosti na mezinárodních trzích, na ekonomikách třetích zemí; což nepochybně vytváří situaci nejistoty pro ekonomiky a občany. Není dobré si gratulovat k tomu, že máme největší síť dohod o volném obchodu, pokud výsledek jejich provádění nepřináší prospěch Evropanům a podnikům. Souhlasím s Komisí, že velký počet obchodních partnerů pomáhá vyhnout se problémům se zásobováním surovinami a energií, což je dobře, neboť se jedná o poučení ze závislosti na ruském plynu; nemůže nás to však vést k závěru, že můžeme náš hospodářský model postavit na mezinárodních dohodách, ale že musíme přistoupit ke zvýšení vlastní výroby ve všech strategických odvětvích. A strategickými se rozumí vše od zemědělství, živočišné výroby a rybolovu přes obranu a námořní sektor až po energetiku a tzv. kritické suroviny.
To, co bylo dosud řečeno, se týká evropské úrovně, ale pokud se podíváme na jižní Evropu, to, co je příležitostí, může být také rizikem. Nový Středomořský pakt má být ambiciózní dohodou o spolupráci v oblasti energetiky a čistých technologií, která bude přínosná, pokud se k ní bude přistupovat na základě rovných podmínek a reciprocity, a ne jako k dalšímu mechanismu pro přesun výroby energie do severní Afriky, i když tam je zaměstnanost a další výrobní náklady levnější, protože to může zvýšit závislost. Uvidíme.
Zatím víme, že v posledních desetiletích se investice a dohody o spolupráci se třetími zeměmi evropským ekonomikám vymstily, ať už jde o Maroko se Španělskem nebo Čínu s celou Evropou, ale zejména s průmyslovou silou Německa. Z tohoto důvodu bychom uvítali, pokud k tomu dojde, zavedení evropské preference při zadávání veřejných zakázek pro strategická odvětví a technologie; ta by měla být rozšířena na všechna hospodářská odvětví, kde výrobek nebo služba ze třetích zemí nekonkuruje na evropských trzích za stejných podmínek.