Subscribe
Pohledy členských států EU i vlád po celém světě se zcela jistě upírají k datu 2. dubna 2025. Podle Bílého domu totiž v tento den začnou platit reciproční cla zavedená prezidentem Trumpem, která doplní cla stanovená na 25 % pro Kanadu a Mexiko. Když se hovoří o této pasáži, magnát v posledních dnech využil sociální pravdu, aby mobilizoval své příznivce, a hovořil o 2. dubnu jako o okamžiku, kdy si Spojené státy („drahá stará Amerika“) budou moci vzít zpět „peníze a respekt“. Různé analýzy, které v posledních týdnech kolovaly, hovořily o těchto clech jako o opatření, které bude součástí nového systému vztahů USA se starým kontinentem, který chce americký prezident zřejmě zavést. Zejména se hovořilo o nástroji, který by z pohledu USA mohl prospět americké ekonomice ve světle stále rostoucí globální nestability. Atmosféra nejistoty jistě souvisí s velkými mezinárodními krizemi, jako je konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a konflikt v Gaze, ale také souvisí s investicemi – nejen ekonomickými, ale i vlivovými – do technologií a surovin, především vzácných zemin. Ostatně nelze zapomínat, že část dialogu mezi Spojenými státy a Ukrajinou byla založena právě na možnostech využití ložisek v Kyjevě. Jedná se o bohatý soubor faktorů, ne zcela ekonomických, které by přispěly ke strategii magnáta ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. V tomto scénáři je třeba zvážit roli, kterou by na trzích mohla hrát Čína, zejména pokud by se některé členské státy EU (a nejen ty) vrátily k neodbytnému pohledu na Východ.
EVROPA A TARIFY
V posledních dnech se objevilo několik náznaků, které přiměly analytiky a tisk informovat o možném „flexibilním“ přístupu Spojených států k clům. Mohlo by se jednat o výjimky týkající se konkrétních výrobků, trhů nebo dokonce surovin, ale seznam těchto specifik (bude také otázkou, zda budou národní nebo všeobecné) zatím není znám a pravděpodobně nebude vyjasněn před samotným 2. dubnem. Právě z tohoto důvodu Evropská unie zatím volí opatrnější přístup, vyčkává na začátek platnosti cel uvalených Trumpem a poté si dává na čas (hovoří se o dvou týdnech) s oznámením a spuštěním všech možných hospodářských protiopatření. Potíž je v této chvíli jasná, a to ta, že v tak citlivé oblasti, jakou je vývoz a hospodářská opatření jednotlivých států, je třeba vystupovat jednotně. Samozřejmě, že vsadit vše na skutečné střetnutí se Spojenými státy ode zdi ke zdi jistě není nejprozíravějším krokem. Zvláště když si uvědomíme, jaké ekonomické údaje a mezinárodní problémy tíží Evropu. Přitvrzení v čistě ideologickém klíči, bitva povinností a protipovinností proti tomu, co je stále historickým spojencem Evropy, by k ničemu konkrétnímu nevedla. V nejhorším případě by došlo ke skutečnému dominovému efektu na cla. Pokud si totiž představíme výrobu a prodej přesného stroje, třeba pro použití v civilní, technologické nebo lékařské oblasti, čeká nás zkrat cel a protinákladů. Můžeme si představit, že tento stroj je vyroben ve Spojených státech a vyvezen do zahraničí, ale v procesu jeho konstrukce již mohlo vzniknout několik nákladů vyplývajících z tolika cel. Například kov může pocházet z Kanady; představme si čip dostupný na asijském trhu nebo evropské konstrukční a softwarové know-how. Konečná vývozní cena tohoto strojního zařízení by pak obsahovala cla, která USA uplatňují vůči zahraničním dodavatelům, navíc k těm, která by EU mohla uvalit na USA. Konečná bilance by mohla značně zvýšit konečnou cenu výrobku. Dosud uvedený příklad se týká špičkových technologií, ale podobnou cestu lze nastínit téměř pro všechny trhy a výrobky, na které by se mohla vztahovat Trumpem uvalená cla. Z tohoto důvodu se stále více zemí, které se sice nechtějí odklonit od vztahů se svým transatlantickým spojencem, začíná poohlížet po jiných trzích a otevírá se novým cestám a partnerstvím, která je třeba teprve vybudovat a definovat. Mercosur, země Perského zálivu a také indický trh jsou jistě místa, na která evropská kancléřství uvažují o orientaci svých hospodářských vztahů, zejména pokud by po 2. dubnu měl být světový hospodářský scénář silně ovlivněn opatřeními, která zavedly Spojené státy.
ITALSKÝ PŘÍSTUP
Proti ideologickému střetu mezi oběma stranami Atlantiku a proti hlasům těch, kteří by rádi postavili ještě vyšší zeď kolem členských států Evropské unie, je italský přístup k této krizi právě snahou o otevření nových odbytišť (aniž by se zapomnělo na minulé vztahy) pro trh Made in Italy. Podíváme-li se na prohlášení italského ministra zahraničí Antonia Tajaniho z posledních dnů, vidíme, že při několika příležitostech zopakoval, že v této choulostivé konjunktuře je třeba postupovat obezřetně, a to i před ukázáním svalů. Jde tedy o to bránit a chránit podnikatele a výrobky, aby úroveň vývozu neklesla natolik, že by se opět propadla do krize. Zároveň se marginalita v této hře nemůže vyplatit; naopak, převzetí ústřední role v rychle se měnícím mezinárodním kontextu by mohlo být vítězným přístupem. Bez ohledu na opatření, která mohou italské podniky přijmout v reakci na tuto možnou novou krizi, přičemž se mohou spolehnout na úctyhodný přínos a know-how na mezinárodní scéně, se italská vláda snaží definovat nová odbytiště a nové možnosti na trhu, jehož hodnota vývozu činí přibližně 623 miliard EUR ročně. Pohled se tedy upírá na alternativní – i když ne výlučné – trhy ke Spojeným státům, které podléhají (možná) příliš vysokým clům. Vzhledem k tomu, že vývoz tvoří významnou část národního hrubého domácího produktu, je jistě úkolem Itálie a ostatních členských států EU připravit adekvátní reakci na hospodářskou politiku USA, reakci, která by byla v souladu s mezinárodními závazky. To by se mohlo dít se zřetelem na vývoz na trhy mimo Evropskou unii a alternativně k trhu Spojených států. Tyto politiky by mohly rozpoznat velké příležitosti a velmi vysoký a nevyužitý ekonomický potenciál, který by mohl přimět země EU k opětovnému jednání s USA s odlišným přístupem. To samozřejmě neznamená, že by vztahy s Trumpem a americkou ekonomikou měly ustat. To není ani možné, ani žádoucí. Pozornost italské ekonomiky – a ostatních členských států – by se však měla obrátit k dalším zemím, jako je zmíněná Indie, Kanada, Saúdská Arábie nebo Mexiko, které magnát tolik hanobí. Studium těchto ekonomických skutečností v italské vládě již začalo a bylo předmětem nedávného zasedání ve vile Madama, jemuž předsedal ministr Tajani. Cílem by mělo být, navzdory možné krizi na dohled, zvýšit úroveň vývozu italské produkce na historickou hranici 700 miliard eur do konce současného funkčního období premiérky Giorgie Meloniové. Náročný cíl, zvláště v této době, hledá italská vláda především v nové spolupráci a ve stimulaci vývozu na nové a rozvíjející se trhy, kde by nevážila žádná cla ani ideologické překážky. Jen tak se může datum 2. dubna stát příležitostí k růstu, a to ještě před začátkem nové přísné krize.