Mohou latinská studia učinit Evropu opět velkou?

Studiu latiny se v našich evropských zemích z pochopitelných důvodů přikládá stále menší význam. Z neodmyslitelné součásti veškerého akademického vzdělání v předchozích staletích se dnes studium latiny stalo sofistikovaným luxusem, který si ve většině zemí vybírají pouze studenti – se specificky humanitními zájmy. Situace, kdy latina opět získá své dřívější místo v našem evropském vzdělávacím systému, není pravděpodobně ani možná, ani žádoucí. Bylo by však cenné, kdybychom alespoň zajistili, aby latina byla i nadále přirozenou součástí veškerého vyššího humanitního vzdělání.

Je zajímavé, jaké argumenty uvádějí obhájci latiny, aby motivovali mladé lidi ke studiu jazyka Caesara a svatého Augustina. Především se má za to, že znalost latiny rozšiřuje historikům a humanistickým badatelům možnost číst značné množství literatury a dokumentů, které byly kdysi skutečně napsány v tomto jazyce. A i pro ty, kteří nejsou profesionálními vědci, ale mohou mít obecný zájem o starší západní kulturu, má samozřejmě smysl umět číst všechny starší dokumenty a texty psané latinsky.

Druhým hlavním argumentem je, že studium latiny nás učí teoretickému a gramatickému myšlení. Vyžaduje také určitou disciplínu a schopnost kontinuity a vytrvalosti, abychom se naučili latinsky natolik, abychom se dokázali orientovat v autentických textech.

V obou případech můžeme říci, že přínos studia latiny se nachází na individuální úrovni. Jako kulturní vědec a historik máte zájem studovat latinu. Práce nutná k tomu, abyste byli schopni číst latinské texty, vás však také nutí k teoretickému myšlení a trénování vytrvalosti.

Když mluvíme o latinských studiích, je třeba zdůraznit ještě jeden pohled. A tentokrát nejde o žádný individuální či osobní prospěch, ale o prospěch společný, civilizační.

Řekněme to takto. Evropa potřebuje novou renesanci. Když renesance 15. a 16. století formovala moderní Evropu, intelektuální, umělecké a politické elity se ztotožňovaly s řecko-římskou antikou. Evropané ¹⁶. století získali představu o velikosti a potenciálu evropské civilizace začleněním řecko-římského světa do vlastní identity. Platón, Aristoteles, Alexandr Veliký, Caesar, Ovidius, ale také křesťanství, jak se objevuje v Novém zákoně, bylo součástí jejich vlastního civilizačního společenství. Antičtí autoři se tak stali jejich antickými otci, jejich vzory, těmi, kdo ukázali cestu.

Právě jsme překročili přelom tisíciletí. Žijeme v novém tisíciletí, třetím od narození Krista. Zároveň Evropa a západní svět obecně prochází civilizační krizí. Nevěříme sami sobě. Trápí nás politické rozpory. Mnozí si myslí, že migrace do Evropy zpochybňuje její kulturu a existenci. Někteří odborníci na kulturu hovoří o evropské „oikofobii“: strachu z vlastního.

Možná je zapotřebí druhé renesance. Musíme se znovu ztotožnit s velkými dějinami Evropy. Musíme znovu uvěřit v sebe sama, v naši identitu, sílu a možnosti. Znovu musíme hledat moudrost ve vlastní filozofii. A především potřebujeme znovu najít svou sebeúctu.

A právě zvýšený zájem o latinu a latinskou literaturu může být faktorem, který může vývoj nasměrovat správným směrem. Zájem o Řím a Řecko je v lidové kultuře pozoruhodně vysoký. Film jako „Gladiátor“ udělal mnoho pro rozšíření zájmu o naši evropskou antiku. To by mělo být doplněno značnými investicemi do studia latiny na našich školách a univerzitách – nebo třeba na internetu. Učit se latinu není rychlé řešení, ale vzhledem k tomu, že dnes je Řím mezi mnoha mladými lidmi velmi rozšířený, mělo by být možné vzbudit zájem i o latinský jazyk.

To by bylo vítanou podporou našeho kulturního sebevědomí. Římané byli Evropané stejně jako my. Patříme do stejné kulturní sféry jako římští válečníci, spisovatelé a ženy. Řím je naše historie a my máme povinnost předávat její odkaz dál. Evropa se skutečně potřebuje stát znovu velkou.