Konference o minulosti Evropy

V roce 2022 uspořádaly centralistické síly v Evropské unii, samozvaní federalisté, svou údajnou konferenci o budoucnosti Evropy, kterou loni v září při příležitosti svého projevu o stavu Unie pochválila šéfka Komise Ursula von der Leyenová.

Evropští konzervativci a reformisté (ECR) označili konferenci za „mediální přehlídku“, která postrádá spravedlnost a transparentnost.

Mladý cambridgeský historik a bruselský konzultant Jose Maria Arroyo Nieto nedávno publikoval zajímavý článek, v němž naznačuje, že by bylo rozumnější uspořádat konferenci o minulosti Evropy.

Pokud je mi známo, je to první učenec, který předložil takovýto atraktivní návrh, a proto se zdá být užitečné ponořit se do jeho argumentů a v případě potřeby nabídnout nějaký komentář.

Jeho řeč začíná poměrně jasným faktem. Založení Unie po druhé světové válce je založeno na mýtu.

Je zřejmé, že Evropa a její národy jsou mnohem starší než pouhých padesát let. Není to tak dávno, co španělská křesťansko-demokratická politička Esperanza Aguirreová předstírala, že v roce 1812, kdy byla přijata první liberální ústava, bylo dosaženo národa Isabelly a Cervantese. Jen málokdo s tímto tvrzením souhlasil, protože paní Aguirre zřejmě ignoruje, že král Rekkared konvertoval ke křesťanství v šestém století, během třetího toledského koncilu.

Totéž platí pro mnoho dalších evropských zemí. Evropská unie je tedy skutečně založena na mýtu, protože prostě neodpovídá skutečnosti, že Evropa začala svou cestu dějinami ve dvacátém století.

Ani jako unie, neboť středověk byl svědkem společnosti, které na kontinentu vládl jak císař na civilní úrovni, tak papež na úrovni duchovní. Tato situace trvala mnoho staletí, dlouho předtím, než vznikl základní mýtus Evropské unie.

Mutatis mutandis by bylo možné provést analogii s jiným mýtem, a to mýtem o vzniku lidských práv, rovněž po druhé světové válce. Křesťané i sekularisté, kteří hájili takové moderní pojetí práv, se shodli na vypracování charty, která by je vymezovala, i když se neshodli na své představě práva a pořádku.

Pan Arroyo cituje autora Benedicta Andersona, aby podpořil problém, že Unie je mýtus, který vznikl. Podle profesora Andersona je Unie mýtus, protože národy jsou mýtus, protože jsou imaginární.

Zde nemohu s irským akademikem souhlasit. Pokud neobhajujeme materialistický pohled na věc, kde existuje pouze hmota a vše ostatní je imaginární, je zřejmé, že národy nejsou imaginární. V opačném případě by bylo třeba tvrdit, že rodina je také imaginární, že Bůh je také imaginární, nebo že univerzita či obchodní podnik jsou imaginární nad rámec svých jednotlivých profesorů a studentů či manažerů a zaměstnanců.

Jedná se o starou středověkou diskusi způsobenou nominalismem. Podle Ockhama a dalších františkánů, kteří ovlivnili moderní myšlení, je realita omezena na jednotlivé částice, na rozdíl od aristotelských a tomistických dominikánů (a později jezuitů), kteří přijímali koncept univerzálií nebo realit sdružujících několik jednotlivin, ať už hmotně existovaly, nebo ne.

Nicméně i když staré a nové národy skutečně existovaly a existují dodnes, je pravda, že jejich pojetí na kontinentu prošlo v průběhu 16. století proměnou, kdy jejich identitu jako společenství podřízených císařství i papežství postupně nahradily autonomní entity stojící proti sobě ve složité mocenské rovnováze.

Španělský král jako Alfons X. Kastilský mohl v klasickém středověkém světě usilovat o vládu nad říší a taková situace mohla být potenciálně akceptována ostatními starými národy. Stejně tak italský mnich, jako byl Tomáš Akvinský, mohl v Paříži v klidu vyučovat. Na evropském území vládl pojem společného dobra.

Po Vestfálském míru v roce 1648, kdy byl v Evropě zcela zakotven princip moderních národů, však panovníci uzavřeli své hranice a spoléhali se na své sousedy pouze do té míry, do jaké mohla mezinárodní dohoda sloužit jejich specifickým zájmům.

To představuje jiné pojetí národů, dokonce nově vymyšlené pojetí, které se zrodilo v představách novověkých myslitelů, jako byli Ockham, Luther, Bodin nebo Spinoza, a na které později navázali němečtí idealisté, ale které od té doby utváří politickou realitu.

Ať tak či onak, zdá se logické, jak tvrdí pan Arroyo, že konference o budoucnosti Evropy by nejprve vyžadovala konferenci o její minulosti, abychom se mohli shodnout (nebo neshodnout) na tom, jakou společnou cestou se vydat. A taková dohoda by měla být založena na vzájemném respektu, nikoli na podvodu a vnucování jedné strany druhé.

Pokud by k takové dohodě o minulosti nedošlo, mohlo by to dopadnout podobně jako v případě lidských práv. Mnozí souhlasili s používáním tohoto pojmu, ale po roce 1968 se někteří domnívají, že by se listina měla ponechat zmrazená, zatímco jiní, odvážnější, hlásají, že pojem důstojnosti by se měl rozšířit natolik, nakolik může autonomně rozhodnout lidská vůle.

Zdroj obrázku: EurActiv

The text was translated by an automatic system