Subscribe
Ukrajina 1. ledna 2025 ukončila tranzit ruského plynu do Evropy, když se rozhodla neprodloužit smlouvu podepsanou s Gazpromem v roce 2019. Toto rozhodnutí znamenalo milník v energetické politice kontinentu a otevřelo novou kapitolu ve složitých vztazích mezi Kyjevem, Moskvou a Evropskou unií.
Tranzitní dohoda byla pro Ukrajinu důležitým zdrojem příjmů, protože ročně vynesla až 1 miliardu dolarů na poplatcích. Vláda Volodymyra Zelenského však upřednostnila politický a strategický cíl: nepřispívat přímo ani nepřímo k financování ruské válečné mašinérie.
Od roku 2022 Ukrajina varovala, že po vypršení smlouvy ji neobnoví. Toto oznámení poskytlo Kyjevu i Evropské unii čas připravit se na důsledky této změny. Podle Evropské komise nedošlo na evropském trhu s energií díky diverzifikaci zdrojů dodávek provedené v posledních letech k výraznějším výpadkům.
Mluvčí Komise Anna-Kaisa Itkonenová uvedla, že EU intenzivně spolupracovala s členskými státy a Ukrajinou na předvídání této situace. Přestože tok ruského plynu do Evropy byl již od začátku invaze drasticky omezen, země jako Maďarsko a Slovensko vyjádřily obavy z hospodářských a logistických důsledků, které by toto přerušení mohlo mít.
Přerušení dodávek postihlo zejména některé země střední a východní Evropy. Maďarsko a Slovensko, které jsou historicky závislé na ruském plynu a nemají přímý přístup k moři pro dovoz zkapalněného zemního plynu, se ocitly ve zranitelném postavení. Na Slovensku premiér Robert Fico označil opatření za urážku a upozornil na možnost odvetných opatření, například přerušení dodávek elektřiny na Ukrajinu.
Tento postoj však nesdílí celá Evropská unie. Většina členských států podpořila právo Ukrajiny činit suverénní rozhodnutí na základě politického a strategického kontextu a zdůraznila potřebu společné energetické politiky, která by posílila odolnost kontinentu vůči vnějším tlakům.
Evropská unie tvrdí, že dosáhla určité nezávislosti na ruském plynu poté, co drasticky snížila svou spotřebu ze 150 miliard metrů krychlových ročně v roce 2021 na pouhých 15 miliard v roce 2024. Tohoto úspěchu bylo možné dosáhnout díky diverzifikaci zdrojů, včetně dovozu zkapalněného zemního plynu ze Spojených států a Kataru, a také díky většímu využívání obnovitelných zdrojů energie.
Tento přechod se však neobešel bez problémů. Země jako Rakousko a Slovensko upozornily na to, že alternativní zdroje energie mohou být v krátkodobém horizontu dražší a hůře dostupné. Překážkou dosažení úplné energetické autonomie zůstává v některých regionech Evropy nedostatek odpovídající infrastruktury.
Rozhodnutí přerušit tranzit ruského plynu nebylo pro Ukrajinu snadné ani bez nákladů. Kromě toho, že Kyjev přišel o důležitý zdroj příjmů, musel zvládnout napětí s některými evropskými partnery, jejichž solidarita byla od začátku ruské invaze klíčová.
Navzdory těmto problémům ukrajinská vláda své rozhodnutí obhajuje jako nezbytný krok k upevnění své suverenity. Pro Hermana Haluščenka, ukrajinského ministra energetiky, představuje tento okamžik „symbolické vítězství“ ve válce proti ruskému vlivu.
Ukončení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu změnilo nejen energetickou mapu Evropy, ale také politickou dynamiku v regionu. Na jedné straně potvrdil schopnost Ukrajiny přijímat strategická rozhodnutí navzdory ekonomickému a politickému tlaku. Na druhé straně zvýraznila rozpory v Evropské unii ohledně toho, jak zvládnout důsledky této změny.
Tento scénář vyvolává otázky ohledně schopnosti EU reagovat soudržně na energetické a geopolitické výzvy. Zatímco některé členské státy Ukrajinu důrazně podpořily, jiné projevily výhrady odrážející národní priority, které jsou často v rozporu s kolektivními cíli.
Přerušení tranzitu ruského plynu připomnělo význam energetické suverenity v propojeném, ale křehkém světě. Ukrajina učinila obtížné rozhodnutí, které je však v souladu s jejím bojem za nezávislost a územní celistvost.
Pro Evropskou unii tento okamžik zdůraznil potřebu vyvážit kolektivní aspirace s individuálními potřebami jejích členských států. S tím, jak Evropa směřuje k větší energetické nezávislosti, bude úkolem udržet vnitřní soudržnost a zajistit, aby přijaté politiky odrážely nejen zájmy velkých hráčů, ale také zájmy menších a zranitelnějších zemí.
V této nové kapitole evropské energetické politiky je poselství Ukrajiny jasné: suverenita nemá cenu a svoboda, i když je nákladná, zůstává nejdůležitější hodnotou, kterou je třeba bránit.