Subscribe
Evropský deník: Escorial, červen 2021
Mor konečně skončil. Moje první zahraniční cesta po epidemii Covidu vedla v červnu 2021 do Madridu, kde jsem přednášel na Letní univerzitě pořádané společně bruselským výzkumným institutem New Direction a španělským think tankem Fundación Civismo. Konala se v Escorialu, paláci, který nechal v letech 1563-1584 postavit španělský král Filip II. nedaleko Madridu.
Dne 14. června přednesli dva významní španělští vědci, Pedro Schwartz, profesor ekonomie na CEU San Pablo University v Madridu, a Francisco José Contreras, profesor jurisprudence na univerzitě v Seville a poslanec španělského parlamentu za Vox, zajímavé příspěvky o liberalismu a konzervatismu, na které jsem následně reagoval. Profesora Schwartze znám více než čtyřicet let jako člena mezinárodní akademie klasických liberálních a konzervativních vědců Mont Pelerin Society, kterou v roce 1947 založil anglo-rakouský ekonom a filozof Friedrich von Hayek. Schwartz, žák anglo-rakouského filozofa Karla R. Poppera na London School of Economics, byl v letech 2014-2016 prezidentem Mont Pelerin Society. Přestože mu v roce 2021 bylo již 86 let, byl stejně živým a výmluvným řečníkem jako vždy. Contreras, který je o téměř třicet let mladší než Schwartz, také přispěl na letní škole mnoha postřehy. Patří ke skupině španělských vědců, kteří se snaží čelit pokusům levicových intelektuálů o překrucování dějin, a to nejen španělských.
Společný základ
Ve své první přednášce jsem souhlasil se Schwartzem a Contrerasem, že mezi konzervativci a klasickými liberály je dnes mnoho společného, i když některé druhy konzervatismu jsou neliberální, zatímco některé druhy liberalismu jsou antikonzervativní (například romantický individualismus, který nahrazuje princip svobody pod zákonem požadavkem neomezeného sebevyjádření). Popsal jsem dlouhou tradici toho, co by se dalo nazvat konzervativním liberalismem, a vysledoval jsem ji až do třináctého století, k islandskému kronikáři Snorrimu Sturlusonovi a italskému filozofovi svatému Tomáši Akvinskému. U obou myslitelů byly přítomny dvojí myšlenky vlády na základě dohody a práva na vzpouru proti tyranům, ačkoli konzervativně-liberální tradici později systematičtěji formulovali John Locke, David Hume a Adam Smith, uznávaní autoři klasického a konzervativního liberalismu.
Snad hlavní rozdíl mezi konzervativním liberalismem a ostatními druhy liberalismu lze ukázat na kontrastní interpretaci čtyř revolucí v západních dějinách. Konzervativní liberálové podporovali britskou revoluci z roku 1688 a americkou revoluci z roku 1776, protože byly provedeny s cílem zachovat a rozšířit stávající svobody, zatímco byli proti francouzské revoluci z roku 1789 (jak se vyvinula po slibném začátku) a ruské revoluci z roku 1917, protože byly provedeny s cílem přebudovat celou společnost malou politickou sektou a vnutit hodnoty, které tato sekta zastává, ostatním. Řekl jsem, že čtyři hlavní zásady konzervativního liberalismu jsou soukromé vlastnictví, svobodný obchod, omezená vláda a úcta k tradicím. Dodal jsem, že podle mého názoru von Hayek nabídl hlubokou syntézu konzervativních poznatků a klasických liberálních principů svou teorií nevyhnutelné individuální nevědomosti, kterou lze překonat pouze v procesu objevování svobodné společnosti. Ve své druhé přednášce jsem hovořil o své nedávné dvousvazkové knize Twenty-Four Conservative-Liberal Thinkers.
Úvahy v Escorialu
V Escorialu se nachází klášter a mniši nás laskavě vzali na zvláštní prohlídku obrovského paláce, největší renesanční stavby na světě. Viděli jsme překvapivě skromné kanceláře krále Filipa II., z nichž se s nevalným úspěchem snažil vládnout španělské říši. Usilovně se snažil udržet vzpurné Nizozemí pod svou kontrolou a není pochyb o tom, že španělský spisovatel Miguel Cervantes na něj narážel, když popisoval boj Dona Quijota proti větrným mlýnům, které se ne náhodou staly téměř nedílnou součástí nizozemské krajiny. Cervantesův slavný román lze skutečně číst jako parodii na marný a nakonec absurdní projekt snahy dobýt cizí a vzdálené země, na kiksy v boji s větrnými mlýny.
Při procházce Escorialem jsem se nemohl ubránit úvahám o španělské historii. Jedním z poučení je tragická chyba, které se dopustili prarodiče Filipa II., Ferdinand a Isabela, když vyhnali Židy ze Španělska, čímž ztratili některé ze svých nejpodnikavějších poddaných. Rusko-americká myslitelka Ayn Randová položila ve svém románu Atlas Shrugged náročnou otázku: Co se stane, když nejproduktivnější složky společnosti budou muset odejít? Španělsko nabízí jednu odpověď: Stagnace (a pak samozřejmě ignorujeme všechny osobní tragédie). Dalším povzbudivým poznatkem španělských dějin je relativně hladký přechod od diktatury k demokracii v 70. letech 20. století, kde monarchie hrála klíčovou roli a zajistila kontinuitu a stabilitu. Tento přechod usnadnilo to, že Španělsko za vlády Francisca Franca nikdy nebylo zcela totalitní zemí. Měla mnohem více ohnisek nebo center moci než vláda, kromě královské rodiny snad především církev a podnikatelské kruhy. Svoboda může být někdy nezamýšleným důsledkem rozptýlení moci.