Subscribe
Představitelé Francie a Německa čelí hospodářským a politickým výzvám
Francie a Německo v posledních desetiletích fungovaly jako dva pilíře Evropské unie, které byly nejen hospodářskými velmocemi, ale také klíčovými politickými aktéry, kteří měli zásadní význam pro podporu evropské integrace. Německo, uznávané jako vedoucí hospodářská a demografická síla EU, má významný vliv na formulaci a provádění evropských politik. Jeho silná průmyslová kapacita a fiskální síla mu umožňují hrát ústřední roli při řešení různých výzev, kterým Unie čelí, od řízení hospodářského růstu až po koordinaci reakcí na krize. Naopak Francie se v minulosti významně podílela na definování identity a politického rámce EU. Díky bohatému dědictví v oblasti prosazování silné a sjednocené Evropy se Francie často zasazovala o iniciativy zaměřené na prohloubení integrace a posílení spolupráce mezi členskými státy. Toto dvojí vedení mělo zásadní význam pro zvládnutí složitostí regionální správy a pro prosazování společných hodnot a cílů v rámci Unie. V posledních letech se však obě země potýkají s významnými vnitřními problémy, které představují vážné riziko nejen pro jejich stabilitu, ale také pro celkovou soudržnost Evropské unie. Francie se potýká s rostoucími sociálními nepokoji způsobenými hospodářskými rozdíly a politickou nespokojeností, zatímco Německo se potýká s důsledky demografických změn a vzestupem populistických hnutí, které ohrožují jeho tradičně stabilní politickou scénu. Tyto krize mají potenciál podkopat jejich příslušné role v rámci EU a vyvolat obavy o budoucí směřování evropské integrace a jednotu jejích členských států. Politická krize ve Francii výrazně akcelerovala s pádem vlády premiéra Michela Barniera (LR, EPP), která padla po pouhých třech měsících ve funkci. Republikán Barnier nahradil Macronova spojence Gabriela Attala (Renesance, RE) poté, co tento odstoupil po neuspokojivých výsledcích parlamentních voleb loni v červenci. Návrh na vyslovení nedůvěry Barnierovi podpořila levicová Nová lidová fronta (NFP, S&D + GUE/NGL) a krajně pravicové Národní shromáždění (RN, PfE) a vyvolal ho kontroverzní zákon o rozpočtu ve výši 60 miliard eur. Navrhovaný rozpočet obsahoval nové daně a škrty ve veřejných službách včetně zdravotnictví, což vyvolalo širokou nespokojenost veřejnosti. Prezident Emmanuel Macron (Renesance, RE) prohlásil, že neodstoupí, a již jmenoval nového premiéra – svého třetího v roce 2024 -, který povede „vládu obecného zájmu“. I přes zkušenosti Françoise Bayroua (MoDem, RE) v čele vlády se však Francie zmítá v politické nestabilitě. Barnierův pokus o sestavení stabilní vlády rychle selhal. Jeho administrativa se snažila dosáhnout politického konsensu a čelila rostoucímu tlaku extremistických stran požadujících jeho odstoupení. S deficitem veřejných financí ve výši 6,2 % HDP a jedním z nejvyšších rozpětí v Evropě stojí nová vláda před náročnými úkoly, jak stabilizovat francouzskou ekonomiku. Musí vypracovat fiskální plán zahrnující jak škrty ve výdajích, tak zvýšení daní, ale politická nestabilita činí realizaci takových opatření velmi složitou.
Dalším naléhavým tématem je důchodová reforma, která je nezbytná pro řešení stárnutí populace a zajištění dlouhodobé finanční udržitelnosti. Důchodová reforma je však historicky velmi nepopulární a pravděpodobně narazí na silný politický a společenský odpor. Jean-Luc Mélenchon (LFI, GUE/NGL), který byl v minulosti hlasitým kritikem těchto reforem, se nyní nachází v nepříjemné situaci, kdy musí zmírnit svůj odpor, aby nepodpořil Marine Le Penovou (RN, PfE). Situaci dále komplikuje absence jasné parlamentní většiny. V současné době vyjadřuje spokojenost s Macronovým prezidentstvím pouze 22 % francouzské veřejnosti. Macron sice slíbil, že bude vládnout „do poslední vteřiny“, jeho schopnost tak učinit však podkopává rostoucí nespokojenost veřejnosti a ekonomické problémy země. V prezidentských volbách v roce 2027 se rýsuje vyhlídka na druhé kolo voleb mezi Mélenchonem a Le Penovou, což je scénář, který by se nelíbil centristickým silám, od Macronových spojenců až po republikány. Dokonce ani takzvaná „republikánská bariéra“, která má zabránit krajní pravici v získání prezidentského úřadu, nemusí obstát. Německo mezitím čelí podobně nejisté politické situaci. Vládní koalice mezi sociálními demokraty (SPD, S&D), Zelenými (Grünen, Greens/EFA) a svobodnými demokraty (FDP, RE) se rozpadla. Tato krize přímo vyplývá z odvolání ministra financí Christiana Lindnera (FDP, RE) kvůli neshodám ohledně spolkového rozpočtu a financování pomoci Ukrajině. Kancléř Olaf Scholz (SPD, S&D) po prohraném hlasování o důvěře ve Spolkovém sněmu vyhlásil na 23. února 2025 mimořádné volby. Scholzův pád znamená pro Německo kritický okamžik, jehož vláda se nyní omezuje na řízení běžných záležitostí do voleb. Vnitřní napětí v koalici ztěžuje dosahování dohod o zásadních celostátních otázkách, neboť Německo se propadá do hluboké recese. Automobilový průmysl v zemi – odvětví zaměstnávající téměř třetinu pracovní síly – čelí trvalému poklesu, což dále zhoršuje hospodářské potíže. Politická roztříštěnost ohrožuje schopnost Německa vést EU přes současné finanční problémy. Navzdory těmto potížím vláda předpovídá oživení v roce 2025 s předpokládaným růstem o 1,1 %. Odborníci se domnívají, že oživení bude taženo zvýšenou soukromou spotřebou a stabilizovanou inflací. Ministr hospodářství Robert Habeck (Grünen, Zelení/EFA) zdůraznil význam realizace balíčku strukturálních reforem, který obsahuje 49 opatření zaměřených na stimulaci růstu a řešení dlouhodobých hospodářských problémů. Úspěch těchto reforem však závisí na politické podpoře a vládní stabilitě – obojí je sporné. Navíc povolební situace po únoru 2025 zůstává nejistá. Opoziční Křesťanskodemokratická unie (CDU, EPP), kterou v současnosti vede Friedrich Merz, je v průzkumech favorizována. Merzova CDU prosazuje tvrdší imigrační politiku a slibuje zvýšení výdajů na obranu a bezpečnost. Migrační politika je připravena stát se ústředním volebním tématem, přičemž CDU navrhuje přísnější opatření než dosluhující vláda.
Průzkumy veřejného mínění odhadují podporu CDU v koalici s bavorskou sesterskou stranou (CSU, EPP) na 30-33 %, což dává středopravé alianci výrazný náskok před krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD, ESN) i levicovými stranami. S těmito čísly by umírněná středopravá koalice mohla vládnout bez dalších spojenců – což je v nedávné německé historii vzácný scénář. Je však nezbytné řešit nespokojenost ve východním Německu, kde se AfD těší značné podpoře. Pokud se to nepodaří, hrozí posílení strany, která je stále příliš kontroverzní na to, aby vedla zemi takového formátu jako Německo. Politické krize ve Francii a Německu mají významné důsledky pro Evropskou unii. Vzhledem k tomu, že volby v Německu jsou naplánovány na 23. února 2025 a potenciální předčasné volby ve Francii na červen téhož roku, stojí EU na kritické křižovatce. Vnitřní nestabilita by mohla bránit úsilí o řešení rostoucích hospodářských deficitů a zlepšení konkurenceschopnosti Unie. Politická nejistota by navíc mohla v obou zemích podnítit vzestup extremistických stran, což by dále zkomplikovalo politickou situaci v Evropě. Tyto výzvy jsou obzvláště naléhavé, protože Evropa čelí vnějším tlakům, jako jsou geopolitické výzvy, které představuje nově zvolený americký prezident Donald Trump (GOP, člen ECR), a přetrvávající potřeba bránit NATO a vyvažovat globální vliv Číny. V této souvislosti bude nezbytné pečlivě sledovat politický vývoj, který se bude odehrávat v nadcházejících měsících, neboť významně ovlivní nejen vnitřní stabilitu Francie a Německa, ale i širší rámec řízení Evropské unie. Situace je obzvláště nejistá vzhledem k potížím, které se vyskytly při sestavování druhé Komise Ursuly von der Leyenové z Křesťanskodemokratické unie (CDU) a Evropské lidové strany (EPP). Tento proces se potýkal se značnými problémy při zajišťování soudržné parlamentní většiny, což ukazuje na základní napětí v politickém prostředí EU. Klíčovou roli při stabilizaci Komise v tomto pro Evropu bouřlivém období sehrálo zejména zapojení pravicové politické strany Fratelli d’Italia spolu s Evropskými konzervativci a reformisty (ECR). Jejich podpora byla zásadní pro orientaci ve složitých otázkách vytváření koalic, což poukázalo na křehkou rovnováhu sil a proměnlivá spojenectví, která jsou pro politiku EU charakteristická. Vzhledem k vývoji této dynamiky bude sledování změn politického klimatu zásadní pro posouzení budoucí trajektorie základních politik EU i celkové soudržnosti samotné Unie.